Písnička dětských let
Ale léta plynou, a ty své dětství postupně ztrácíš. Příběhy najednou přestávají mít úžasnou kouzelnou moc. Stíny už nebudou děsivými příšerami, a duha čarovným mostem do země divů, ale obyčejným, lehce vysvětlitelným přírodním úkazem.
Něco končí.
Ale to, že už to nejsou takové zázraky, neznamená, že ztrácíš své staré já! Otevři oči, a rozhlédni se! Možná že ještě dokážeš vidět pohádky. Nebo je hledej sama v sobě. Někde tam ještě určitě jsou, netrpělivě čekají, až zase jednou otevřeš bránu k rokům,
které máš za ztracené…
Může za to válka, řekl mi táta, když jsme se rychle stěhovali. Ani jsem nestačila říct ahoj svým přátelům, a byli jsme pryč. Dodnes si z toho dne nejvíce pamatuji ten kouř. Kouř z hořících budov a křik lidí… utíkali, stejně jako my. Ale ne na stejné místo… ne do Skryté Listové.
Já, tehdy malá sedmiletá holka, jsem se ocitla v nové vesnici, bez přátel. Dívali se na mě jako na cizinku, kterou jsem doopravdy byla. Nepatřila jsem k nim, byla jsem sama.
Vadilo mi to, byla jsem zvyklá neustále se smát, vyvádět hlouposti… ale tady jsem nemohla. Tváře těch lidí byly tak chladné, nevšímavé… málokdo se smál. Jenom možná starý pan Ichiraku, od toho skvělého obchodu s ramenem. Ten se na mě vždy usmíval.
Pak jsem nastoupila na Akademii. Bylo mi už osm let.
Byla jsem známá jako ta, která nikdy nezkazí žádnou legraci. Smála jsem se s ostatními, provokovala senseie… ale když se dveře Akademie zavřely a děti se rozeběhly do svých domovů, zůstala jsem tam stát sama. Dívala jsem se na ty houpačky, který visí před školou, a smutně vzpomínala na ty roky, kdy jsem ještě byla ve Vodním víru. Jak jsme se dokázaly my děti zabavit! Tam neexistoval smutek.
Před válkou.
Jednoho dne jsme se třídou cvičili hod kunaiemi. Vybrali jsme si v nedalekém lese malou mýtinku a trefovali se do stromů. Jeden jsem si zvlášť oblíbila. Jeho lístky hučely ve větru podobně jako vodní víry, které jsme měli doma v řece. Říkávalo se, že je to kouzelná voda. Když jí zašeptáte přání, splní se.
Tehdy jsem si ale nikdy nic nepřála… měla jsem přece všechno.
Začala jsem k těm stromům chodit častěji. Seděla jsem ve větvích, a poslouchala šumění lístků. Občas se mi zdálo, jako by si se mnou ten strom povídal. Svěřovala jsem mu svoje tajemství, a on mi odpovídal. Ano, možná se mi to jen zdálo, možná jsem si to jen přála… ale já ta slova opravdu slyšela! On mi opravdu rozuměl. Šlo to takhle několik let. Bylo to… jako v nějaké zemi zázraků. Jako u nás doma, ve Víru.
Naše hovory se postupem času ale měnily, začala jsem hodně mluvit o boji. Měla jsem se stát shinobi, ale… jak bych mohla zabíjet? Obírat lidi o domovy, o životy? Jako to udělali mně? Táta říkal, že by to pro mě měla být čest. Tahle země nás přijala, je moje povinnost dát jí něco na oplátku. Chránit ji. Jako něco cenného, jako domov. Jako něco, co miluju.
Ale… vždycky, když táta vypadal, jakože ho něco trápí, věděla jsem, o co jde. Loučil se se mnou a s mamkou a šel na jednu z těch nekonečných misí, které mu Listová dávala. Vždycky mi sliboval, že se vrátí, ale…
Válka krade úsměvy. A co když si vezme i ten můj?
Na tuhle otázku mi stromy nikdy neodpověděly.
Ale jednou mi odpověděl někdo jiný.
Víte, v obyčejných příbězích, které mi jako malé holce vyprávěla maminka, by se teď měl objevit někdo osudový, někdo, kdo změní celý můj život, ne? A on se objevil.
