Panoš aneb ztracená princezna 9. díl-Plán Bé se hroutí

Plán Bé se hroutí

Princ, kterého si zavolal král, se od něj vydal k potoku. Byl celý sklíčený, sedl si na kládu a pozoroval šumějící potok. Ale neuklidnilo ho to. Sai ho tam našel, tak jak tam seděl na něj pohlédl.
"Proč nejsi na zámku? Za pár hodin se bude konat zásnubní bál."
"A proč ty?" oplatí mu stejnou mincí.
"Nechce se mi tam vrátit! Tady je mi nejlépe..." rozhodí rukama.
"Král ti obstaral krásnou nevěstu..." namítne.
"Tak si jí vezmi sám, když se ti tak líbí!"
Sai se zasměje, jak on by mohl? Svojí sestru!
"Já si najdu nevěstu která se bude líbit mě..." dodal.
"A tobě se nelíbí?" pohlédl na něj.
"Mě se líbí tenhle potok, tyhle stromy, ty se mi líbíš, jako kamarád ale nelíbí se mi když mě někdo do něčeho nutí. Můj otec, pan král si mě zavolal jen proto aby mi oznámil že za pár dní bude svatba a že dnes oznámí moje zasnoubení. Neptal se co chci já! Prostě mi poručil..."
"Musíš poslechnout pana krále..." namítne slabě.
"Utečeme spolu!" navrhne.
Sai se na něj pohlédne a poté sklopí oči a zavrtí hlavou.
"Emem!" zamručí nesouhlasně.
"Proč?"
"Strčí nás oba za mříže.." původně chtěl říct jiný důvod, jenže tenhle plán se mu začínal líbit.
"Nechytí nás...!" mávne rukou.
"Ale proč? Ještě před půl hodinou si mne zval na bál a teď chceš utéct? Co ta neznámá princezna?"
"To je složité. Objevila se a stejně rychle zmizela. Utečme prosím!"
"A proč chceš abych šel s tebou!" usmál se.
"Ve dvou nám bude veseleji!" pokrčil rameny a pohlédl Saiovi do očí a usmál se. Sai jeho úsměv opětoval, pohlédl na potok a poté zašeptal do větru: "Odpusť mi maminko.." a poté obrátil svůj zrak k obloze.

"To nejde! Nemůže ohlásit naše zasnoubení! Já si Sasukeho nechci vzít!" práskla dveřmi a skočila na postel.
"Já vím dceruško. Ale máme přece plán! Vyjde to, neboj se!"
"A co když ne? Jak bych si mohla vzít bratra toho koho miluji a ublížit tím své vlastní sestře? To přeci nemůžu! Proč si o svém životě nemůžu rozhodnout sama? Ten pitomý slib je přece blbost! Nebýt jeho, mohla bych být šťastná!"
"Nebýt jeho, ani prince Naruta neznáš!"
"Proč prostě neřekneme pravdu? Oni by to pochopili! Naruto určitě!"
"Jenže Sasuke a král jsou Narutův pravý opak, nemyslíš?
"Já už nechci být na kříži slibu schovaná. Já nechci ustoupit!"
"A co chceš?"
"Žít s Narutem v oblacích, a dětí jak hvězd s ním mít! A pak jim vyprávět jak divný byl tenhle svět, kde rozum zvítězil a lásku porazil!" zarecitovala jak z nějaké básně.
"Ale vždyť ještě není všem dnům konec!"
"To ne ale zatím je tomu tak! Král mě přislíbil svému princovi a samozřejmě to, podle něj, musí být ten prvorozený! Vždyť je to nesmysl! Někdo se domluvil a já se podle toho musím řídit!"
"Prostě je taková doba!"
"A já se jí právě rozhodla změnit!" vstala.
"Co chceš dělat?" nechápala královna.
"Jít za králem a odprosit ho, říct mu pravdu já nevím! Prostě něco musím udělat!"
"Nemůžeš! Dnes ještě ne! Všechno vyjde uvidíš!" uklidňovala jí.

Dojeli na malou mýtinku za lesem, seskočili z koně a prohlédli si okolí.
"Zatím se utáboříme, už je pozdě. Ale zítra se musíme brzy vydat na cestu!" rozhodl princ.
"Dobře, donesu dříví!" nabídl se.
"Já zatím přivážu koně!" přikývl a oba se vydali za svými povinnostmi.
"Super Sakuro, tohle k plánu nepatřilo, královna tě zaškrtí a ne jen ona. Co když přijde na to že vlastně žádný chlapec nejsi? Nechá tě tady a vrátí se za Hinatou, nebo za tou princeznou kterou jsi taky ty! Proč jsi si takhle zkomplikovala život! Ty a komplikace jste vážně jedna ruka!" ozval se hlas v jeho/její hlavě.
A on věděl že má pravdu, co když Sasuke odhalí pravdu? Jestli to tak má být, mohl by aspoň zareagovat jinak. Pochopit že i když v přestrojení nebo bez, pořád je to ta samá osoba, ač v šatech nebo v nohavicích, je to pořád jedna duše. Jenže Sasuke je Sasuke a jak ho zná, on si to vyloží jako hru a výsměch... ale proč předcházet události! Zatím se nic takového nestalo! Ano už ví že utéct byla chyba a ne jen kvůli riziku odhalení, celý jejich plán se zhroutil jako domeček z karet a až na to přijde její matka, to bude povyku!
K Sasukemu se vrátil zamyšlený, rozdělal oheň a posadil se k němu. Sasuke vyndal nějaké jídlo a sedl si k Saiovi.
"Na!" podal mu kus.
"Děkuji!" usmál se.
"Tohle je lepší hostina než ta královská!" zasmál se.
"To je!" přikývl a zakousl se.
"Princi, řekněte mi důvod, proč jste utekl, co Sakura, neznámá princezna, Hinata, váš otec pan král, Naruto, není to zbabělé, sebrat se a utéct?" pohlédl na něj.
"Možná že ano, ale já jim všem nechci ublížit. Svatbou s Hinatou bych ublížil všem a nejvíce sobě a téhle zemi. Nebyl bych dobrým králem. Naruto se na to hodí lépe než já. Mám raději lesy, louky, zvěř prostě přírodu..."
"Vidíte a já, když jsem vás spatřil poprvé, myslel jsem si že jste pytlák..." zasmál se.
"Proč? To nedává smysl..."
"No víte, já ani nevím.." vybruslil z toho, tak říkajíc elegantně. Neuvědomil si že poprvé se s ním setkala Sakura, ne Sai.
"Je tu krásně co?"
"Na zámku by vám bylo lépe! Brzy nám dojdou zásoby..." podotkl jako by mimochodem.
"Zemřeme tu hlady!" přisadil se Sasuke a Sai se rozesmál.
"Heh, mě je krásně! S tebou po boku mě nuda nemůže dostihnout a ať tohle dopadne jakkoliv, vím že teď není čas to řešit ale jít spát co myslíš?" usmál se.
"Já myslím, ne já vím, že to dopadne víc jak nečekaně ale máš pravdu, nač to řešit. Jdeme spát!" přikývl Sai, popošel o kousek dál a lehl si.
"Ty si ten klobouk, nebo jak tomu říkáš, vážně nikdy nesundáváš?"
"Ale jo, když se jdu koupat! Uhaste oheň princi aby nás náhodou nenašli" oplatí mu úsměv.
"Dobře! Dobrou!"
"Dobrou noc princi..." špitne a zavře oči.