Minato a Kushina Láska na první pohled - Nenechte se vysmát IX

Kushina s Jiraiyou směřovali do samého srdce země vírů, využívali stínů které vrhal okolní porost… díky tomu byli prakticky neviditelní, což bylo jen dobře prováděním toho justu přivolá nevítané pozornosti až až. Konečně už uviděla srdce své země. Měsíc byl zrovna v úplňku a ozařoval mýtinu s vodopádem, a vodním vírem. Ano vodní vír nesmrtelně se točící v řece, nikdy nezanikne, dokud bude žít jeho správce… točil se pomalu, mnohem pomaleji než kdy dřív… starý správce je mrtvý a nový zatím nikde, takhle vypadal umírající vír.
“Přišla jsem za pět minut dvanáct,“ napadlo Kushinu. Nečekala, že jí ta úloha připadne tak brzy, ani o ni neměla původně zájem, ale teď už nemůže uhnout před svým osudem… Kývla na Jiraiyu a naznačila, že dál musí sama… Po vodě došla ke skále za vodopád, za vodopádem ji vidět nemohl nikdo. Obřad začal.
„Opice, koza, pták, drak, vlk, ovce, krysa, kůň, pes, beran, zajíc, prase….. pták.“
Opakovala si pološeptem aby nějakou pečeť nezapomněla pak se kousla do malíčku levé ruky a napsala na skalní stěnu.
„Niksa“.
Tím provedla justu evokace… - akt přivolání přítomnosti božstev, přátelských duchů nebo živlů do kruhu nebo domů. Jméno se rozzářilo nejprve modrým a později stříbrným světlem, s tím jméno zmizelo a na jeho místě se objevila Niksa. Strážkyně samotného vodního živlu. Objevila se přesně tam, kde napsala Kushina její jméno. Maličká bytůstka, měřící pouhých deset centimetrů. Jelikož to byla bytost ztělesňující vodní živel, měla vlasy modro stříbrné, stejně tak i šaty. Byly to světloulince modré šaty na stříbrných ramínkách, byly celé stříbrem lemované, opravdu nevypadala jako z tohoto světa, vypadala tak jemně, jako by ji mohl zničit nejmenší proryv větru, ale v jejich temně modrých očích byla vidět moc. Šaty snad ani neměla na sobě, spíše se na ní vznášely, nejpůsobivější byly rukávy, šaty byly na ramínka ale nad lokty měla připevněny stříbrnými pásy rukávy… byly skoro průsvitné, jakoby byly tvořeny jen čistou energií. Nikasa zářila modrostříbrným světlem. Kushina ji viděla jen párkrát v životě a poprvé tehdy, když byla vybrána jako nástupkyně strážkyně víru jako nejsilnější mladá kunoichi země vírů. Dobře si ten den pamatovala…

Onko-san se vrátila s Nikasou z clony vodopádu…
„Nikasa-hime, tohle je Kushina-chan, s vaším požehnáním má nástupkyně.“ Nikasa si Kushinu se zájmem a viditelnou nelibostí prohlížela… Když promluvila, znělo to tak blízko a přitom z tak veliké dálky…
„Netušila jsem, že máš tak absurdní smysl pro humor Onko-chan…“
To jediné řekla, Kushinu zabolelo u srdce, nestála o to být strážkyní, ta představa jí byla proti mysli, ale slyšet tohle od Nikasy se jí nelíbilo…
„To není vtip Nikasa-hime, Kushina má ty nejlepší předpoklady k tomu, aby byla dobrá strážkyně! Ačkoliv…“
Nikasa pozvedla jedno obočí…
„Ačkoliv? Jen pokračuj Onko…“ vyzvala ji Nikasa…
„Ačkoliv, snad jako jediná kunoichi o tohle privilegium nestojí…“
Nikasa zdvihla i druhé obočí, což ji propůjčilo velice znepokojující vzhled, kdyby Kushina byla jen o trochu méně odvážná, asi by se jí strachem rozklepala kolena… Poprvé na ni Nikasa promluvila, nemluvila nevlídně, ale přátelsky by to nikdo nenazval…
„Proč o to nestojíš?“
Byla to prostá otázka, ale všichni cítili, že odpověď bude mít dalekosáhlý význam… Kushina se ale jen usmála…
„Proč bych o něco takového měla stát… Nikasa-hime… Nic dobrého mi to nepřinese, přinese to jen potíže, množná jsem silná, možná s vodním živlem umím zázraky, strážce se těší úctě, ale o něco takového prostě nestojím… úcta z bázně je jen zakuklený strach… všichni se víru bojí a bojí se i jeho strážce…nestojím o vládu nad vírem, jediné co chci je žít prostý život ninji, plnit mise, jednou se snad vdát, mít děti, chci jen prosté štěstí… “