Život není pohádka, ale… někdy se tak přesto chová. A to je dobře.
Vlastně nevím, proč tam přišel, ale byl tam. Seděl na jednom z mých stromů a něco si pro sebe mumlal. Přitom dělal pečetě, takže as trénoval.
Dívala jsem se na něj, až se otočil a zeptal se mě, co to dělám. Zrudla jsem, a něco nesrozumitelného zakoktala. Sem moc často děti nechodily. Co by tu také dělaly?
„Sázíš hady?“ zeptal se mě zmateně.
„Sedím tady,“ opravila jsem ho.
„Tady prej straší,“ oznámil mi se zlomyslným úsměvem.
„Nikdy jsem tu žádného ducha neviděla.“
„A máš tu zrcadlo?“ ujišťoval se.
„Já ne- Hej!“ zaječela jsem a vyskočila. Nebude si ze mě dělat duchy!
„Počkej!“ smál se a uhýbal přede mnou. „Jak se jmenuješ?“
„Do toho ti nic není!“
„Jak myslíš,“ pronesl a utekl. Jen tak!
Tehdy mě naštval. Ale…přišel znovu. A jak to tak bývá, spřátelili jsme se. Hodně jsme si spolu povídali, o tom, jaké to je být ninjou, jestli budeme muset zabíjet, jestli budeme slavní… a jak moc to bude bolet.
Minato byl dobrý kluk, i když se mi občas nelíbilo to, co měl v očích, když mluvil o tom, že chce být Hokage. Copak když chci někoho chránit, musím mít nějakou funkci? Ale to asi byla jedna z těch věcí o životě v Konoze, které nikdy nepochopím. Nevadí.
Podělila jsem se s ním o svůj strom. Houpávali jsme se na jeho větvích, smáli jsme se… byli jsme šťastní. Trvalo to několik týdnů, pak mě začal lákat mezi ostatní kamarády.
„Je tu krásně!“ bránila se dívka.
„Ale to tam taky! Jenom pojď, zahrajeme si skvělý hry,“ odpověděl Minato.
„Já… nevím,“ váhala dívka. Pochybovačně se zadívala na stromy. I když foukal lehký větřík, zdály se naprosto nehybné.
„Ale no tak, pojď!“ vykřikl vesele kluk a popadl Kushinu za ruku. „Bude to zábava, uvidíš!“
„T-tak dobře,“ zakoktala a rozběhla se za ním. Ještě se několikrát ohlédnula, větvičky teď tančily v mírném rytmu větru. Tanec loučení? Já přijdu, slíbila jim v duchu. Určitě.
Ano… Ona svůj slib splnila. Vracívala se ke svým přátelům, ale jak roky šly, čím dál méně. Až nakonec přestala úplně. Už tak dychtivě nenaslouchala šeptání listů, nehledala slova útěchy v tmavých časech, a nedělila se s nimi o radost v těch světlých. Už nepotřebovala pohádky – měla přátele. Opravdové. Díky Minatovi. A měla taky Listovou, svou vesnici, kterou chtěla chránit. Vesnici, kterou se konečně naučila milovat jako svůj skutečný domov, domov svých přátel. Ne vzpomínku zahalenou v mlze, ale přítomnost. Ta je nejcennější.
Dodnes si vzpomínám na tu chvíli, kdy jsem se najednou zastavila, a uvědomila si, že nic už není jako dřív. Bylo to, jako byste pořád někam běželi – a krajina kolem vás se postupně, pomalu měnila, ale vy to nevnímali. Nakonec jsem se rozhlédla, a to místo, které jsem tak důvěrně znala, bylo pryč.
Ne, nevěděla jsem proč. Stála jsem tam a poslouchala šumění stromů – jen šumění. Žádná slova.
Ptala jsem se, ale odpověď nepřicházela. Stromy přece nemluví.
Prohlížela jsem si spadlé listí, i lístečky, které se stále statečně držely na větvích… Statečně držely! Které dítě by napadlo tohle slovní spojení? Ale na tom nezáleželo.
Ty listy slabě šuměly, pořád! Jako by se mi snažily něco říct… nebo šeptaly schválně tak, abych nerozuměla? Možná i mlčely… Najednou. Proč to najednou tak je? Proč se tak změnily?
