Dračí bojovnice 5. Akatsuki

Probudila jsem se s velkými bolestmi hlavy a s rozmazaným zrakem, ale za malou chvíli jsem viděla zase stejně dokonale. Rozhlédla jsem se a byla jsem v šoku. Už jsem nebyla v pokoji na ubytovně, nýbrž v nějakém jeskynním pokoji! Byla v něm jen postel, noční stolek a skříň, jo a navíc místo světel tu byly jen dvě slabě plápolající pochodně.

Když jsem chtěla vstát, tak jsem si všimla, že na sobě nic nemám!! Vmžiku jsem se postavila a přistoupila ke skříni, otevřela ji a měla štěstí! Bylo v ní nějaké starší oblečení, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Natáhla jsem to na sebe, sice mi to bylo trochu velké, ale na tom nesejde. Pak jsem opatrně přistoupila ke dveřím a snažila se je otevřít, ale marně, byly zamčené. A potom jsem si vzpomněla, že mám dračí schopnosti a tak jsem si jeden nehet proměnila v dráp a udělala si z něj univerzální klíč. Kupodivu se mi ty dveře podařilo otevřít hned napoprvé a tak jsem opatrně vyšla na velkou chodbu a nenápadně se po ní vydala.

Šla jsem opatrně chodbou, až jsem došla na rozcestí "No kam teď?" zeptala jsem se sama sebe, ale nakonec jsem zahnula doleva a pak jsem zase dlouhou chvíli šla, když v tom jsem si vůbec nevšimla, kam jdu a vešla jsem do nějaké zvláštní místnosti, naštěstí tam nikdo nebyl a tak jsem si to tam prohlížela, když v tom slyším kroky! Nebylo se kde schovat a tak mi nezbývalo nic jiného než čekat.

Za chvíli se dveře otevřely a dovnitř vešel nějaký blonďatý kluk s ofinou přes jedno oko. Já se trochu vyděsila, ale když jsem si všimla, že je stejně velký jako já, strach mě ihned přešel. Ten kluk si mě ze začátku nevšiml, ale pak jsem uviděla, jak vešla do dveří nějaká chodící masožravka a to mě vyděsilo natolik, že jsem vykřikla a toho už si opravdu všiml a ihned se oba dva postavili do bojové pozice a pak ten blonďák promluvil:
"Kdo jsi?" zeptal se.
"No já jsem Anaru a vůbec netuším, kde to jsem." řekla jsem trochu vyděšeně.
"Aha, hej Zetsu neodvedeme ji radši k šéfovi?" zeptal se blonďák té kytky.
Kytka na to kývla a už se po mě začala sápat, ale já se nedala a rychle jsem po ni plivla menší plamínek ohně. To kytkouna zarazilo a tak to přenechal blonďákovi, který ke mně opatrně přistoupil a řekl:
"Pojď s námi!" řekl nevrle.
"Ani náhodou!" řekla jsem já.
"No dobře, když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém." řekl a prudce a nečekaně mě chytil a přehodil si mě přes rameno. Divila jsem se, že mě unesl, vždyť jsem byla stejně velká!

Nesl mě nějakou chvíli a pak jsme se octli před velkými dveřmi, ty rozrazil a vešel i se mnou dovnitř. Tam mě hodil na zem a řekl:
"Šéfe, tady tu jsem našel v zasedací místnosti." řekl blonďák.
"Aha. Ovšem čekal jsem tě." řekl takový divný chlap.
"Tak to jste byl vy?!!!!!!!!!! Kdo mě zamknul v tom pokoji?!!!!!"
"Jo! Měla bys být ráda!!! Taky jsem tě mohl zabít!!!" řekl.
"Šéfe jak to, že jste nám o ni nic neřekl?!!!!" ptal se ten blonďák.
"Nebyl důvod." řekl ten divný.
Pak, když jsem se pořádně rozhlédla, všimla jsem si, že tu je plno divných chlapů. Jeden byl vysoký s modrou kůží a vlasy a s nějakým obvázaným mečem. Pak tam byl chlápek s kosou a hodně nagelovanými vlasy a vedle něho stál nějaký vysoký chlap, který byl zahalený, šli mu vidět jen oči, které byly zelené. Byl tam i chlap s červenými vlasy a taky chlap s maskou připomínající dýni. Taky tam byl ten blonďák a kytkoun a pak taky nějaká modrovláska a pak…. Nemohla jsem uvěřit svým očím, to byl ten kluk, kterého jsem potkala na cestě do Konohy! Při slově Konoha ve mě projela vlna vzteku. A taky všichni na sobě měli ty divný černý pláště s červenými obláčky. A pak než jsem stačila cokoliv říct, začal mluvit ten oranžový:

"Kdo jsi? A co tu chceš?" zeptal se hrubým hlasem.
"No já jsem Anaru a pocházím ze skryté vesnice v Horách. A co chci? "Hmm…" zamyslela jsem se. Já chci zničit Konohu a hlavně chci někoho zabít!!! Moc po tom toužím!" řekla jsem až moc hlubokým hlasem.
"Aha, tak mladá a už chce zabíjet jo? Někdo takový by se hodil. A co umíš?" zeptal se oranžový.
"Já no je to takové zvláštní, no já nevím, jestli vám to chci říct!" řekla jsem rozhodnutá to neříct.
"Řekni mi to a dělej!" Zvedl se oranžík ze židle a přistoupil ke mně.
"Ne a ne a ne!!" zařvala jsem.

A v tom se něco stalo, v jeho očích se roztočily takové podivné kruhy. Chvíli jsem čekala, co se bude dít a ono nic. V tom se všichni udivili a oranžík řekl:
"Jsi první, na koho nepůsobí moje technika." řekl s úctou v hlase.
"No to mi je jedno, nemohli byste mi laskavě někdo říct, kdo vlastně jste?!" řekla jsem.
"Hm… mi ti řekneme, kdo jsme, když ty nám ukážeš své techniky v boji proti tady Hidanovi." řekl.
"Hmm… tak jo." řekla jsem.
A jen co jsem to dořekla, se na mě ten s tou kosou vrhl. Já si toho rychle všimla a uskočila stranou. On se otočil a vrhl se na mě znova ještě z větší vervou a tentokrát jsem nestihla uskočit a on do mě zarazil tu blbou kosu. Zařvala jsem bolestí a tu blbou kosu vytáhla a zahodila pryč.Ovšem divné bylo to, že se ta kosa vratila k němu!!!! Asi měl nějakej naviák nebo co, ale mi to bylo jedno.
"Tak a teď jsem se naštvala!" řekla jsem a celá se začala proměňovat v draka. Jakmile jsem se proměnila všichni strnuli a já se s vervou pustila do boje.