Akatsuki, adopce a Uzumaki Junior 8

Byl pozdní večer. Spíše noc… páteční noc. Sídlo Akatsuki pokojně dřímalo v temnotě. Tedy, skoro celé sídlo. Ječící Hidan, který se právě uspokojoval na záchodě (bodal se kosou, bodal se kosou! nemyslete na nic jinýho! ) se nepočítá. Ale bylo tady ještě něco. Ten rádoby nenápadný stín, který se snažil protáhnout oknem. Bylo by se mu to podařilo i nehlučně, kdyby nezapomněl svoji druhou nohu za oknem a nespadl rovnou na hlavu… a kdyby s sebou nevzal pár květináčů.
‚Doufám, že se to Zetsu nedozví‘ pomyslel si otlučený Jiraiya, který se držel za hlavu a rychle klopýtal pryč. Noc je mladá, on taky a mladé dámy čekají!
Konečně dorazil k svému cíli! Klub Zvrhlý Nunkein! Dostal své razítko na ruku a už je vevnitř… tam skvělá hudba, úžasná světla a tam! U baru! Ta nejkrásnější kočka, jakou kdy viděl! Ty nádherné tmavé vlasy! Ta postava! Teď se zadívala jeho směrem! Ach… vždycky měl rád holky, co nosily růžové čočky! Přistoupil ke své vyhlédnuté oběti.
„Ahoj kotě, můžu ti koupit něco k pití?“ zeptal se jí svým svůdným hlasem. Ta na něj upřela své nádherné oči, usmála se a pozvracela mu boty…
„Om- lou- omlou-vám-ovám se“ vyžbleptla dívka. „Kdy-ž j-j-ááá *škyt* nej-se-sem zvykk---lá-á p-pít.“ Dodala nakonec.
Jiraiya chtěl nejdřív znechuceně odejít, ale když… kdydž ona byla ták pěkná. A do rána jí už třeba bude dobře.
„To je v pohodě“ mávl benevolentně rukou „nezatančíme si?“ zeptal se jí. Dívka kývla a dodala: „Jme-u-u se Hi-hi-hihihihi-nata“
„Já jsem Jiraiya.“
Tančili spolu, smáli se, dotýkali se a začali se oba dva cítit zamilovaně.
Náhle spustila písnička, při které si dali svou první pusu.

Ať je třicet pod nulou a kage naštvanej. To nevadí.
Můžu místo průšvihů a bejt jen nešťastnej. To nevadí.
Jen když jsem teď šťastnej že ty tu jseš
Mně vážně je krásně že se mnou jdeš
Kam já chci áááá

Žiju si svůj ninjapříběh, jéjéjéé
Všechno se nám otevírá, nánáá
Všechno je to správně načatý, ááá
Žiju si svůj ninjapříběh, jéjéjé
už nám jede naše tramvaj, nánáná
Ve který jsme jenom já a ty.

Je mi krásně že mi teď nic vůbec nevadí. Nic nevadí.
Můžu ztratit kunai a slítnout ze stromu. To nevadí.
Jen když jsem teď šťastnej že ty tu jseš
Mně vážně je krásně že se mnou jdeš
Kam já chci áááá

Žiju si svůj ninjapříběh, jéjéjéé
Všechno se nám otevírá, nánááh
Všechno je to správně načatý, ááá
Žiju si svůj ninjapříběh, jéjéjé
už nám jede naše tramvaj, nánáná
Ve který jsme jenom já a ty.

Žiju si svůj ninjapříběh, jéjéjéé
Všechno se nám otevírá, nánáá
Všechno je to správně načatý, ááá

Všechno bylo správně načatý, ano… a skončilo to tak, jak to občas končívá… milá opilá Hinatka a Jiraiya se spolu vyspali v blízkém hodinovém hotelu, kde čirou náhodou byla ubytovaná Hinata i se svým otcem.

Přišlo ráno. Hinata opatrně otevřela oči, bylo jí strašně špatně a měla pocit, že se jí rozskočí hlava. Nejednou něco vydupalo po schodech. Zastavilo se to přede dveřmi, aby se to vydýchalo, a pak se to snažilo vykopnout dveře s řevem : „Hinato! Hinato! Vrať se! Já toho hajzla zabiju!!!“
Kupodivu, dveře držely. Hluk ale vzbudil i Jiraiyu, který vyděšeně vyskočil z postele.
„Kdo je to? Tvůj kluk?“ zeptal se ještě neprobrané Hinaty, zatímco na sebe házel oblečení.
„Ne, to bude otec!“ odpověděla mu, mírně připitomněle.
„A do p*dele. No nic kotě, měj se hezky, bylo to fajn“ řekl, zatímco otevíral okno. Tentokrát se mu podařilo skočit správně, tedy až na to, že to byla větší výška než myslel a celou cestu skákal po jedné noze…
No, chvilku po chlapcově výskoku už dveře přestalo bavit vzdorovat a povolily. Když zuřivý Sasuke spatřil svou rozcuchanou, polonahou dceru a zbytky cizího oblečení na zemi, zhroutil se v hysterickém záchvatu na zem.
„Moje dcerá! Moje jediná dcera! Je poskvrněná! Néé! Hinato, já se snažil! Ale můžeš za to ty! Děvče potřebuje matku! Néé. Jsem neschopný! Nechal jsem ji včera utýct! Nemůžu za to! Poslala na mě dvě takové hezké, prsaté ženskýý! A pak zmizla! Ušila na mě boudu! Už jsem myslel, že ji unesl Itachi, aby mě ještě víc zničil! A ona zatím… ona zatím zničila všechnu mou výchovuuu. Bůůů.“
Hinata nervózně koukala na svého otce a strašně si přála, aby už zmlkl… ta hlava opravdu bolela. Nakonec jej to sice přešlo, ale Hinata měla měsíčního zaracha a zatrhlé kapesné. Pokračovali dál v hledání Akatsuki sídla celý další měsíc. V té době Hinata zjistila něco znepokojivého. Je těhotná.