Nikasa jí pokynula jedním prstem aby přistoupila blíž… její řeč vtiskla děs do očí přihlížejících… nikdy nikdo neodmítl co po něm chtěla Onko-san a už vůbec takhle nemluvil s Nikasou… Kushina k Nikase přistoupila bez jakéhokoli viditelného strachu… Nikasa se jí dívala chvíli přímo do očí, Kushina jí pohled opětovala, nenamáhala se sklopit pohled na znamení úcty, jen se jí vzdorně dívala do očí… Nikasa byla nemálo překvapená, tohle si nikdy nikdo nedovolil, byla překvapená, ale i udivená, přes oči viděla Kushině až do srdce, co viděla, se jí líbilo, jen to bylo zvláštní…
“Jsi zvláštní holčičko, nemáš vyhraněný živel, můžeš být voda, můžeš být vítr… a taková je i tvá osobnost, nesputaná, věříš že dosáhneš všeho, co budeš chtít, měla jsi velké životní ztráty, ale prošla jsi utrpením jako poznáním a tím ses dostala na vyšší stupeň moudrosti, jsi vzpurná, ale pro lidi, kteří jsou pro tebe důležití, bys přinesla jakoukoli osobní oběť…“ Pomyslela si Nikasa… Přihlížejícím se to zdálo jako nekonečná doba, ale pro Nikasu s Kushinou to bylo jako prchavý okamžik…
„Nakonec to přecejen nebyl vtip Onko, tahle dívka je výjimečná a to nejen ve své bezbřehé drzosti… Kushino, půjdeme spolu na chvilku pryč… chci ti něco říci v soukromí; ale nevím, jestli ji schválím Onko…“ v Kushinině oku se mihla naděje a štěstí nad blížícím se vítězstvím…
Nikasa nechala všechny za sebou a zavedla Kushinu za vodopád… Teprve tam se zastavila a pokynula Kushině aby si sedla na kámen… Položila ji jednu ze svých otázek…
„Kdo jsi Kushino…“ Kushinu tato otázka mírně řečeno zarazila…
„Jsem Uzumaki Kushina kunoichy země vodních vírů…“ Odpověděla neohroženě… Nikasa se zamračila…
„Ptala jsem se kdo jsi, ne co jsi…“ Kushina přimhouřila oči…
„V tom případě vaší otázce nerozumím Nikasa-hime...“ Nikasa se snad poprvé usmála…
„Kdo jsou tví rodiče… původně nejsi ze země vody, natož ze země vírů… byli to ninjové, že?“ Kushina se zamračila…
„Mýlíte se Nikasa-hime… můj otec byl význačný kovář a má matka švadlena, bydleli jsme na hranicích země větru, ale přesto v zemi vody, v zemi vodních vírů…“ Nikasa zamrkala.
„Jak jsi se dostala sem…kdo tě vychoval… tví rodiče jsou už mrtví dlouhou dobu…“ Kushina zamrkala…
„Jak to víte? Vychoval mě Fujikaze Sandayuu, můj sensei, vzal si mě ze sirotčince…“ Nikasa přikývla jen sama pro sebe…
„Ty nemáš být strážkyně vody, ale větru, to naznačují tvé vlasy a oči, ale máš neobvyklé nadání pro vodu… Voda je mocná, dokáže odplavit kamení, po čase zničit skálu stojící jí v cestě, uhasit oheň, ale neuznává autoritu, zvlášť, když je ve spojení s větrem, jako u tebe… Chápu, že nechceš být strážkyně. Ale chci, abys něco pochopila, ty jsi vyvolená, ať už pro vodu nebo Paradalin vítr, a pro vyvolené je jen boj, nikdy žádné pokojné stěstí lásky myslím že víš na koho narážím, zapomeň…“
Kushina nepatrně svěsila hlavu…
„Onko, měla pravdu, jsi nejlepší volba, nemůžu tě nutit, aby ses podrobila vůli mojí nebo víru, chci abys pochopila, že pokud to neuděláš, může to dopadnout velice zle, a to nejen pro tvé přátele a blízké, ale i pro spoustu cizích lidí… pro přátele, které jsi ještě nepotkala… nemůžu ti zaručit, že když to uděláš, nic se jim nestane, ale budeš vědět, že jsi udělala vše, co jsi mohla, a s mocí, kterou ti vír a já poskytneme, budeš moci udělat ještě víc… porozumělas, co se ti snažím říct?“
Nikasa věděla, že to Kushina pochopila ještě než přikývla, v jejích očích a v její auře nastala změna, Kushina se zase přerodila na vyšší stupeň moudrosti…
