Art is a Blast! Part 4

Od té doby si na mě nikdo netroufl. Začínal jsem si specializovat svoje vlastní jutsu – tvořil jsem různé výtvory z jílu, vdechoval jim život a pak je pomocí toho slova odpaloval. Tenshi na mě byla pyšná, a já na sebe byl taky pyšný. Už mě nemusela ochraňovat jako malé dítě. Dokázal jsem se o sebe postarat sám, už jsem nepotřeboval její pomoc na každém kroku, aby se na mě náhodou neodvážil. Teď už se mi vyhýbali všichni, kterým jsem se dřív vyhýbal já. Dokonce ani Akuma nebyl tak hloupý, aby se nechal vybouchnout. A na Chuuninských zkouškách, které jsem úspěšně složil společně s Tenshi, se mnou nikdo nechtěl bojovat. Natolik se obávali mého výbušného jílu.
Zkrátka a dobře, najednou se to zničehonic všechno obrátilo.

Můj život se během půl roku změnil mnohonásobně k lepšímu.
Měl jsem nejlepší kamarádku. Nejkrásnější, nejchytřejší, nejmilejší a nejoblíbenější kunoichi z vesnice.
A ona si mě vybrala za svého nejlepšího přítele. Mě!
Měl jsem vlastní jutsu. Silné jutsu. Jílové výtvory, které po vyslovení „Katsu“ vybouchly.
Objevil jsem v sobě uměleckého ducha.
Lidé uznali, že nejsem zrůda.
Přestali se mi tolik vyhýbat.
Přestali mě šikanovat. Dalo by se říct, že jsem teď šikanoval já ty, co dřív šikanovali mě.
Ale zase ne tolik. Kdykoliv jim ruplo v bedně a rozhodli se něco zkusit, podržel jsem jim před nosem úplně malého jílového broučka. Měli jste vidět, jak vždycky utíkali spasit život!
Ony to tedy nebyly výbuchy, které by vás hned zabily. Tedy, když jsem nevytvořil nějaké mistrovské dílo, tak rozhodně ne.
Ale stačilo to k tomu, aby si mě najednou všichni ve vesnici mnohem víc vážili.
Bohatě.
Společně s Tenshi jsme složili Chuuninské zkoušky. Jako jediní ze svých týmů, takže jsme je měli na starost, když jsme spolupracovali bez Senseie. A často jsme se samovolně spojovali jako dva týmy dohromady, abychom mohli být spolu.
Za nějaký rok jsme se chystali na Jouninské zkoušky. Tenshi měla vlastní techniky, kterým říkala andělské, pomocí chakry si nechávala narůst křídla a bojovala převážně z výšky a v genjutsu a ninjutsu. Skvěle jsme se doplňovali, protože její zásoba chakry byla neuvěřitelná. A pomocí jednoho jutsu mi ji mohla předat, když už jsem neměl sílu na odpalování. Bojovali jsme výhradně dohromady. A když jsme spolu bojovali, nikdy se nestávalo, že by byl jeden z nás zraněný. Během boje jsme utržili sotva pár škrábanců a odřenin, ale jinak vůbec nic.
Začali nám říkat Dvojčata, protože jsme byli všude pořád spolu. Ale vždycky jenom jako nejlepší kamarádi.
Spousta věcí se změnila. Byl jsem silný, to musel každý uznat, měl jsem úžasnou kamarádku a lidé už mě tolik nenenáviděli.
Můj život se během jediného roku obrátil naruby.

Uběhly čtyři roky. Čtyři roky, během kterých jsme se oba dva změnili. Ne pouze věkem. Mně bylo šestnáct a Tenshi měla narozeniny slavit asi o čtyři měsíce po mně.
Já si nechal vlas narůst po lopatky, pramen přes levé oko a rozhodl se jej trénovat. Koupil jsem si na něj dalekohled a po nějaké době jsem zjistil, že když se snažím, vidím docela dobře. Vyrostl jsem z obyčejných džínů a trička a začal nosit nátělníky a všechno černé.
Tenshi si vlasy nechala narůst po pás a vytvořila si z nich dva culíky, které nikdy nesundávala. Její oblíbenou barvou se stala zelená, která jí ladila s očima, takže se její uniformou staly zelené šortky a zelené tričko. Vytáhla se, a i když jsem si to nechtěl přiznat, byla hodně přitažlivá. To mi vadilo. Byla to moje nejlepší kamarádka, tohle by mi nemělo připadat, bylo to hrozně sexistické a taky nefér.

Ať se mi to líbilo, nebo ne, do Tenshi jsem se zkrátka zamiloval.