Bestie IV.

Kiriyou stála na palouku. Lehký večerní větřík jí pročesával vlasy. Bílá záře měsíce jí osvětlovala obličej. V rukou držela papíry, které měla předat Sasukemu. Měla neutrální výraz ve tváři, avšak v očích se jí blýskalo. Rozhlédla se do dáli. Pod stromem tam ležela spící postava. Kiriyou váhala. Nevěděla, co by mu měla říct. Nevěděla, jak začít. Pak se pomalu vydala směrem k němu.
Dívala se, jak oddechuje, jak se čas od času znepokojeně přetočí z boku na záda a pak zase nazpátek. Pozorovala jeho neklidný spánek a přemýšlela. Pak se k němu sklonila. Stačilo málo, aby ho vzbudila.
Sasuke byl nejdřív překvapený, že ji vidí. Pak naštvaný.
„Co tu děláš? A proč mě budíš?!“ zeptal se otráveně. Kiriyou mu jen mlčky podala papíry. Na prvním z nich bylo úhledným písmem napsáno:

„Co já s tím?“ obořil se na ni Sasuke a hodil po ní papíry. Kiriyou je posbírala a klidně řekla: „Mluvila jsem s Itachim.“
Sasuke zpozornil. Čekal, že Kiriyou řekne něco víc, ale ona se jen na něj nepřetržitě dívala a mlčela. Sasukeho to dohánělo k šílenství.
„Co na mě tak civíš?!“
„Je mrtvý,“ prohodila po chvíli.
Sasuke sklonil hlavu. Čekal, že pocítí nenávist, ale necítil absolutně nic. Pak se Kiriyou z ničeho nic pustila do vyprávění. Mluvila dlouho, někdy se zamotala do příběhu, jak byla zmatená. Přeskakovala části a posléze se k nim vracela. Když domluvila, dlouze se podívala Sasukemu do očí. Viděla v nich, že jí nevěří. Nebo spíš, že jí nechce věřit. Kiriyou se zamračila.
„Nevěříš mi?“ zeptala se naštvaně.
„Ne,“ zavrtěl hlavou.
„Takže jsem podle tebe lhářka?!“ rozkřikla se na něho.
„Tak jsem to nemyslel. Tobě věřím, ale svému bratrovi ne.“
„A půjdeš se aspoň podívat na ten most?“
„Co bych z toho měl?“ zeptal se znuděně.
„Asi nic,“ zašeptala. Pak vstala a vydala se pryč. Rozhodla se, že pomůže Itachimu sama. Vzala si všechny papíry a dala se na cestu do Mlžné. Vlastně ne všechny, jeden tam Sasukemu nechala. Ten, který určoval místo a čas. Kdyby si to náhodou rozmyslel.

Do setkání zbývalo jen pár hodin. Kiriyou začínala být nervózní. Byla schovaná za křovím a čekala. Sama nevěděla, proč tam šla tak brzo. Někdo jí položil ruku na rameno. Polekaně vyskočila a prudce se otočila. Ten arogantní výraz, černé uhrančivé oči… On?
„Sasuke? Co tady děláš?“ zeptala se vystrašeně.
„Přece jsem tě tu nemohl nechat samotnou. Ještě bys něco vyvedla. A navíc, kde je Itachi, tam číhá nějaká lest!“ odpověděl jí bez jakéhokoliv zbarvení hlasu. Říkal to jen tak, jakoby nic. Jakoby to bylo samozřejmé.
„Hm,“ zabručela a otočila se zpět k místu a netrpělivě vyhlížela příchozího.
„Proč ho vyhlížíš, když víš, že má přijít za čtyři hodiny?“ zeptal se Sasuke.
„Aby ses měl na co zeptat!“ odsekla. „A teď mlč, ještě nás prozradíš!“
Sasuke jen protočil očima a sedl si na nejbližší pařez. Po deseti minutách sedění a nic nedělání ho to přestalo bavit.
„No tak, Kiriyou! Vykašli se na to!“
„Ty nechceš pomstít svého bratra?!“
„On mi zabil rodinu!“
„Víš, že to není pravda!“
„Nevěřím té báchorce, co si vymyslel!“
„Vždyť umíral! Proč by lhal?!“
„Ne každý, kdo je zlý, se stane dobrým, když umírá! A navíc, ty nevíš, jaké to je, když někdo přijde o svou rodinu!“
„Vím! Až moc dobře to vím,“ řekla najednou klidně a zase se otočila zpátky k mostu a vyhlížela.
Sasuke nevěděl, co si má o tom myslet. Teprve teď si uvědomil, že o ní vlastně vůbec nic neví.
„Řekni mi něco o sobě,“ vyzval ji po dlouhém odhodlávání.
Pomalu se otočila a podívala se mu zpříma do očí. „O mé minulosti neví zatím nikdo. Nikomu jsem ji neřekla. Všichni ví akorát to, že nejspíš byla hrozná. Nic víc! Proč bych ji měla vyprávět zrovna tobě?“
„Je tu snad někdo jiný?“ zeptal se Sasuke s úsměvem ve tváři a začal se rozhlížet kolem sebe. Kiriyou neodpověděla.
„No tak, Kiriyou!“ začal ji přemlouvat. Mlčky se posadila do trávy naproti němu.
„Všechno to začalo v den mých pátých narozenin…“