„Dobrá tedy, prozatím jsi schválena jako nejlepší volba, podstoupíš speciální výcvik v klášteře mnichů, ty a ještě dvě dívky s nadáním pro vodní živel… Je to jednoduché, až se staneš strážkyní, ony budou tvé pomocnice, které prakticky k ničemu nejsou…“ Ušklíbla se Nikasa… „Ale pokud bys zemřela a neměla nástupkyni, nebo plně kvalifikovanou nástupkyni, podstoupí nejprve obřad ony, aby zabránily uvolnění… nejdřív ony a pak nedoučená učednice...“ Kushina opět přikývla… Náhradní řešení generace…

Víla ji sice schválila, ale pozastavovala se nad jejím vzhledem. Nebylo divu, předchozí strážkyně měly modré oči a havraní vlasy, všechny bez výjimky a pak přišla ona s vlasy barvy ohně a zelenýma očima. Nikasa si myslela, že má být strážkyní větru… prý má jít za její sestrou… malý genetický omyl. Nikasa už ale rozčarování překonala, aspoň tak to Kushině připadalo. Dokonce jako by se na ni drobná osůbka usmála. Kushina z ní měla trochu posvátnou bázeň.
„Nemusíš se mě bát, Kushino, nikdy jsi to nedělala tak s tím nezačínej, vím proč si mě zavolala dříve než bylo stanoveno… cítíš se na to připravená?“
Kushina na ni upřela pohled.
„Je to má povinnost, Nikasa-hime, musím se o to alespoň pokusit.“
Nikasa se usmála, přesně takovou odpověď čekala. Ačkoli si toho Kushina nebyla vědoma, Nikasa ji sledovala při jejím speciálním tréninku na strážkyni. Chtěla si být jistá, že právě Kushina je tou dívkou, kterou potřebují.

Nikasa nikým nepozorována seděla ve fontánce mnišské zahrady a sledovala dívku, o jejímž osudu rozhodla… Kushina podstupovala jedno cvičení za druhým, co mniši zvládli za desetiletí, musela Kushina smrsknout do několika let, přestože měla projít rituálem za deset let, její země ji potřebovala mimo klášterní zdi, proto snad jako u jediné uspíšili mniši výcvik, ale nesnížili úroveň kterou po Kushině požadovali, naopak, Nikase připadala vyšší než jakou musela zvládnout Onko… To, co viděla se jí líbilo… už dávno odezněl zvon upozorňující mnichy že je čas jít spát, její dvě společnice už asi spaly spánkem spravedlivých, ale Kushina stále trénovala, na čele se jí perlil pot, zprvu se jí nedařilo, ale vylepšovala se chvilku po chvilce, už byla lepší a lepší… Dělala to nejlepší, co uměla i když nestála o úlohu, která jí čekala, to že o ni nestála neznamenalo, že ze sebe nevydá to nejlepší co v ní bylo, a opravdu - Nikasa neviděla nic, co by naznačovalo, že dívka bere výcvik na lehkou váhu, nebo že do něj nedává všechno, spíše naopak… Nikase připadali některé výcvikové metody příliš tvrdé a barbarské, zvláště ta, kdy Kushina podstupovala trénink očí, Nikasa se mimovolně otřásla, ten druh tréninku nesnášela když byl účinný… Postavit studenta mezi dvě rozžhavé tyče, aby bez hnutí sledoval plamen svíce, který jeden mnich neustále ve velké rychlosti přemisťoval, a nepohnout hlavou… pokud jí pohla tak se popálila, kromě tohoto očního tréninku samozřejmě zdokonalovala své fyzické dovednosti,učila se speciální justu, ale hlavním dílem tohoto výcviku byla filozofická forma, meditace a duchovní učení… Nikasa si již byla jistá že zvolila dobře…
“Co mi je potom, že by měla snad střežit vítr, jsem ráda, že bude střežit vodu; Paradla si najde jinou, ale Kushina je jediná volba, která dává smysl, škoda že ji nečeká štěstí, její osud bude mnohem těžší než osud Onko…“ Povzdechla si Nikasa, už chtěla zmizet, ale nebyla tak dobře skrytá jak si původně myslela…
„Proč jste tady, Nikasa-hime? Jdete mi říct že mých služeb nakonec nebude potřeba?“ Zeptala se Kushina…
„Jen si tady tak přemýšlím, Kushino-chan, ale rozhodně ne nad tím, jak tě nahradit… to se nestane.“ Jen to dořekla, zmizela a nechala Kushinu stát jako solný sloup.

