To, co k tobě cítím! 13

Šokující odhalení

„Počkej, jak to myslíš? Co pak si ho nezabil?“ Sakura tázavě vzhlédla, když spolu se Sasukem seděli u večeře.
Sasuke nebyl naštěstí vážně raněný, a tak, když Sakura udělala vše, co musela, ihned si ho odvedla do domácí péče, aby jej měla pod dozorem. Snažila se být na Sasukeho milá, protože potřeboval klid a lásku, kterou mu ona mohla dát. Ale Sasuke věděl, že jednou bude zle. Jednou přijde ta otázka, které se tak bál a stále přemýšlel, jak na ni odpovědět. Jenže…jak může odpovědět na něco, co nezná?
„Nevím. Myslím si to. Ale přeci není možné, abych ho zabil a on se tu teď promenádoval ještě zběsilejší a krvelačnější než před tím.“ Zoufal a vyhýbal se pohledu do Sakuřiných očí. „Nemůžu ti odpovědět. Alespoň ne, dokud i já nenaleznu odpověď. Nebo je snad opravdu nesmrtelný?“ Provrtal se v jídle a znechuceně zahodil hůlky. Pořád se neodvažoval podívat se své lásce do očí, ale cítil, že to musí udělat. Rád by věděl, jestli i teď, někde v pustině prožívá Naruto stejně tíživé protichůdné pocity, jako on.
Naštěstí pro Naruta nemohl být dál od pravdy.

„Tak co bude? To už máš dost?“ Zachechtal se velký, blonďatý mládenec a vyhnul se dalšímu chabému útoku. Rychle přiskočil za Omi, popadl ji za límec a strhl ji k zemi. Nikoli surově, ale jemně si ji přizvedl a těsně před nárazem na kamenitou zem ji zastavil. Nezneužíval své síly. Při mnoha cvičných soubojích, které zde v chrámu podstoupil, se naučil nepodceňovat soupeře. Místo toho využil svých zkušeností a snažil se dívčí taijutsu vypilovat do dokonalosti.
„Pojď, uděláme si přestávku,“ navrhl a dívka vděčně spustila hlavu do prachu.
„Jak dlouho už tu sem?“ Otázal se po chvíli tíživého ticha Naruto.
„Vlastně ani nevím, tak pět týdnů? To ne, spíš tak čtyři.“
„Hm…“ uzavřel Naruto, ale Omi se nedala jen tak odbýt.
„Proč?“ Vyzvídala a podívala se na něj pohledem. Vypadalo to, jako by si ho měřila, napadlo Naruta.
„A, ale nic,“ uculil se Naruto. „Jen mě to tak zajímalo.“
„Aha,“ sklesle odvětila Omi a byla z jeho odpovědi mírně řečeno zklamaná. Ale co mohla očekávat. Několik posledních dní nebyl Naruto ve své kůži. Dřív si s ním báječně rozuměla, ale teď byl až nepřirozeně zamlklý a pořád jen nad něčím přemýšlel. Sem tam ji přepadly obavy, že odejde, nebo že udělá něco podobného a teď, jak poněkud překvapeně zjistila, že je odhodlaná jít s ním.
Ale přeci. Někde v hloubi duše ji tížila pochybnost. Že za tím vším bude něco víc, nebo přímo ‚někdo´. Snažila se tomu přijít na kloub, ale ať přemítala, jak chtěla, nic ji nenapadlo. Tedy až na jednu malou nesrovnalost. Ještě nic ji neřekl o své rodině, přátelích nebo něco ze své minulosti. Nevěděl, kde se vzal. Žil jen v přítomnosti a ničím jiným se nezabýval. Jako by byl pod vlivem nějakého genjutsu, napadlo ji, ale nemohla si to nějak ověřit. Už se párkrát pokusila dostat se do jeho mysli, ale nikdy se nedostala tak hluboko, aby odkryla víc, než věděla ona sama. Ale byla tu i jiná věc.
Moc dobře si totiž uvědomovala, že má v sobě devítiocasého a myslela si, že za to všechno může on. Nevěděla však, jak se o tom přesvědčit. Ať se v Narutově mysli a nitru přehrabovala sebe víc, nic nenašla. A tak to časem nechala plavat. Nestarala se o to, až do teď.
Zase tu byla ta jeho rozverná nálada. Chvíli měl nadšení a zápal a najednou byl skleslý a smutný, jako by mu chyběl kousek jeho ‚já´. Ve své podstatě tomu tak i bylo.
V tom nějaký zvuk přerušil její myšlenky a uvědomila si, že Naruto na ni zase mluví.
„Pro dnešek by to stačilo.“ Nahodil a čekal na její reakci. Omi však jen odevzdaně pokrčila rameny, duchem byla pořád ponořená do svých myšlenek a o svět okolo neprojevovala moc velký zájem. Po chvíli ticha pokrčil Naruto lehce unavenými rameny a s heknutím vstal.
„Jdu se vykoupat.“ Řekl stroze a vyrazil ke zdejším horkým pramenům. Ookami zůstala sedět a stále ještě přelétala ve své mysli. Něco jí vadilo, ale u všech všudy nemohla přijít na to co.