Celé dny jsem nad tím přemýšlela, sledovala ostatní děti, a… pořád nechápala. Až jednou.
Skočila jsem na větev, na které jsem jako malá strašně ráda sedávala. A ona… se pode mnou zlomila. Upadla jsem na zem, a odřela si obě kolena. Ale ta bolest mi ani nevadila, jako to, když jsem se dívala na ten kus dřeva s několika listy, který ležel na zemi. Zlomený. Mrtvý. Už byl jen minulostí. Jako moje dětství.
Tehdy se na mě Minato usmál, a… políbil mě.
Samozřejmě jsem mu okamžitě dala facku! Co si to dovoluje!
Ale ne, vážně.
Víte, co je na tom nejlepší?
Těším se na budoucnost. Doopravdy. Možná to zní zvláštně, zrovna když mluvím o tom, jak jsem ztratila minulost. Ale svoje vzpomínky pořád mám. A taky je tady pořád budoucnost!
Jasně, nebude lehká, nejspíš pořád budu dělat ty hloupý chyby jako dítě. Navíc kdo ví, co se ještě stane… ale na tom nezáleží. Ne teď.
Víte, asi to nikdy nebude lehký. Ale jestli je tady někde cesta, jak se stát ninjou, který nevidí vítězství v mrtvých nepřátelích, ale v úsměvech lidí, půjdu po ní. Ať bude jakkoli těžká. Protože tohle je to pravý vítězství. Šťastný úsměv, takový, který řekne mnohem víc než nějaký slova. Který spojuje lidi. Úsměv, který vás rozzáří, symbol štěstí. To je cesta, po které půjdu, to je výhra, kterou chci získat. Teď už to vím, po letech samoty. Po prvních misích, kde se ukazovala naše odvaha a to, co z nás dělá ninji. Po letech, kdy jsem jako malá holčička nadávala na válku a stěžovala si, kolik lidem bere. Teď... teď chci být její opak. Chci dávat.
To je můj sen.
Cokoliv se stane.
Ale nejdřív, nejdřív musím přestat být dítětem. A zároveň jím být navždy. Prostě si vzít to nejlepší z obou období.
Když jsem to vyprávěla Minatovi, jenom se zasmál s takovým tím pohledem dospělých, kteří vypráví nějakou dětskou pohádku těm malým a pobaveně přihlíží, jak tomu věří. A jen o rok starší než já! No jo, věřit světu plnému princezen, samurajů, lásky… něčemu neuvěřitelnému, naivnímu, ale tak krásnému. Té nádherné písničce dětství. Uslyšet ji. To není lehký, a kdo to dokáže… tak ten dar jenom odhodí. A řekne, že je čas přestat snít a probudit se.
Ale já vím, na mě si nepřijde. I on měl v očích tu krásnu jiskřičku naděje, taky tomu věřil. Ta melodie zasáhla i jeho. I kdyby jenom na okamžik. Ale to stačí, ne? Možná jednou můj sen bude sdílet. Uvidíme.
Víte… Kdybych měla zítra o všechno přijít, kdyby přišlo cokoliv, tak se teď budu smát. Já vím, že teď se leda smějete vy mně, ale… zkuste mě pochopit. Vždyť za mrakem je vždycky slunce, ne? A někdy i duha. Tomu věřím. Víte? Třeba jednou přestanu, nevím. Třeba budu na tyhle chvíle vzpomínat s výsměchem nad tím, jak jsem byla naivní. Možná určitě.
Ale to je jedno! Teď svítí slunce. A já toho hodlám využít, jak nejlíp budu moct! To je moje cesta ninji!
… cesta ninji!, pomyslela si.
„Hodně štěstí,“ jako by ještě zaslechla tajemný, šepotavý hlas…
Zasmála se, uvolněným smíchem, nadechla se a rozběhla se. Nejsem přece sama, abych musela být smutná!, pomyslela si. Běžela, vstříc novým, slunečným dnům. I těm zamračeným – už přece není dítě, aby se bála tmy. A i kdyby ano, má přátele – a ti jí vždycky posvítí na cestu… a kdyby toho světla bylo moc, bude mít vždycky stín, kam se schovat, aby neoslepla…
Běžela, věříc, že konečně našla svou cestu.
