Bolest, utrpení a zklamání

Sedím na lavičce a koukám na krásný měsíc a miliony hvězd. Po tvářích mi stékají slzy. Nesnažím se je zastavit ani nějak skrýt. Potřebuji ze sebe dostat tu bolest. Už to nemůžu vydržet. Znovu jsi mi ublížil. Ne….prostě vás nedokážu vidět. Nejde to.

Stále brečím a přemýšlím, kde se stala chyba. Zvednu se a běžím do lesa. Snažím se té bolesti, utrpení a zklamání utéct, ale dobře vím, že to nejde. Sednu si, opřu se o strom a přemýšlí o tom, jak to bylo krásné….

Už je to dlouho, co se to stalo. Ty si odešel, ale když ses vrátil, nebyl jsi sám. Byla s tebou ona. Miluju tě? Ne, už ne. Překonala jsem to, ale do Suny sem se nevrátila. Našla jsem si tu spoustu přátel. Sakura, která si uvědomila své city k Narutovi, Hinata, která zjistila, že Naruto není jediný a žačala chodit s Kibou a Ino, která je neustále zavěšená do Saie. Pak Neji a Tenten, kteří plánují svatbu. Jen já nikoho nemam.

Ze snění mě vytrhne zapraskání větviček. Postavím se do bojové pozice, ale kdyby na mě někdo zaútočil, byla bych bezradná. Já se specializuji na boj na velkou a střední vzdálenost. Vějíř sem nechala v Konoze a začínám toho litovat.

„Kdo je tam?“, zeptala jsem, ale místo odpovědi si vylezl ze stínu stromu a řekl si:„Gomen, nechtěl jsem tě vylekat.“
„Shikamaru?“, udiveně jsem se na tebe podívala.
„Co tady děláš?“
„Hledal jsem tě, ale jestli ti tady překážím, tak řekni a já půjdu.“ Řekl smutně, otočil se a odcházel.
„Počkej“, křikla jsem na něj, když jsem se konečně vzpamatovala. Zastavil se, ale neotočil.
„Proč jsi mě hledal?“, zeptala jsem se s nadějí v hlase.
„Přes den si veselá, milá a na všechny se tak krásně usmíváš,“ řekl Shikamaru a konečně se otočil. Všimla jsem si, že se mírně červená. V tom pokračoval: „ale jakmile zapadne slunce a celá Konoha usne, ty si jdeš sednout pokaždé na tu samou lavičku a celou noc jen brečíš.“
„Ty si mě každý večer pozoroval?“
„J-jo,“ vykoktal a při tom zrudl ještě víc „zlobíš se?“
„Ne ani ne,“ odpověděla jsem „ale proč si za mnou nepřišel?“
„....“
„Shikamaru?“
„Pořád si jen brečela a já si myslel, že ho pořád miluješ.“ odpověděl Shikamaru smutně.
„Ano, brečela sem, protože to pořád bolí, ale už ho nemiluju.“ Shikamarovi se při této odpovědi rozzářily oči.
„Copa, vypadáš, jako by si z toho měl radost?“
„Ne…t-tedy ano…no víš jak to myslím“, řekl nervózně Shikamaru a začal se ke mně přibližovat. Nevadilo mi to, ba naopak, bylo mi to příjemné. Přistoupil, objal mě a políbil do vlasů. Já se k němu přitiskla a po tvářích mi začaly stékat slzy. Podívala jsem se mu do očí a on mě krásně, dlouze, něžně a při tom vášnivě políbil.
„Miluji tě“, řekl „líbíš se mi už od Chuuninské zkoušky.“
„Ne“, řekla jsem a začala vzlykat.
„Temari, já tě miluju a nesnesu pohled na tvou uplakanou tvář.“
„Nechci další zklamání.“

Znova mě políbil, ale tenhle polibek byl jiný, než ten před tím. Věděla jsem, že mě opravu miluje. Přiznávám, že já jeho taky.

„Řekni to“, vyzval mě.
„Co?“
„Víš moc dobře co.“
„Miluji tě“, řekla jsem a usmála se.
„Já tebe taky.“
Naše rty se znova spojily v nádherný a vášnivý polibek.
„Nikdy tě neopustím.“
„To doufám“, řekla jsem mu se smíchem.