Co dokáže láska?, část XI.: Někomu to řekneš, a zemřeš...

„Takže… Tatanari, představuji ti Chiyo. Určitě znáš jejího vnuka.“ Itachimu se blýsklo v očích a nasadil ďábelský pohled. „Sasoriho.“

Chiyo nevypadala, že by jí vyslovení Sasoriho jména šokovalo, stále si rukama zakrývala obličej a ramena se jí třásla od samého pláče.
„Sa…sori?“ vykoktala ze sebe a shlédla na ženu před sebou.
„Přesně tak.“ Itachi přešel k Tatanari, popadl ji za loket a táhl pryč.
„Ne… Nech mě!“ škubla rukou, ale bylo to málo. Ani zdaleka to nestačilo na to, aby se mu vytrhla. Tak se nechala táhnout. Neměla na škubání sílu.
Když ženu nechali daleko za sebou, Itachi se konečně zastavil a otočil se. Pořád držel Tatanari jednou rukou.
„Co tu dělá?“ optal se jí tiše.
„Kdo?“
„Chiyo. Její návštěva taky mohla být poslední. Pro nás oba.“ Mluvil značně rozhořčeně.
„Já nevím. Vlítla mi do pokoje a někam mě táhla. Namluvila mi, že je věštkyně.“
„Hm…“ Itachi se zamyslel.
„Co se stalo se Sasorim?“ řekla najednou.
„Cože? Ehm, ano. Je mrtvý.“ odpověděl stroze, otočil se na patě a chtěl odejít.
„Itachi!“ Tatanari ho chytila za rukáv. Zastavil se pohledem na její ruce. Tvářil se divně.
„Proč se divíš? Je mrtvý. Už dávno jsem ho… zabil.“ Pohledem zkontroloval chodbu, pak dořekl větu, vyškubl se jí a rychlými kroky si to směroval pryč.
Tatanari jej nechala jít. Sama se podívala do chodby a uviděla blížící se Chiyo. Když žena proběhla kolem ní, pokusila se ji zastavit.
„Ne, prosím!“
„Nech mne, děvče. Jsi moc mladá na to, abys pochopila, oč tu jde.“ Chiyo se nenechala zastavit. Odešla stejným směrem jako Itachi.
Vzdala to. Nemohla zastavit ani jednoho, a možná byla i moc zmatená na to, aby pochopila, co se tu děje.
Vrhla se ke zdi. Takovou bolest necítila už dlouho. Ale není přece možné, aby to byly těhotenské bolesti. Na to je přece moc brzo…
Zkroutila se do klubíčka. Bolest jí odpírala jakýkoliv pohyb. Tak se jenom třásla a chvěla.

Vstala. Bolesti polevily tak, že mohla vstát. Trochu se zapotácela, ale pak vyšla. Kráčela chodbou a z podivných zvuků jí šla hlava kolem. Nebyla schopná určit, kdo vyhrává.
Zvuky ustaly, když byla asi v půlce chodby. Zpoza rohu vyšel – nebo spíš vypotácel – Itachi. Ohlížel se přes rameno a zjevně spěchal. Tatanari mu vyšla vstříc a on se s ní málem srazil.
„Co se děje?“ podivila se, když viděla nervozitu v jeho očích.
„Nic.“ zachraptěl.
„Něco se děje. Řekni mi to!“ naléhala. Itachi ji vzal nekontrolovatelně pod krkem a přitiskl na nejbližší zeď.
„Nikomu nic neřekneš,“ Hlas mu úplně selhal a nyní strašidelně chraplal.
„A co?“ opáčila Tatanari tiše.
„Jestli se někdo dozví, že je mrtvá, pošlou ti posily. A to se nestane, protože bys to… Nepřežila.“ Měl obličej jen pár milimetrů od jejího. Tatanari oněměla šokem. Itachi ji pustil na zem, aniž by se ji pokusil zachytit. Nejdříve na ni jen pohrdavě shlížel, pak elegantně odešel.
Tatanari lapala po dechu. Takže je Chiyo mrtvá? Nemohla tomu uvěřit. Nestihla si k ní navázat ani vztah… Nic… Nemohla se dozvědět nic o Sasorim…
Vstala a nakoukla za roh. Jak čekala, Chiyo tam nebyla. Bylo ale více než zřejmé, že je mrtvá. Itachi by jí v takových věcech přece nelhal.
Pocítila žal. Žal za všechny, kteří zemřeli. Vyčerpaně se svezla na zem. Jen na chvíli ukryla svou tvář v dlaních, pak se hned postavila a vyšla na zahradu.
Ačkoliv všude vládl chaos z války, na zahradě byl podivný klid. Tatanari si objala tělo a začala se procházet. Na sobě měla ještě pořád ty šaty z večeře. Ve vlasech ucítila chladné kapky. Začalo pršet. Nevadilo jí to. Snášela ty chladné kapky, co jí smáčely šaty, vlasy a kůži, a byla mokrému dešti vděčná za to, že aspoň někde mohla ukrýt své kanoucí slzy z žalu. Z žalu nad Sasorim, nad svou sestrou, matkou a otcem.