Byla to pravda, nebo ne?
Už poté nikdy neslyšela slova šeptaná stromy. Až na jediný, krátký okamžik. Bylo to o osm let později, když zazněly poslední takty její písničky, písničky života.
Nikdy se nedožila vysokého věku, zemřela mladá. Už ne dítě, ale tak krátce dospělá. Ale stále plná svého snu, i když to bylo za deštivého a nevlídného dne.
Dokázala to? Svět bez konfliktů? Po vesnici bývala známá jako žena Hokageho, mezi svými přáteli jako dívka, která svým úsměvem dokázala každého pohladit na duši, dívka, která se navždy zapsala do historie vesnice. Ta, která byla vždy ochotná pomoci, ať už podanou rukou či smíchem. Ta, která nikdy neopustila duši dětských let.
Svět plný pouze úsměvů, svět bez válek a trápení je nemožný. Ale je to sen, za kterým má cenu jít. To byl její odkaz, a to tady zůstane navždy, pro další ninji, loučící se s dětstvím, a nastupující na cestu shinobiho. I pro jejího syna… pro všechny děti na světě.
Ale pochopíte to?
Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza
Nemám slov Nettie. Prebieham staré jednorázovky kvoli tomu zborníku, a som sakra rada, že ma k tomu niečo dokopalo. Pretože už som ti písala, že s tvojím podpisom úplne súhlasím. Akoby som znova cítila tú atmosféru a ducha konohy, keď som sem prišla. Tie isté pocity pri jednorázovkach. To čo ma tu vždy držalo. Tí ľudia, čo to písali.. no to je fuk xD K poviedke. To je úplne neuvieriteľné, ale skvele som si to načasovala. O niečom podobnom v poslednom čase stále rozmýšľam. A ja naozaj bežím tou krajinou.. prostredie sa mení. Aj keď niekedy nechcem nedá sa to zastaviť.. a možno je to aj lepšie. Kedysi som mala strašný strach z budúcnosti. Predstavovala som si napríklad, že z Konohy nikdy neodídem dobrovoľne, musel by ma niekto podrezať. (udávam ako príklad xD) a zároveň som sa aj bála seba samej, aby som sa nikdy nezmenila tak, že mi to potom nebude vadiť keď odídem. Ale stalo sa. (nie že som rovno odišla ale.. chápeš xD predpokladám, že až moc dobre.) Myslím, že keby tu bolo moje staré ja nakopalo by mi zadok xD
No a teraz je tu zase niečo iné čoho sa bojím. Ale tá krajina sa stále mení, možno len ja práve pomalšie bežím.. ale úplne sa nezastavím nikdy.
Proste Nettie nádhera
Real Sasuke (ja som to hovorila vždy xD)
Kdyby se dávala Nobelovka duchům xD, navrhnu tě... nejen kvůli téhle povídce, která je taková... vzpomínková. Ale kvůli tomu, že tu jsi, že si všímáš... kvůli tvým komentářům a tvým podpisům, které by občas měly být na úvodní straně... Ty patříš k tomu, co Konohu.cz tak nějak stvořilo - k lidem, kteří cítí...
Vždycky, když u nějaké povídky píšu poděkování, nedokážu se zbavit pocitu, že ji tím tak nějak uzavírám, házím do šuplíku s názvem "hotovo". Napsáno, okomentováno, poděkováno, děkujeme za dobrou práci, lidi.
Proto jsem taky u téhle tak dlouho nepoděkovala.
Ale... teď musím. Ne, nebudu ji uzavírat, alespoň pro sebe ještě ne. Dál si budu znovu a znovu číst vaše komentáře, pomáhají mi.
Jenže... já prostě poděkovat musím.
Yamato, jsem ráda, že mi rozumíš. Já nikdy nebudu psát doopravdy skvěle. Ale už mě to ani tolik netrápí - protože, k čemu to vlastně je dobrý, aby mě to štvalo? Lepší je se snažit. A psát pro radost, psát, protože musím a chci. Ne si něco dokazovat. Možná jsem naivní, ale věřím, že jen tak můžu napsat něco, co sama ohodnotím alespoň slovem "dobré".