„Ahh…“ ponořil se Naruto se slastným povzdechnutím do lázně. Už několik dnů tvrdě trénovali a teď má konečně možnost pořádně si odpočinout. Sotva si namočil hlavu, když mu ji sevřela palčivá bolest. Byla mu zima. Všude kolem bylo prázdno a zůstal jen on a jeho mysl. Na tuhle chvíli čekal. Zlehka otevřel své oči a ozval se z nitra samotného podvědomí.
„Naruto,“ zavrčel Kyuubi, „Pojď sem, Naruto.“ Mladý ninja neodporoval a unaveným krokem se sunul k jeho kleci. „Pojď, neboj se,“ pokračoval démon mírným hlasem.
„Ta z-zima…“ zanaříkal Naruto, ale Kyuubi jej přerušil.
„Zima? Dej mi své tělo! Já ti dám svou sílu a už nikdy ti nebude zima,“ vyhrkl Kyuubi a sledoval, jak se Naruto směle sune k jeho kleci, aby strhnul pečeť, která ho tak dlouho věznila. Která pro něj znamenala spoustu let samoty a omezení. Jeho svět se do teď skládal jen z hnusné, tmavé a vlhké místnosti. Po strhnutí hlavní pečeti narazil totiž na poslední obranu, kterou Čtvrtý, Narutův otec, vytvořil pro případ, že by hlavní byla prolomena. Tahle byla ovšem natolik slabá, že nedokázala udržet všechnu moc a Kyuubi tak mohl Naruta ovlivňovat svým genjutsu, kterým zablokoval všechny vzpomínky na Konohu a jeho bývalé přátele. Díky tomu se Naruto cítil, jako by vznikl z ničeho. Jako by se zkrátka na nějakém místě zhmotnil vzduch a příroda z něj jen tak z nudy vytvořila to, co je.
„Narutooo!“ zakřičel jemný dívčí hlas. „Narutooo!“ ozval se znovu a mladíka to přimnělo na chvíli zaváhat.
„Nezdržuj to,“ začal Kyuubi naléhat, ale to už se v Narutově podvědomí objevila Omi – vždy veselá, vždy vlídná a něco hluboko uvnitř mu napovídalo, že to ztratí, že už ji nikdy neuvidí. V tom uslyšel znovu ten dívčí hlas. Byl překrásný, ale smutný a zoufalý. Jako by mu scházel život. Jedna vzpomínka se mu mihla před očima a objevil se úsměv. Nic jiného, než nádherná, plná ústa šeptající jeho jméno tak rozkošným způsobem. Pak se však proměnil v noční můru. Ze vzpomínky vyrostla liščí tlama a pohltila Narutovi obě dvě paže. Jeho nohy pevně omotal liščí ohon a drápy ostré jako břitva mu rozsápaly oblečení na cáry. Podíval se do těch rudých očí plných nenávisti a úlekem se mu zastavil dech. Nevěděl, co si má počít. Jestli se znovu nadechnout, nebo se poddat divokosti té ohavné šelmy, která mu znemožnila jakýkoli pohyb. Stál nahý uprostřed rudého víru, jeho tělo bylo samý škrábanec a krvácející rána. Svíral se v křečích, ale přeci se stále nemohl hýbat, protože stvůra, která se vynořila z tak nádherné vzpomínky, munadále držela jeho údy. Před očima mu poletovali obrázky, které jako by nikdy před tím nespatřil.
„Narutooo!“ Ten dívčí nářek mu vehnal slzy do očí, ale pořád nevěděl co se děje nebo co by měl udělat.
Dílo zkázy bylo dokonáno. Pečeť je stržena!