Co dokáže láska?, část VII.: Uteč!

"Mrtví?" Tatanari se otřásla. Rozhlédla se, ale všichni vypadali normálně.
"Přesně tak. Možná bych měl říct: my všichni jsme tu mrtví."

Tatanari tancovala dál, ale najednou skoro zapomínala kroky. Muž ji však vedl dál. Náhle si uvědomila, jak jsou jeho ruce chladné. Housle dál vesele vyhrávali kovbojskou píseň a mrtví lidé tancovali, jakoby se nic nedělo.
"Klid. Nikdo ti tu neublíží," Tatanari i přes masku spozorovala, jak na ni mrkl. Pokusila se o úsměv, ale skončilo to katastrofálně. Muži to na náladě neubralo.
"To by jsme měli." Další otočka. Tatanari se zamotala hlava."A nyní o Itachim.
Itachi všechny svoje oběti uzavřel zde a donutil je tu tancovat navždy. Takže každý živý člověk s odsud nedostane." Zatočil se s ní, ale tentokrát na zemi. Pořád se usmíval a hnědé oči nestrácely na energii, ačkoliv už byl mrtvý. Tatanari si uvědomovala, že jeho ruce jsou nejen chladné, ale i jakoby...dřevěné.
"Moc toho o jeho minulosti nevím, ale co ti řeknu je, že jsem nezemřel zde. Mě sem zavedl až když si zařídil tento zámek.
Když se do Akatsuki dostala zpráva, že Onivari Teichi hladá muže pro svou dceru, Itachi se zachoval podivně. Pein vybral mne, ani nevím proč. A Itachi..on..." Udělali další piruetu a pak muž pokračoval."..on...mě zabil." Řekl to stroze a jako by to procedil skrz zuby. Očividně z toho nebyl dvakrát odvázaný.
"Můžu se zeptat?" Tatanari jakoby za tu dobu ztuhly rty.
"Jistě."
"Kdo jsi?"
"Och, jsem to ale neslušný," zasmál se muž."Jsem Sasori, Sasori z červeného písku. Pocházím - vlastně jsem spíš pocházel - z Písečné vesnice. Byl jsem členem Akatsuki." Malinko se uklonil.
"Já jsem..." začala Tatanari.
"Já přece vím kdo jsi." utišil ji Sasori a pak pokračoval ve svém proslovu."No a tak mě dal Itachi sem a tvému otci se ohlásil jako tvůj nápadník. Víc toho opravdu nevím." Zatočil se s ní směrem k východu.
"Dělej, co ti říkám." zašeptal jí a nenápadně se dostali ke dveřím. Stačilo překonat několik tancujících párů a mohli by utéct.
"Do teď jsi byla jakoby mrtvá. Až projdeš těmito dveřmi, budeš na chodbě a bude ti zase normálně tlouct srdce." Tatanari nahmatala tep. Nebyl tam.
"Je to taková malá vychytávka." usmál se Sasori a přitancovali ke dveřím.
"Tak jdi," řekl a chopil se kliky.
"Ty se mnou nejdeš?" zeptala se Tatanari a dala mu ruku na hruď.
"Já nechci. Je mi tady dobře a já vím, že ty to zvládneš." Vzal její ruku a položil ji na kliku. Usmál se na ni a pak zatlačil do dveří a hodil ji ven. Viděla ten smutný pohled, se kterým se na ni díval, jak zmateně vyskočila ven.
Jakmile dveře práskly a ona se ocitla sama v chodbě, znovu se otočila ke dveřím a přitiskla se na ně. Přísahala by, že cítila Sasoriho vůni a slyšela tlukot srdce, které už vlastně nebušilo...
Odlepila se od dveří, ačkoliv jí to trhalo srdce. Ten muž - Sasori - jí moc pomohl, a byl to on, kdo zemřel, aby Itachi ... Co vlastně? Tatanari netušila. Chtěla najít někoho, kdo by jí všechno vysvětlil. Každý Itachiho krok, jeho chování, Sasoriho smrt.
Ale nikdo takový nebyl. Cítila, že je čas vzít vše do svých rukou, chytit to za pačesy, ale nevěděla jak. Když byla se Sasorim, připadalo jí, že ví všechno. Byla to jen iluze? Nebo Sasori opravdu kdysi žil? Nevěděla. Ještě předtím, než zaběhla za roh chodby, se naposledy otočila a ... slyšela hudbu, nebo se jí to jenom zdálo?

Běžela chodbou. Chodbou, která jí připadala nekonečná. Ani si neuvědomovala, že z očí jí tečou slzy. Jako by tekly samy od sebe, nedbala na ně. V tuhle jedinou chvíli toužila po jedné, jedné jediné věco: vysvětlení. Neměla na to snášet další smrt bez toho, aniž by věděla co se tady krucinál stalo. Teď se ale stalo něco podivného. Za rohem chodby se objevila ruka. Ruka Ichiry. Pak hlava, trup, horní část těla. A vy víte, co se s ní stalo. Byla v tom stavu, v jakém ji Itachi nechal napospas osudu.