Však co? Budoucnost je tady. A já pořád mám sny. Dětství možná je pryč - ale já umřít nechci
Děkuji.
Faith, na jednu stranu jsem ráda, že tě moje slova zasáhla. Na druhou je mi líto, co sis uvědomila...
Když se člověk snaží, něco se stát musí. Aspoň v určitých směrech, protože... jsou jistý hnusný věci, který prostě neovlivníš.
Život je jenom jeden. A i když si stokrát uvědomíš, že vlastně za nic nestojí (má zkušenost), vždycky je tady budoucnost. Zní to hloupě, já vím. Ale víš, vždycky to může být ještě horší, takže nic nevzdávej, aby se to doopravdy nezhoršilo
Každopádně děkuji. Také sni dál... i s otevřenýma očima.
Akumakirei - proč bych ji měla měnit? Možná... abych naplnila očekávání? Ale od duchů se nic nečeká. Když se chtějí zviditelnit, sami si určí svou podobu. A taková chci být i já. Když už se mám objevit, tak po svém.
Jsou tam všechny ty pocity. Tichý smíření, smutek, i naděje. Ale... nějak si nemyslím, že je to špatné. Něco končí a k tomu smutek prostě patří. Ne, není to špatný, dokud je tam i ta naděje.
Chtělas napsat něco krásnýho, co potěší. A podařilo se ti to.
I ty dál předávej slova - ať už dlouhá či krátká - protože máš co dát a já to vždycky ráda přijmu. S radostí. Díky, díky moc, Akumakirei.
lacco... díky. Nevím, kolik lidí si ji přečetlo, vím jen, že asi 31 na ni kliklo. Taky nevím přesně, kolika něco dala...
Jsem ráda, že tě přitáhla. Jsem ráda, že to čteš a píšeš komentář. Já... jsem prostě doopravdy ráda.
Když dáš do povídky city, vždycky bude trochu zvláštní. Minimálně pro tebe. To určitě víš sama, jsi přece taky autorka
-Rock-PrinceSs-, děkuji!! Pár vět, ale dokonale shrnuly, co jsem chtěla slyšet. Dokonale dodaly trochu té naděje i mně. Dokonale...
Děkuji, ještě jednou
Sýre, (ha! už si zvykám na tu přezdívku xD) No... co ti budu povídat, konohu znáš stejně dobře jako já.
Víš, pro mě jsi bývala v mých začátcích zase vzorem ty. Je to už dávno, přes rok, ale přesto. Nejen v povídkách, ale vždycky mi udělalo velkou radost vidět tvoje komentáře u mých prací, prostě... ty jsi jeden z lidí, bez kterých si konohu neumím představit. I když jsme se nikdy nijak extra nebavily.
Díky, liško, díky...
Lady Terrorist, (zajímavý nick ^^) i já jsem ráda. Děkuji, děkuji moc...
Jidus, tvoje komentáře jsou vzácné, takže mi udělalo doopravdy radost, vidět jeden z nich u své povídky
I tvůj nick dost dobře znám, dodnes si pamatuju tvůj Přívěsek... nějak v tu dobu jsem začínala psát i já, a... a tak.
Děkuju moc. Rozcuchaný účes ke mně prostě patří, ono, já nemám povídkářskou uhlazenost ráda xD
Máš nad čím přemýšlet a máš skvělý pocit... takže moje Písnička měla doopravdy tu melodii, kterou mít měla. A tys ji slyšela... za to doopravdy děkuju.
Ono, děkuju... zvláštní slovo. I když ho opakuješ tolikrát, vždycky by mělo být upřímné. Já ho opakuju dost, v tomhle komentáři. Ale věř mi, upřímnější už být nemůže...
No, jestli zase jednou ke mně zabloudíš, budu se těšit
T.e.s.s. - vyrůst, ztratit sny, najít si nové, jít po cestě životem. Dál a dál. Cestě, která zdánlivě nikdy nekončí, protože nikdy nevíš, který krok je ten poslední. Musíš jít dál...