Povaha a způsob, jakým Kushina přistupovala k tréninku a k životu obecně, ji ujistily. Nikasa už teď věděla, že Kushina je tou pravou a i že to justu přežije v tak mladém věku. Kushina se nevzdávala, věděla, co je v sázce a proto to přežije, protože si je vědoma, že to musí přežít.
„Dobrá, vstup do víru Kushino a začni meditovat, budu s tebou.“
Kushina vyšla z pod vodopádu a vešla do víru, ve kterém se usadila do lotosové pozice, vír ji za okamžik celou obalil. Zavřela oči. Zaposlouchala se do šumění vody, přitom se několikrát zhluboka nadechla a vydechla. Uvolnila se a odevzdala se tomuto stavu. Po chvíli se v duchu nechala obklopit bělomodrým světlem, které ji mělo chránit. Vstoupila do krajiny za vodním závojem. Stála na dřevěném mostě nad klidným jezerem. Do toho jezera odložila všechny své starosti, bolesti a negativní emoce… Pozorovala, jak se zanimi uzavírá hladina. To bylo symbolické osvobození, které říká každé budoucí strážkyni, jaký je její úkol. Přešla most a vše nechala za sebou. Musela dál, na konci této pouti na ni čekala Nikasa, ale byla to ještě dlouhá cesta. Pokračovala dál, po louce, plné pestrobarevných květin za můstkem, procházela travou a květinami, před ní protékal potůček. Stiné stromy se linuly kolem louky. Procházela po louce, naslouchala šumění trávy, klidu louky a čerpala z ní pohodu a harmonii. Viděla lidi kteří pro ni mnoho znamenaly, ale nemohla snimy mluvit. Věděla že jedině pokud zůstane klidná a nebude s nikým mluvit teprve potom může dojít na konec cesty. Mnoho jejich předchůdkyň se zde zapovídalo a ztratilo směr, ty se pak z tohoto stavu už nikdy neprobraly. Ona musela dál. Další zkouška se skládala z jejích největších obav a strachů, zde také zůstala mnoho potenciálních ochránkyň. Kushině to nahnalo strach bylo jí to nepříjemné, sama se mále otočila zpět a chtěla se vrátit, byla si ale vědoma své povinnosti. Přivolala si k sobě namodralé světlo jako ochranný štít a prošla kolem. Touto cestou se dostala k dalšímu mostu před kterým byl altán a v něm na ni čekala Nikasa.
„Jsem ráda žes to zvládla, Kushino, začínala jsem mít obavy. Je načase vydat se k další fázi, ta už ale proběhne v bdělém stavu, jak víš, o to ale není méně nebezpečná.“
Kushina přikývla, dokonale rozuměla. Přešla most, uvědomila si své fyzické tělo a vrátila se vodní clonou k němu. Teď započalata těší část. Kushina otevřela oči, stále byla obklopena vírem.
„Můžeme pokračovat Kushino?“
Přikývla.
„Pamatuješ si pečetě?“
Kushina přikývla znovu.
„Obal se znovu světlem, ale zůstaň při vědomí, mělo by tě to uchránit, té největší bolesti.“
Poslechla.
„Dobrá začneme.“
Kushina provedla sérii znaků.
„Tigr,vůl, kůň,had, potkan, pták, pes,potkan, prase, opice, drak, zajíc,ovce, pták….“ pak přišlo specifické znamení pečeť vody….
„Voda.“
To všechno Kushina šeptala, bylo znát že má bolesti. Pak vykřikla. „Invokace no justu…“ - akt vtahování aspektu určitého božstva do vašeho fyzického já. Bolest se stupňovla, Kushina ale cítila, že s ní začala přicházet i síla, přímo cítila podstatu vody. Začala ji pálit nadloktí, bodalo do ní snad tisíce jehliček. Věděla, že tu bolest musí vydržet, pokud omdlí, justu se nedokončí a ona jistě zemře. Držela se při vědomí všemi silami, co jí zbyly; ještě že tu bolest tlumila světelná energie, jinak by to nevydržela. Slyžela, co Nikasa říkala, ale dokázala v té rychlosti jejích slov rozpoznat jen útržky…amar-země, aderthat-sjednocení, aer aelin-svaté jezero/tůně, ailwing-bílý leknín, aithil-vír, acha-vodopád, alfírin-drobná bílá květinka. Pak bolest ustala, Vír se rozestoupil.
