Železná kunoichi 22: Přípravy

Chodbami se rozléhalo mrtvolné ticho. Nikde se nic ani nehnulo, hořící louče plápolaly klidně, bez sebemenšího zasyčení. I v tréninkové hale bylo ticho. A to se v ní nacházeli dva lidé. Stáli však jako sochy, nehnutě. Místnost byla široká, hodně vysoká a čtvercová, na každé kamenné zdi svítilo po dvou velkých svícnech. Toť vše, žádný nábytek, zbraně ani nic podobného.
Dívka stála uprostřed naprosto prázdné místnosti, oči zavřené, ruce podél těla. Nepřirozeně vysoký a statný mladík spočíval v zadním levém rohu. Světlo k němu nedoléhalo, vypadal jen jako hrozivá, obrovská, temná silueta. Chvíli ještě stál bez pohnutí. Poté velice pomalu pozvedl pravou ruku, v níž se mu po odrazu světla svíček zalesklo ostří. Zvedl ji až nad hlavu, a poté - šmik.
Vtom hluboké ticho prořízlo několikero hlasitých hvízdnutí, pak další a další a další. Okamžik nato se z neproniknutelné tmy zahalující strop místnosti vynořily tucty blyštících se předmětů - zbraní. Podobaly se zuřivému hejnu ptáků a mířily přímo na dívčinu hlavu. Už jen pár metrů...
Šedovlasá otevřela oči. S naprostým klidem vzhlédla. A přímo v ten okamžik, kdy se jí nejbližší čepel chystala projet skrz naskrz lebkou, se všechno zastavilo. Ohlušující řinčení opět nahradilo mrtvolné ticho. Dívka pohlédla na špičku kunaie, jenž se tyčil pouze pět centimetrů nad jejím obličejem, a letmo se usmála.
Šmik.
Několik kamenů ve stěně po jejím levém boku se vtáhlo dovnitř, načež z černých děr vylétly další zbraně.
Bleskově trhla hlavou dolů a doleva. Kunaie se opět zastavily a zůstaly bez pohnutí trčet ve vzduchu. Okamžik nato zarachotila pravá kamenná zeď. Celá se pak s rámusem odsunula do strany jako posuvné dveře. Ze tmy dopředu popojela zvláštní kovová stěna, ze které ovšem trčelo snad několik set předlouhých jehlicí, které po chvilce bez varování vystřelily vpřed.
Dívka nepatrně nakrčila obočí. Pozvedla pravou ruku, načež jí prudce švihla směrem k řítícím se jehlám. Stovky zbraní nad její hlavou se lehce zachvěly a pak bez zaváhání dopadly na tenké a lesklé jehlice, přičemž je úspěšně zablokovaly. Přítmí pročíslo několik jisker. Všechno to ostří poté s ohlušujícím řinčením a cinkáním dopadlo na zem kolem šedovlasé.
Ta se opět pousmála. Prsty levé ruky se jí napjaly. Ze zdi naproti ní vylétl kunai. Natočila levačku a rychle jí švihla před sebe. Jedna zbraň vznášející se vedle ní vystřelila proti kunai, odrazila ho, načež se zasekla do drobné mezírky mezi kamennou mozaikou. Hned nato za dívkou něco klaplo. Ona se však neotočila, ani neudělala sebemenší pohyb, zbytek čepelí po jejím levém boku se ale přesto vrhl někam za její tělo, načež zaznělo několikero dutých zvuků a místnost o trochu potemněla.
Otočila se. Mezi svícny se odkudsi vynořilo několik terčů, nepravidelně uspořádaných vedle sebe. Každý měl ve svém středu jednu zbraň. Šest zbývajících však trčelo ve zdi těsně nad svíčkami, z jejichž knotů teď stoupaly už jen šedé proužky. Šestero ostří neomylně proťalo šestero plamínků.
Tentokrát se dívka vesele zazubila a poposkočila jako malé dítě. Otočila se a pohlédla do temného kouta, ze kterého po chvilce vystoupila mohutná postava. Mladíkův obličej osvítilo matné světlo. Usmíval se.
