A jsme v háji: Konan stávkuje 06

O několik hodin později při vybalování.
„Tak co jste vlastně koupili?“ zeptal se Kakuzu a zdrceně koukal na účet.
„Holinky!“ vykřikl Pein šťastně a hned si je obul.
„Šampon!“ zamával Deidara růžovou lahvičkou.
„Vodítko!“ vyhrkl Itachi nadšeně,“ a dokonce bylo v akci.“
„K čemu ti bude vodítko?“ optal se Kakuzu a probodl ho vražedným pohledem. „Takhle plýtvat na blbostech.“
Itachi pokrčil rameny. „Vždycky jsem chtěl mít štěňátko.“
„A ještě přikoupíme misku!“ vykřikl Deidara očividně nadchnutý pro nápad s imaginárním štěnětem.
„A proč jsi ty koupil holinky?“ obrátil se Kakuzu k Peinovi.
„Rozhodl jsem se věnovat zahradnictví,“ prohlásil Pein.
„Ale vždyť nemáme zahradu,“ namítl Kakuzu.
„To nevadí. Už jsem si koupil tyhle krásné holinky a ten skvost v předsíni je můj zahradní trpaslík.“
„Myslíš tu zrůdnost, co vypadá jako Naruto kříženej s Orochimarem?“ zašklebil se Hidan.
„Vždyť říkám, že je krásný,“ odvětil Pein nevzrušeně.
„Proč jste koupili cedník?“ vytáhl Kakuzu jmenovaný objekt z tašky.
„Cedník? Já myslel, že je to kšiltovka,“ ozval se Deidara a narazil si cedník na hlavu.
„Vás pustit nakupovat,“ protočila oči v sloup Konan, která právě vešla do kuchyně, aby si udělala svačinu.
„Už se vracíš?“ obrátil se na ni Kakuzu s nadějí.
„Ne,“ odpálkovala ho Konan.
„To je fuk. Už jsme si za tebe sehnali náhradu,“ mávl rukou Hidan.
„Cože? A kdo ji jako bude platit?“ zhrozil se Kakuzu.
„Kdo by to asi měl být? Že by ten, co se nám stará o finance?“ zakoulel očima Hidan.
„Ty parchan*e! Moje nebohé penízky!“ Kakuzu se zoufale chytl za hlavu.
„Chtěl jsi říct naše,“ opravil ho Pein.
„Ne, jsou jen moje!“ zařval Kakuzu a vrhl se z okna.
„To je magor,“ konstatoval Hidan a zakousl se do tyčinky, kterou vyhrabal z igelitky s nákupem. Vzápětí ji zhnuseně vyplivl. „No fuj. To není moje Deli.“
„Ne, to vskutku není. To je tyčinka Pedigree pro mého pejsánka,“ poznamenal Itachi. Hidan šokovaně civěl na hnus v svých rukou a pak se rozběhl k záchodu.
„Tam bych být tebou nechodil. Kisame měl nějaké zažívací potíže,“ podotkl Itachi nevzrušeně.
Po chvíli Hidan vylítl ze záchodu, v obličeji úplně zelený a rukou si zacpával pusu. Proběhl domem a vyskočil za Kakuzem oknem.
„To je asi nějaký nový sport,“ usoudil Itachi. „Ale já raději zůstanu u svého golfu.“
„Odkdy hraješ golf?“ otázal se Pein překvapeně.
„Ode dneška,“ oznámil Itachi a vytáhl z nákupní tašky golfový míček.
„A kde máš hůl?“ chtěl vědět Deidara a strkal nos do další igelitky.
„Ještě nemám, ale už jsem to vymyslel. Zatím budu používat koště,“ odpověděl Itachi a hrdý na svůj nápad vypjal hruď.
„Tvá inteligence přesahuje meze,“ poznamenal ironicky Sasori.
„Já vím, ne nadarmo mi říkají chladný génius,“ chlubil se Itachi.
V tu chvíli vrazil do místnosti Kisame. „Kdo mi dal projímadlo do jídla?“ zařval rozrušeně.