„Dneska má Kiriyou svůj velký den!“ řekla usměvavá postarší dáma.
„Ano! Bude jí pět let!“ odpověděla jí Sachi Hanako. Byla to sympatická mladá žena, vždy usměvavá. Její krátké bílé vlasy jí tvarovaly obličej, ve kterém byly dominantní její tmavě zelené oči.
„Vzpomínám na dobu, kdy bylo tobě pět let! To byly časy!“ zasnila se.
„Ale no tak!“ zasmála se Hanako. „Snad se ti u nás jako babičce nežije špatně!“
„Ne, to rozhodně ne!“ ujistila ji. „Ale už bychom měly jít, ať nepřijdeme pozdě na oslavu!“
„Běž napřed, já tam dorazím za chvíli. Musím ještě vyzvednout dárek pro Kiriyou!“

Hanako pospíchala. Věděla, že jde pozdě a to by na oslavu své dceři neměla. Hlavně, když je jí pět let! Ona jediná mohla potlačit její sílu, kdyby se stala neovladatelnou.
„Ale to je blbost,“ ujišťoval ji vždy její manžel Katsuro. „Podívej se na ni, na ten její obličejíček! V ní nemůže žít něco tak hrozného!“
Malý hlásek uvnitř hlavy jí napovídal, že je zle. A po chvíli jí to potvrdily i oči.
Po schodech vedoucích do jejich domu stékaly malé pramínky krve. Hanako se zarazila a upustila dárek pro Kiriyou, který se roztříštil na chodníku. Cítila na tvářích slzy. Setřela je rukávem od šatů a vyběhla po schodech. Bála se toho, co uvidí.
„Katsuro!“ vykřikla, když viděla, jak v chodbě leží jeho bezvládné tělo. Zatřásla mu ramenem.
„Katsuro, ne!“ Její slzy dopadaly na jeho bledý obličej. On už se však ani nepohnul. Už ji nepřesvědčoval o tom, že Kiriyou nepostihne kletba klanu Sachi. A už ani nikdy neměl.
Hanako se pomalu zvedla a vykročila směrem k pokoji. Ignorovala bledé tváře svých přátel, které se na ni dívaly.
Pak ji uviděla.

Malá holčička seděla na mramorové podlaze. Namáčela ručky do červené tekutiny, se zájmem si ji přelévala mezi prsty a pobrukovala si při tom nějakou písničku. Uslyšela kroky. Za ní se zastavila ženská postava. Po tvářích jí stékaly slzy.
„Mama, mama!“ otočila se holčička na postavu. „Co je to?“
„T-to je krev.“
„Čí je to krev?“
„Lidí, které jsi zabila.“
„Zabila?!“ zahřměla. Nebyl to její hlas, byl to jakýsi chraplavý zvuk, který vycházel z jejích úst. Oči jí rudě zazářily. Zachrčela a postavila se na nohy. Nevěděla, co to dělá. Její mysl nechtěla, avšak tělo ovládnout nemohla.
Hanako začala utíkat. Neměla dost síly, aby ji zastavila. Teď už ne. Zaplavoval ji pocit viny. Že nepřišla včas. Že je všechny nezachránila, když byla jediná, která mohla. A teď už neměla žádný smysl pro co žít.
Běžela do pracovny. Slyšela za sebou nepravidelné kroky, jak se Bestie snažila ovládnout tělo Kiriyou a zároveň zabít tu jedinou živou osobu v tomto domě. Ji.
Když doběhla do pracovny, zabouchla za sebou dveře a přirazila za ně skříň. Věděla, že tohle Bestii nezastaví, ale potřebovala získat aspoň trochu času. Sedla si ke stolu, ze šuplíku vytáhla papír, na stole našla pero a začala psát. Když Bestie prorazila dveře i skříň, zrovna se snažila dát dopis do obálky. Ruce se jí klepaly.
Vstala ze židle a dala si dopis do kapsy.
„Co sis to dala do té kapsy?!“ zavrčelo malé stvoření. Oči měla jako dva rubíny, z kterých jí tekla temně rudá krev.
„Nic!“ řekla pevně Hanako.
„Dej mi to!“
„Nedám!“
„To potom zemřeš!“ zavřeštělo to malé stvoření a rozeběhlo se proti Hanako. Ta neustupovala a čekala na svou smrt. Bestie se rozpřáhla a sekla ji svými drápy do břicha. Hanako spadla na zem.
Pak Kiriyou zase ovládla své tělo.
„C-co?“ byla zmatená. Pohlédla dolů na svou matku.
„Kiriyou,“ snažila se promluvit. Kiriyou se k ní sklonila. „Dej tohle… třetímu Hokagemu… v Konoze,“ a podala jí dopis.
„Mami! Co se stalo?“ zeptala se Kiriyou. Avšak její matka jí už neodpověděla. Kiriyou vstala a vydala se pryč. Procházela domem a potkávala tam své přátele. Věděla, proč tam jsou. Měla narozeniny. Bylo jí pět, prý velice důležitý den v jejím životě. Avšak nikdo z jejích přátel a příbuzných jí na nic neodpovídal. Koukala do jejích vystrašených očí a strnulých tváří. Nechápala to. Nechápala nic.