Co dokáže láska?, část IX.: Obejmi mě

„Máš nějakou představu co?“ otázala se Tatanari nezaujatě. Na Itachiho se ani nepodívala.
„Vlastně ano. Proč jsi mi neřekla, že jsi těhotná?“

Mlčela. Nebyla vůbec vyděšená, jako by to čekala. Jako by to celou tu dobu věděla. Koukala přes stůl na Itachiho s chladným výrazem. Uvnitř ní se však pomalu, ale jistě zmocňovala panika. Odložila příbor a sklopila hlavu. Uviděla své odhalené břicho v šatech. Zapřemýšlela. Opravdu je tam uvnitř ní plod? Opravdu se tam něco pohybuje?
„Jak si na to přišel?“ optala se ho, aniž by přestala zkoumat své břicho.
„Zvracíš. Máš lepší náladu. Chováš se divně.“ Cítila, jak se na ni dívá. Ani špetka nenávisti, ani špetka odporu. Ale zato hodně soucitu. A byl to vlastně soucit? Tatanari si pohladila břicho. Opravdu se v poslední době necítila tak, jak by měla. Vždycky se cítila jako ve vězení, tak uzavřeně před světem. Ale teď… prorážela. Tu stěnu, která jí bránila chovat se přirozeně. Zvedla hlavu a přísahala by, že v jeho obličeji bylo štěstí. Nebo… radost, úleva nebo něco takového. Nejdřív si pomyslela, že to plánoval, ale to, co řekl, zahnalo její myšlenky.
„Takže máme potomka?“ řekl, jako by byl šťastným otcem. V Tatanari zabublal vztek. Jak „Takže máme potomka?“ Žádného přece neplánovali. A už vůbec ne ve vztahu, v jakém jsou. Ochranářsky si objala břicho.
„Pravděpodobně.“ Odvrátila hlavu. Periferním viděním zahlédla, že mu vyschly rty. Zjevně něco takového nečekal. To znamenalo, že mu to narušilo plány stejně jako jí, a to znamenalo bod pro Tatanari. Zavládlo ticho. Tatanari jej využila a vstala. Nepřestala si svírat břicho. Opatrně, ale pevně. Měla se k odchodu. Pár kroků přede dveřmi na chodbu se Itachi také zvedl. Zastavila se. Itachi bloudil očima po místnosti a otvíral a zavíral ústa, jako by chtěl něco říct.
„Já… já…“ vykoktal. Vyrazil za ní a Tatanari se k němu otočila čelem. Přistoupil k ní a i přes její nedůvěřivý výraz pohladil její břicho. Tatanari se naježila husí kůže. Netušila, jestli z odporu, nebo z náklonnosti. „Nečekal jsem to.“ zachraplal tiše. Tatanari odstrčila jeho ruku.
„Já taky ne.“ Otočila se a vyšla z místnosti.

Šla po chodbě a přemýšlela o všem, co se za poslední dobu stalo. Začala válka, poznala Sasoriho, o kterém vlastně ani nevěděla, jestli existoval, otěhotněla… Vešla do své komnaty a posadila se na postel. Nevydržela ale sedět na jednom místě, tak se znovu zvedla a přešla k oknu a podívala se na to, co se tam děje. Bylo zvláštní, že v zámku, kde byla, panoval takový klid, ačkoliv venku se bili vojáci na život a na smrt. Bylo jí do pláče při pomyšlení na vojáky, kteří mají doma ženu, děti… Ale chtěla se dozvědět co nejvíc o Itachim. O jeho životě, proč se k ní zachoval, tak, jak se zachoval.
Ačkoli si to neuvědomovala, držela se za břicho. Zase. Povzdychla si a ruku navlečenou v průhledné černé rukavičce spustila podél těla.
Zatáhla těžké závěsy a v pokoji zavládla tma. A náhle se cítila v bezpečí, izolovaná od toho, co čeká ty venku. Sedla si do kouta a objala si kolena. Po delší době kdosi přišel. Tatanari věděla, kdo to je, ale nebrala jej na vědomí. Muž si sedl vedle ní, jednou rukou objal ji a druhou její břicho a tiše vzlykal.

Čas běžel až sprostě pomalu. Připadalo jí, jako by tam v Itachiho uplakaném náručí byla věčnost. Všechno pokazil až obrovský výbuch, který se ozval před zámkem. Itachi se zvedl, otřel si slzy a odešel. Tatanari tam zůstala a ani se nepohnula. Až o něco později se připlazila k oknu a koukla pod závěsy. Viděla Itachiho s opuchlýma očima, viděla vojáky, kteří na něj koukali, jako by se zbláznil, viděla i vojáky, co bojovali za její království. Byla zmatená. Něco se pokazilo, něco se stalo…
O pár minut už koukala z otevřeného okna do války, čelem k zapadajícímu slunci. Tam dole se něco přihodilo…
„Co se stalo?“ zakřičela, co nejvíc to šlo. Itachi se otočil.
„Nic, co by tě mohlo zajímat!“ Otočil se zpátky a něco domlouval s vojákem před ním. Tatanari zaslepil vztek. Je to její válka, ne? V tom případě do ní může zasáhnout. Vyběhla ven a zaťukala Itachimu na rameno.
„Řekni mi to!“ osopila se na něj.
„Tatanari-hime!“ oslovil ji podřadný voják, zjevně na větvi z toho, že vidí tu známou Tatanari z rodu Teichi, tu Tatanari, která se hledala po všech královstvích.
„Sklapni!“ odsekla vojákovi. Voják zacouval zpátky do řady a jako by se zmenšil.
„Do toho se nepleť!“ křiknul Itachi.
„Budu se do toho plést!“ Pěstí mu zabušila na záda. Itachi se pohotově otočil a popadl jí za ramena. Tatanari sebou začala škubat a mlátit.
„Nech mě!“
„Říkáš si o to.“
„No a?“
„Já věděl, že to nemám dělat.“ zamumlal Itachi. Tatanari strnula.
„Ale ale! Konečně ti došlo, že jsi to neměl dělat? To je mi ale překvapení!“ ušklíbla se.
„Já nemyslel tohle.“
„A co teda?“ Místo odpovědi jí Itachi odhodil stranou. Tatanari spadla po zádech na tvrdou zem. Tatanari rozbolelo břicho. Zalapala po dechu. Itachi si jí všiml, ale neudělal nic pro to, aby jí pomohl. Naopak vojáci z její strany se k n přihrnuli. Tatanari je pokynutím ruky odehnala. Druhou si přidržovala břicho. Měla nepříjemné podezření. Vstala a odpotácela se k vchodu do zámku.
„Zrůdo…“ zašeptala, aby ji slyšel. Jakmile byla z dohledu, rozeběhla se chodbou. Přišlápla si šaty. Obraz před očima se jí začal rozmazávat.
„Ne… Už ne…“ Zavřela těžká víčka a nechala se unášet do říše nočních můr.