Vypotácela se ven a padla na trávu, těžce oddechovala vyčerpáním. Zaregistrovala že svítá, Jiraiya okamžitě zareagoval, tu ránu kterou způsobilo rozestoupení víru, nemohl přeslechnout nikdo… Jiraiyovi bylo jasné, že po tomhle justu bude boj pouze na něm, větší starosti měl ale o Kushininino zdraví, chtěl se k ní rozběhnout a uviděl drobnou modrou postavičku přímo u ní a tak zůstal na místě a rozjímal, jestli nemá vidiny. Kushina viděla Nikasu, slyšela, že se sem blíží ninjové, čekala to. Justu muselo tbýt vidět a slyšet na hony daleko, byla si jistá, že křičela bolestí.
„Dokázala jsi to Kushino, jsi novou strážkyní víru.“ Slabě se usmála.
„Děkuji, Nikaso-hime.“
Posadila se, podívala se na své paže, na nadloktích měla obrazce: na pravém měla lotosový květ, hlavou jí blesklo - drobná bílá květinka, na levém měla bělostný leknín, znovu se jí vybavila slova. Znamení trochu pálila, ale ucítila pálení i vzadu na krku. Sáhla si tam. Nikasa se usmála.
„Podstoupila jsi ten rituál velmi mladá, vír to ocenil a ozdobil tě znakem odvahy. Je to nejvyšší vyznamenání. Považuj si toho.“ Kushina se uklonila víru, vodopádu a pak Nikase.
„Velice děkuji, Nikaso-hime, bez Vás bych to nezvládla.“
Nikasa se usmála.
„To žádná strážkyně Kushino, ale musím ti říci ještě pár věcí… pokud budeš chtít použít sílu, kterou jsi právě získala ve velkém měřítku, ne jako oslabená justu, jak vypadala ta co jsi zkoušela v kláštěře, ta nebyla úplná, protože jim chyběla ta síla co máš teď… na okamžik se ponoříš do sebe a vyhledáš mě v sobě, pak tvé oči pravděpodobně zmodrají, to nevím jistě… žádná strážkyně neměla zelené nebo jiné než modré, ale určitě se ti v nich oběví stříbrný vír, až již tu sílu nebudeš potřebovat, vrátíš ji tam co byla… ale ještě jednu věc musíš vědět… existuje jedno justu, dá-li se to tak říct, které jsi se v klášteře nenaučila…“
Kushina ji pohledem vyzvala aby pokračovala.
„Když na každé ruce vytvoříš znamení pro zrušení “Kai“ a přiložíš na znamení lotosu a leknínu, budeš moci použít justu obřího vodního víru, ten dokáže zastavit a zničit vše, ale tak velká moc má omezení; smíš ji použít jen jednou, výměnou za svůj život… Očekávala jsem, že ji strážkyně Onko-chan použije aby zachránila zemi vírů, ale zklamala jsem se, ona nebyla schopna přinést tak velkou oběť pro svou zemi, vybrala jsem ji špatně. V tvém srdci nyní vidím, že ty bys to na jejím místě udělala, ačkoli bys ztratila rozhodně více než ona. Lítost nám ale nepomůže. O tom justu jsem ti říci musela, ale nesmíš ho použít k sobeckému činu, jako je pomsta Kushino… to by to justu oslabilo.Zatím pro něj nemáš využití… Snad žádná strážkyně nemusela to justu použít a nebo v případě tvé předchůdkyně byla prostě zbabělá. Pamatuj si, že velká moc sebou nese veliká omezení a odpovědnost. Musím už jít, ale než se rozhodneš provést to justu, budeš mě muset přivolat, stačí provést pečetě a napsat mé jméno kamkoli, smíš mě zavolat také, až si vybereš nástupkyni, myslím že víš, že pobyt zde mě oslabuje.“ Kushina přikývla. Byla trochu omráčená tou záplavou informací. Hlavně byla omráčena tím, že kdyby Onko- sama to justu provedla, nemusel nikdo ze země vírů zemřít, zachvátil ji vztek na mrtvou. Rychle se uklidnila.
„Ještě jednou děkuji a sbohem Nikasa-hime.“
Nikasa z mizela. Kushina si vzala vojenskou pilulku na doplnění čakry, byla strašně zesláblá, ale ty ninji co sem připochodovali musela zničit, nemohla nechat vše na Jiraiyovi.