Ten komentář není nesmyslný. A kdyby ano, pak nemá smysl nic, co jsem kdy napsala v komentech já. Protože jsem měla vždycky v úmyslu vyjádřit své nadšení, vděčnost, spoustu věcí. Teď se snažím vyjádřit... sákra, dává to vůbec smysl?
Nevím.
Ale... DĚKUJI. Tohle slovo smysl určitě dává.
ni.kolo, taky straš
děkuji moc 
Každopádně, mně je tvoje jméno dobře známé...
Ten_Ten. Víš, tebe beru za jakousi svou "starou známou" z komentářů. Vždycky, když něco napíšu, jsem zvědavá, jestli tam uvidím tvé jméno. Dobře známý nick...
Děkuji moc. Stejně jako sorafay, i tobě nejen za tenhle koment, ale za mnohem víc. Díky, že tady jsi, díky, že čteš. Díky.
Ayenka, duchové ne. Ani vílu jsem ještě nikdy neslyšela mluvit... ale každé dítě určitě vidělo malou vílu se usmívat. Třeba jenom v pohádce, v nějakém příběhu...
Já mám do víly daleko, ale jestli je pravda, že jejich úsměvem je opravdu zářivý, tak jedno máme společné - práve to, vždycky, když čtu tvoje komentáře. Děkuji, Ayashiki...
Sorafay. Víš, já tě vlastně ani zase tolik neznám. Ale víš co? Sleduju tvoje podpisy a vidím, že ty konohou taky nejsi zrovna spokojená. Rozpadá se nám jako domeček z karet.
Víš, ale vždycky jsi pro mě byla jedním z nejsilnějších pilířů téhle stránky. Konoha je konoha, dokud je tu sorafay, tak. Doufám, že tvá karta bude pořádně dobře postavená
Děkuju moc. Nejen za tenhle komentář, ale vůbec za to, že tady jsi...
Zase jednou přišel čas na Upravit...
A znovu, Yamata... odpovídala jsem ti, ale ještě... konoha spíš tak nějak patří k tomu, co "dotvořilo" mě.
Díky
anjelíček - lidi se pořád mění. Hodnoty, co byly kdysi - a za který bychom se rvali a přísahali, že se jich nikdy nevzdáme, jsou najednou... čím dál lehčí. Pořád si pamatujeme jejich cenu, ale už spíš melancholickým úsměvem. Protože... stará měna už neplatí, čas jde dál.
Díky, anjeliku, díky. Protože když čtu tvoje slova, vím, proč píšu.
Chápu až moc dobře, skutečně
Uhm... Tak som sa k tomu dopracovala, neviem prečo, ale stále som túto tvoju poviedku odkladala... Hoci, aj možno viem... Ako spomínala Ayka, aj ja som jeden z tých "duchov", viem, aké to bolo, aké to je... A aj preto na mňa táto poviedka tak pôsobí...
Človek stáva postavou z nej... Vie, čo prežil, prežije...
Etoo... Dokonalosť je slabé slovíčko na to... nettie je proste skvelá ^^
Autori poviedok čítajte Pravidlá FF!!
Inak vaše poviedky skončia na našom externom blogu ^^
A takisto čítajte aj Důležitá sdělení pro spisovatele a čtenáře FanFiction!!!
Ak si nie ste istí písaním, nájdite si nejakú betu - Inzertní FF nástěnka.
----
Čiarka, taká maličkosť, ale dokáže úplne zmeniť význam vety.
Nezabúdajte na to.
Hviezdička nebude, pretože je to ďalšia z tých poviedok, ktorá si zaslúži viac hviezdičiek než tam je na výber (Tall, budeš ho ticho???
). Ani nejdem hodnotiť, kritizovať, nejdem sa rozpisovať, lebo ja som tiež jedným z tých "duchov" ktorí už majú svoje "konohské detstvo" za sebou a duchovia predsa nikdy nerozprávajú veľa.
Ja len aby si vedela, že som to tiež čítala a že sa mi to páčilo
Tahle povídka mě připoměla jednu písničku, hned jsem si jí pustil.
Jampadampa od Lucie Bílé. Kde ona zpívá: Jsem jiná a to není fér.
Ta píseň a ten text k ní je kouzelný, ona se na vlastní změny, které už rozhodně nejsou lichotivé, dívá s ironickým nadhledem.
