Tak kdo vůbec jsem? - 001: Útěk z Orochimarovy laboratoře a seznámení

Běžela. Běžela co nejrychleji mohla. Když se dozvěděla, že je Orochimaru mrtev rozhodla se odejít (čtěte: zdrhnout XD). Přece nechtěla celý svůj život prožít (přežít ) v nějaké díře (tím je myšlena Orochimarova laboratoř )!
Zrychlila. Něco uvnitř jí říkalo: "Ansatsu, pohni, nebo tě chytí shinobi, co tu ještě zůstali!" Bežela pořád dál... Nezastavila se ani na minutu, protože to by ohrozila svůj bezcenný život. Najednou ucítila, jak se jí něco dostalo pod nohy..Zakopla. Nž stačila zjistit, o co, někdo ji praštil zezadu do hlavy...

"Kde...Kde to sakra jsem?", pomyslela si, když zhruba po půl hodině otevřela oči. "..a KDO vůbec jsem JÁ?" Její zmatený pohled sjel stěny dlouhých tmavých chodeb odshora dolů a naopak, ale pořád si nemohle vzpomenout, kde to vlasně je, proč tam je a co tam dělá. Vstala ze země. Jakmile se postavila, musela se okamžitě přidržet zdi hladké jako sklo, protože se jí podlamovaly kolena a nskutečně jí zvonilo v hlavě. DíkyJashinovi si stačila všimnout, že je jen padesát metrů od východu z toho zatuchlého prostoru.

...O deset minut později...(tak dlouho??!)

Konečně vyšla na čerstvý vzduch. Optrně se rozhlédla po zdejší krajině. Kdyby to byla jakákoliv jiná osoba, svalila by se do trávy v obrovském šoku a už by nevstala. Ale ona si i přes své brýle, které nebyly vyčišteny apoň osm let, všiml, že už se smráká. Pár metrů od ní začínal malý lesík, tak si myslela, že si v něm najde bezpečný úkryt, ve kterém může přenocovat.
Najednou uslyšela hlasy. Vykoukla zpoza stromu, aby zjistila, co se tam děje.
Viděla čtyři osoby. Jedna z nich byla žena, ostatní byli rodu mužského (hůř jsem to napsat asi nemohla, co? ).

Všichni seděli na zemi, až na jednoho, který zaujímal až hrozivě namyšlený vůdčí postoj něco ostatním vysvětloval. Dívka s červenými vlasy a brýlemi seděla těsně u noh toho "vůdce" a vypadala, že vůbec neposlouchá to, co on říká a jen se na něho dívala s přidementnělým úsměvem. Zrzavý chlápek byl schoulený do "sedícího klubka" a ke všem byl otočený zády. Poslední byl úplně v klidu. Zdálo se, že ani nevnímá svůj meč, co měl na zádech. Najednou ta červenovláska vstala a praštila ho po hlavě. Ansatsu, chovaná pořád ještě za mohutným stromem, se uchichtla. "To je ale zvláštní tým.", řekla rozesmátě. zapomněla, že ji můžou slyšet. Jejich vůdce zpozorněl. "Hej! Kdo je tam?!", zeptal se odvážně.
Ansatsu si uvědomila že volá na ni. Nevěděla, co má dělat. Má se pokusit utéct, nebo má klidně vyjít a dostat se do (možná) nebezpečí? Nakonec se rozhodla pro možnost číslo dva. Se sklopenou hlavou vyšla z houští.
"Co na mě tak zíráte?", zptal se a pokusila se o přátelský úsměv.
Sasukemu (ano, to byl ten jejich vůdce. Jedná se o tým Hebi )začaly cukat koutky. "Kdo sakra jsi?", zeptal se ten s tím obrovským mečem.
Ansatsu se smutně pousmála a pokrčila rameny. "Já nevím.", odpověděla.