...Déšť rudých mraků (Part 1)

Opuštěné Orochimarovo sídlo. Tedy – bylo opuštěné. Temnota se linula přes chodbu jako stín. Jediné, co se dalo spatřit ,byly ty oči… Svítily ve tmě jako předzvěst smrti. Měli světle hnědou barvu a uvnitř zářila tečka naznačující panenky. V tom se stalo něco horšího. Hlas znějící jak křik tisíce umučených lidí protínající tmu.

„Můžeš jít.“
„Ano pane.“

.
.
.
.

Všichni členové Akatsuki hovořili o tom, co se bude dít a kde seženou náhradu za Sasoriho. Tenhle příběh se odehrává v době, kdy zrovna chytili jednoocasého. Deidara, celý otrávený z toho, že jeho parťák nejspíš bude mít IQ někde v mínusu, zrovna odcházel za Kakuzem ,aby mu přišil ruce. Pein ho ale stihnul zastavit.

„Deidaro ,máš ještě jeden úkol.“
Hlasitý povzdech. „Hmmmm?“
„Je tu jedna věc, co se musí odhodit do povětří. Most, na kterém hlídá plno silných ninjů bránící jinchuuriki. Je to těžká mise ,chci abys s sebou vzal Tobiho.“
„Tady si člověk nemůže ani odpočinout!“
„Deidaro ,ty jsi aktuálně jediný, kdo něco takového může udělat.“Vložila se do toho Konan.
„No jo.“ Deidara se pro sebe trochu usmál a nadmul se pýchou. Zaklaply dvěře,Dei právě odešel.

Zbytek Akatsuki se vrátil do udělování misí. Hidanovi a Kakuzovi dali pauzu na neurčito.

.
.
.

Les byl nezvykle tichý. Jako klid před bouří. Netrvalo dlouho a letěli nad polem. Tobi na jednom ptákovi ,Dei na druhém. Vítr mu bičoval vlasy tvář. V tom hustý mrak zakryl slunce. Vzduch se změnil.

Tobi už celou hodinu nic neříkal. Deidara byl nejdřív rád a nechal to být. Teď to ale nabralo nové obrátky a vypadalo to více než podezřele. Dei se usmál.

„Ty nejsi Tobi.“
„Chytré.“ Ozval se ženský hlas. Tobimu se vlasy prodloužily a nabyly hnědé barvy. Když si žena masku sundala, odkryla smrtelně hnědé oči.
„Jak to ,že jsem si ničeho dřív nevšiml ?!“
„Podlehl si mému maskovacímu jutsu. To se stává. “ Usmála se. V žádném případě to nebyl přívětivý úsměv. Běhal z něj mráz po zádech.V kombinaci s jejíma očima to vypadalo hrozivě ..

Vítr přidal na intenzitě. Deidara se stěží udržel na jílovém ptákovi. Když přišla druhá vlna ,tak ho to vymrštilo až někam do lesa.

„Sakra!“ Zaklel Dei a nabíral si do úst na rukou jíl.
„Jsi pomalý.“ Ozvalo se zezadu. Na scéně se objevily další dvě postavy. Jednomu nebylo přes dlouhou kapuci vidět do obličeje, ten druhý byl neskutečně mrštný a vypadal celkem sympaticky. Pod očima měl prazvláštní znaky a na rukou asi 5 prstenů. Oba oděni do tmavě hnědých plášťů bez rukávů s velkou kapucí. Na levém rameni záhadný ornament.

Deidara opravdu není taijutsu typ. Vždycky se oddával jen svému umění. Nikdy nebral vážně Sasoriho slova:

„Co když se někdy ocitneš bez jílu?“

Ta vzpomínka byla rychlá jako blesk, ale ten s kapucou něco zbystřil.

„Odřízni ho od jílu.“ Prohlásil.
„Yep.“ Zněla odpověď od sympaťáka. Ten se vymrštil rychlostí blesku po Deidarovi.

„KATSU!“

Tý jo, tenhle fakt asi bude nebezpečnej ,co?“ Podíval se sympaťák na toho s kapucou.„Málem mi to utrhlo ruku. Zajdeme si pak na Ramen?“

„Drž už hubu!“

„Alespoň nejsem jedinej člověk, co má za partnera imbecila.“ Mumlal si Deidara, opřel se o strom a vyskočil ve snaze dostat se zpět na svého jílového ptáka ,který se stále vznášel ve vzduchu.

„Tady jsem!“

„Co-“

Náhlé kopnutí Deidarových do zad. Nelidská bolest. Tohle nebylo jen tak obyčejné rychlé kopnutí. Bolelo to jako tisíce malých jehliček a také páchlo jedem ,který se vzápětí dral pod kůži. Natím co Deidara padal zpět na zem, něco mu odřízlo kapsy s jílem. Vší silou se podíval za sebe a spatřil znova tu dívku s pohledem ďábla.

„Asogi! To kopnutí byla docela podpásovka. Myslela jsem si ,že si s ním ještě trochu pohrajem!“

„To odříznutí od jílu byla tvoje práce! Ty to chceš ukončit.“ Hájil se.

Deidara byl paralyzovaný a jejich slova neslyšel. Nedokázal se pohnout a padal k zemi. To bude bolet! Před zemí se jeho pád zpomalil a dopadl dost měkce.

„Proč ho takhle šetříš?“ Optal se ten v kapuci. Deidarovi došlo ,že ta dívka zpomalila jeho pád pomocí vzduchu.

„Chceme ho živého.“

.
.
.
.

Dei sice neviděl nikde svůj jíl, ale za to nebyl pitomý. Věděl, že tohle někdy přijde a schoval si ještě nějaké slušné množství do kapes od kalhot.

„Kde je?“

„Támhle!“

„KATSU!“

Vybuchl pták, na kterém pořád stála ta holka a ještě pár bonusových bombiček. Hustý oblak prachu pokryl plošinu. Je čas se zmizet. Oni jsou tři a vypadá to, že dost nebezpeční. Sice to raní jeho ego, ale zrovna v tuhle chvíli má plnit další misi. V tom rychlý vítr oblak odvál. Stejně ta chvilka stačila na to, aby Deidara našel svoje hlavní kapsy s jílem a snažil se je znova připojit ke kalhotám. Pak si udělal ještě jednoho jílového ptáka a vzlétl.

„Zvláštní, že se po tom kopanci může ještě hýbat.“ Ozval se Asogi.

„Myslíš si snad, že jsou Akatsuki nějací geníni?“ Následovala odpověď od toho v kapuci.

„Víš Deidaro …ve vzduchu jsem šéfem já.“ Řekla tajuplným hlasem. V očích podivně zajiskřilo.

„To si myslíš ty ,hmmm? Počkej až uvidíš moje umění.“

Dei si šáhl do kapes ,ale to nebylo na dlouho. Vzápětí na něho udeřila další vlna silného větru naplněného čakrou. Tentokrát se mu podařilo s pár manévry se udržet ,ale –

Další kopnutí. Tentokrát do ramene. Vítr měl jen odvést pozornost od Asogiho. Deidara, který ležel paralyzovaný na svém ptákovi, měl jedinou možnost. Musí odletět. Rychle.