Tady v té povídce ten ironický nadhled není a vůbec, jak si říkala že je neučesaná tak máš pravdu. možná to tak připadá jen mě, ale což.
Krásné obraty, symbolika (I když symbol houpačky už je hodně ohraný, zrovna ty máš na to vymyslet daleko lepší, Pokud někam napíšeš kolotoč tak si tě najdu, vím jak vypadáš.). Ale něco tomu chybí, ostatně jako všem jednorázovkám které zhrnují něčí život. Jenže co tomu chybí, pojmenovat je to těžké. Sám bych tomu řekl tmel. Je to skupina malých povídeček, které jsou samy o sobě docela dobré, jenže chybí jim něco kam by gradovali. Jedna závěrečná část která by to nejen shrnula, ale i podtrhla a nebo dokonce obrátila jiným směrem.
Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.
Gratulujem k 600-ke
Vidíš, ja už tu straším (tiež doslova straším) vyše dvoch rokov a stále nie som schopná napísať komentár, ktorý by vyjadril... môj dojem z poviedky. Tak bude musieť stačiť, že sa mi páčila.
Jedinečné, pravdivé a... nevim. je to takové...opravdové. Je to něco, co můžeš číst a při tom kývat hlavou. A pak je jedno, jestli je to dlouhé nebo krátké, skvěle urovnané nebo "neučesané"... hlavní je, že jdou slova od srdce. A tady šli.
600 dní... ano, je to opravdu dlouhá doba, ale...jak jsi sama naspala, tím to nekončí. Jistě, něco skončilo, ale něco je před náma. A ty jsi to krásně vystihla a já... děkuju. děkuju, protože přesně tohle jsem právě teď potřebovala.
http://www.zkouknito.cz/video_59020_hymna-yaoi-fanynek Aneb milujeme yaoi =3
TWINCEST FÜR IMMER!!!
Zvláštní a jedinečná... jiné slovní spojení to podle mě nemůže vystihnout, tohle je povídka psaná od srdce, s tajemným nádechem a přesto je v ní mnohem a mnohem víc... je to věc názoru, ale můj názor zní tak, že každý si prožil něco jiného, přišel o přítele, stěhoval se, ztrácel naději, musel začít znovu, a co je hlavní - vyrostl. Tys ten popis vystihla přesně, jak její myšlenky a pocity, tak jak to probíhalo a jak se postupem času měnila
Nevím, jestli ti tenhle komentář něco dá, nebo je nesmyslný a o ničem, jak už to tak u mě bývá, ale i tak se nezmění to, že to povídka je překrásná, jelikož každý vše vidí z jiné strany a tahle to vystihla přesně
A také samozřejmě blahopřeju k Tvemu výročí!
Come into my world, see through my eyes. Try to understand... Přijď do mého světa, podívej se mýma očima. Snaž se pochopit...
Taaakze...
dlouho jsem tu uz nic nekomentovala. Obcas skrz konohu jen tak proletnu, ale dneska jsem se opet po nejake dobe podivala na FF a narazila jsem na neco, k cemu mam potrebu neco napsat.
Kdyz jsem zahledla Tvoje jmeno, vedela jsem, ze to bude neco, co stoji za precteni a mela jsem pravdu. Opravdu, tahle povidka... Je proste nadherna. Libi se mi, ze jsi ji nijak neucesala, ja sama to u svych povidek nedelam, a kdyz tak jen vyjimecne.
Myslenky co jsi vlozila do teto povidky jsou vazne perfektni. Pripada mi, jako bych casto uvazovala nad nejakymi vecmi a nedokaza je presne definovat, ale ty jsi to tady krasne pojemovala a ja si uvedomila, ze tohle je to, nad cim tak casto premyslim, a ze takhle to citim i ja. Nevim, zni to divne, ale skutecne je to tak.. XD
Nicmene, skvele jsem se s Tvoji povidkou ztotoznila, neco jsem si z ni odnesla, mam nad cim premyslet a mam z ni skvely pocit. Myslim, ze tohle by ctenari mela dat kazda poradna povidka a ta tvoje, byt neucesana, je vazne skvela
Tak jen tak dal, doufam, ze az tu budu po case znovu bloumat, narazim na dalsi tvou povidku, ktera me takhle zaujme
A taky blahopreju k Tvemu vyroci!
tohleto se mi líbilo, i když to bylo takdlouhé... doslova jsem se donutila, abych to přečetla... ale jsem za to ráda. protože se ti to povedlo
JE TO TU! Aneb seznam mých FF.600 dní... to bych ani neřekla. Uteklo to, co?