„Jak to mám vědět? Nejsem děd vševěd,“ poklepal si na hlavu Sasori.
„Vyšetřím to!“ vyhrkl Deidara a vytáhl z jedné igelitky lupu.
„Tím chceš mučit mravence?“ zeptal se Pein se zájmem.
„Ne, tím chci vyšetřit, kdo dal Kisamemu projímadlo do jídla,“ zamával Deidara odmítavě lupou.
„K tomu nepotřebuješ lupu, vždyť jsi to tam dal sám,“ řekl Sasori.
„To není pravda, já mu to jen solil,“ popřel to blonďáček.
V tom dovnitř vtrhl Zetsu. „Kdo dal do slánky projímadlo?“
„Deidara,“ ukázali všichni na blonďáčka.
„Ehm… ahoj,“ jmenovaný se nevinně pousmál a zvedl ruku na znamení míru, ale jeho ruka ho zradila a vyplázla na rozzuřeného ninju jazyk.
K překvapení všech ale zaútočil někdo jiný. Kisame skočil. Nebohý Deidík nestačil uhnout a už měl modrého muže na sobě.
„Néé, slez ze mě! Ušpiníš mi vlasy. Včera jsem si je myl,“ rozječel se hystericky až připomínal holčičku, jíž někdo ukradnul panenku.
„On mě uráží,“ ozval se Kisame dotčeně. „To je šikana. Jsem jediná paryba lomena člověk v téhle organizaci a vy si mě nevážíte.“
„Koho to zajímá? Prostě smrdíš, na ničem jiném nezáleží,“ ozval se Sasori.
Deidara využil nevšímavosti útočníka, popadl růžovou lahvičku a za chvíli už zmizel v koupelně, aby se mohl zbavit pachu rybiny.
„Ty to stejně nemůžeš cítit,“ odfrknul si Kisame.
„Tss, ani nevíš jak je dřevo citlivé,“ mávl Sasori rukou. „Zvlášť na takový odporný zápach,“ dodal ještě.
„Jo, smrdíš jako exkrement,“ ušklíbl se Zetsu.
„Jéé, já mám v hlavě exkrement,“ vykřikl Tobi nadšeně.
„Drž oko,“ uzemnil ho Kisame a skočil z okna.
„Jéé, nová hra,“ vykvikl Tobi a také proskočil oknem.
Sasori se podíval na hodinky. „To už je hodin, neměli byste zavolat tý holce?“ upozornil na čas.
„Až na to, že tyhle hodiny nejdou od tý doby, kdy jsme je vyhrabali z tý skládky,“ poznamenal Zetsu.
„A jdou nám nějaký?“ zeptal se Itachi.
„Ne,“ usoudil Zetsu po krátké rekapitulaci hodin v domácnosti.
„Píšu si: pořídit sluneční digitálky,“ zapsal si hned Pein. „Pošlu Hidana aby je koupil.“
„Kdo to o mně mluvil?“ vtrhl dovnitř zmiňovaný. „Určitě jste zas pomlouvali můj velkej zadek, co?“ obvinil je a podezřívavě si přítomné měřil.
„Ty a velkej zadek? Viděl jsi můj?“ vyprskl Itachi.
„Ne, na zadek ti nečumim,“ odpověděl Hidan a zamířil k ledničce.
„Já ho mám aspoň třikrát větší,“ prohlásil Itachi.
„Velikost tvého pozadí je nepřímo úměrná velikosti tvého mozku,“ prohlásil Sasori přemoudřele.
„No právě. Můj mozek je megalózní,“ povzdechl si Itachi.
„Myslíš, že ví co je to nepřímá úměrnost?“ pošeptal Pein Zetsuovi.
„Ne. Co je to?“ odpověděl Zetsu.
Pein se chytl za hlavu a obrátil oči v sloup. „Proč jen jsou v mé organizaci takoví vymaštěnci,“ zamumlal schlíple.
„Já nejsem vymaštěnej, jenom umaštěnej,“ vykoukl z okna Orochimaru.