„Vy být opět vynikající, Hametsu-sama.“
Z dívčiných úst vyklouzlo uchichtnutí. „Už to zvládám bezchybně. Kabuto-kun bude mít určitě radost.“
Mladíkovo obočí se bolestně svraštilo. Hned však svůj výraz ovládl, takže si toho šedovlasá nevšimla. Opatrně obešla všude možně válející se zbraně a zamířila k jediným dveřím v místnosti. Hnědovlásek ji beze slova následoval.
Asi půl hodiny prohledávali sídlo, ale nenašli ani Orochimara, ani Kabuta. Jako by se po nich slehla zem. Oba už chyběli pár dní, neposlali však jediný vzkaz. Hametsu začaly přepadat obavy. Daken to vycítil a pohlédl dolů na její ustaranou tvář.
„Tohle nechápu. Vždycky mi dávají vědět, když někam jdou a kdy se asi tak vrátí. Chm...“ Zachmuřila se.
Mladík ji mlčky pozoroval. Chvilku nevěděl, co dělat, ovšem najednou ho do nosu udeřil známý pach. Otočil se a nasál vzduch. Hametsu okamžitě pochopila - otočila se o sto osmdesát stupňů a bleskurychle se rozběhla chodbou. Uháněla, až skoro zakopla o vlastní nohy. Když pak zahnula za první roh, na tváři se jí objevil rozzářený úsměv.
Kabuto se pomalu coural po chodbě, tělo únavou ochablé, tvář strhaná. Byl tak vyčerpaný, že netoužil po ničem jiném, než po posteli. Jakmile však zaslechl rychlé a tiché krůčky blížící se k němu, pozvedl nadšeně hlavu. Při pohledu na přibíhající dívku se usmál. Rozevřel náruč a když mu v ní přistála, pevně ji objal. Zabořil jí obličej do vlasů a vdechl jejich vůni.
Hametsu se k němu těsně přitiskla a vyjekla radostí. „Konečně jste doma! Už jsem si o vás dělala starosti.“ Po chvilce zvedla hlavu, úsměv nahradil ustaraný a lehce vyčítavý výraz. „Kde jste byli?! Nenechali jste mi žádnou zprávu, instrukce, nic. Co kdyby se vám něco stalo a já o tom pak ani nevěděla?“
Brýlatý mladík těžce vzdychl a ze všech sil se pokusil o smířlivý úsměv. „Promiň mi to. Vyrazili jsme s Orochimarem ve spěchu, takže jsem neměl možnost ti o tom říct.“
Dívka tiše zamručela. „No dobře. A kde jste teda byli?“
Chvilka ticha.
„Vydali jsme se prozkoumat Železnou Zemi. Zjistit, jak to v ní vypadá, jestli je v pohotovosti a podobně...“ Odmlčel se, Hametsu však stále vyčkávala, jelikož jí došlo, že to nebylo vše. Vzdychl. „A na základě našeho pozorování Orochimaru usoudil, že nejlepší bude zaútočit bez varování. Takhle nebudou připraveni a prohra je tudíž víc než jasná. Jejich, pochopitelně.“
Šedovlasá pomalu přikývla. Chvíli si to rovnala v hlavě, pečlivě si skládala ony informace dohromady, načež jí zbývala už jen jediná otázka. „Kdy?“
Kabutovi to jedno jediné slovíčko stačilo k tomu, aby pochopil. Zhluboka nasál vzduch. „Máme tři dny na přípravy. Do Železné Země bychom pak dorazili za další tři, nejpozději za čtyři.“ Po chvilce mrtvolného ticha dodal: „Dokonči poslední výzkumy a testy, všechno musí být perfektní. A radši ještě jednou zkontroluj Prokleté pečetě, aby nedošlo ke komplikacím.“
Přikývla. Mladík ji políbil na čelo, pak ji pustil, mlčky minul příchozího Dakena a vydal se směrem do Orochimarovy pracovny. Když zmizel za rohem, dívka ještě chvíli stála, očividně hodně zmatená a nerozhodná. Pak se ale rychle rozběhla na opačnou stranu.