Jasně, stará Konoha... byly to pěkný časy. FAček, eFFek pomálu, každý to četl, zanechal komentář, co potěšil...
No už je to pryč.
Ale ty píšeš stále stejně skvěle. Vždycky jsi pro mě byla vzorem a budeš jím... psalas to od srdce a jde to vidět. Plyne z toho ponaučení a vytáhne to z deprese... protože i když ti někdo ty sny pošlape, stojí za to je dotáhnout do konce.
Je to úžasný!! Tahle povídka je přesně to co by se mělo dávat těm kteří svou naději strácí! Ukázat jim že i v malých věcech se dá vidět naděje třeba i v téhle povídce! Je moc hezky citlivě napsaná =)
Jen tak dál.... =)
Nádherná povídka, která mě vzala za srdce. Dlouhé povídky moc často nečtu, ale tahle mě nějakým způsobem zaujala a já se nemohla odtrhnout od čtení. Neumím si představit nikoho, kdy by si jednu dlouhou jednorázovku nepřečetl..........Je tak realistická, je na ní i něco smutného...Neumím to popsat slovy, ale vím, že byla nádherná!!!
Orokanaru otouto yo. Kono ore o koroshitakuba, urame! Nikume! Soshite minikuku ikinobiru ga ii. Nigete... nigete... sei ni shigamitsuku ga ii. Soshite itsuka, ore to onaji me o motte ore no mae ni koi.
Vždy jsem ho miloval...on mě bude nenávidět. To je spravedlivé.
>>>MOJE FF KNIHA<<<
Chtěla bych poprosit kdyby měl někdo zájem o psaní spoluautorský FF tak ať mi pls napíše!!! :)
V první řadě... vše nejlepší ke krásné 600. To už je dlouhá doba.
Víš, Nettie, já bych ti sem chtěla napsat něco krásnýho, něco, co potěší, ale... nemůžu ze sebe nic dostat. A nechci zbytečně plýtvat slovy. Jen jsem chtěla, abys věděla, že jsem to četla. A že mi nestačilo přihodit jen hvězdičky.
Mně se líbila, Nettie. Moc. A za tím si budu stát
. • V noci jsou všechny kočky černé.
. ♪ Some days, some nights...
heh, "neučesaná", to ale nic neubírá na jejím kouzle, spíše naopak
pokuď vím, tak sou moderní takový ty rozcuhy xD možná, že je to tak i u povídek, těžko říct, nebudu se tu zabývat sestřihama a přejdu k FF, pro mě je to taková rada, abych se zamyslela nad svým vlastním životem, jak říkáš času k přemýšlení je dost, je na to celý život, možná že ne, ale to už záleží na věci, o které přemýšlíme... zas plácam nesmysly a odbíham od těmatu, už je to nějakej ten pátek, co sem četla nějakou povídku, která by mě, tak hluboce zasáhla, možná je to tvým stylem psaní možná, že mě ta povídka řekla hodně, o životě, snech a donutila mě popřemýšlet nad svým životem, který stál za pěkný kulový...
E. E. Cummings
Podmínkou koexistence jedince druho Homo sapiens a společenství druhu Canis lupus je sjednocení akustické signální soustavy.
Nettie, k tvé nejčtenější sérii jsem napsala komentář až hodně, hodně pozdě... Ne proto, že bych si ji přečetla najednou, ale proto, že jsem čekala, co bude dál, jaký další kousek světa a sebe před námi otevřeš. Jak říkáš, dětství je pryč... tvoje, moje, kohohy.cz, ale uvědom si jednu věc - někdo řekl: když se vzdáš svých snů, zemřeš. Nevzdávej se jich. Sni dál, pro sebe, pro nás, kteří čekáme na tvé řádky...
Není to na Pulitzera nebo Nobelovku, zatím, ale ty to dáš, -dattebayo