Železná kunoichi 24: Východ

Dívka i mladík napjatě čekali, až kouř ustoupí. Oba se třásli nedočkavostí. Hametsu totiž toto Jutsu vynalezla během svých výzkumů. Z deseti pokusů se jí povedlo jen jedinkrát, ovšem ani tehdy to nebylo úplně ono. Teď to vypadalo stejně - výbuch, dým, čekání...
Když šedovlasá po chvíli matně zaregistrovala lidskou siluetu kousek před sebou, po páteři jí přejel mráz. Pár vteřin nato se rozestoupily i ty poslední zbytky kouře.
Přestože zažili Hametsu i Daken tuhle chvíli už dostkrát na to, aby přestali být překvapeni výsledkem, ani tentokrát se neubránili prudkému vydechnutí. Před nimi stála dívčina dokonalá kopie. Měla na sobě stejné šaty, v očích stejný výraz překvapení a radosti. Zkrátka to vypadalo, jako by se šedovlasá dívala do zrcadla.
Ta pak zase vzdychla, pozvedla pravou ruku. Její kopie ji pozorovala s úzkostným výrazem ve tváři.
„Pokus číslo jedna...,“ zašeptala pravá Hametsu a švihla zápěstím.
Z malého stolku na kolečkách se zvedl drobný skalpel, ve vzduchu opodál se pak něco zalesklo a vteřinku nato se kopii objevil na předloktí červený proužek. Trhla sebou, ovšem nezmizela v obláčku kouře, jak všichni očekávali. Dokonce ani nevyjekla. Jen tam stála a kulila překvapeně oči úplně stejně jako druhá Hametsu.
Ta chvíli jen nevěřícně zírala, načež prudce zatřepala hlavou. „Pokus číslo dvě...“
Jen co to dořekla, ve vzduchu se opět něco zalesklo, načež se oběma dívkám na paži zjevila tenká řezná rána, z které se pomalu drala kapka krve. Klon ani tentokrát nezmizel.
„Pokus číslo tři...“
Obě Hametsu pozvedly paži, přitiskly si ji na zraněné místo. Dlaně jim zazářily zeleným svitem, který však po chvíli zase zmizel. Když pak odtáhly ruce, nezbylo po zranění ani památky.
Pravá Hametsu zkameněla. Zírala na svou dvojnici s pootevřenou pusou, neschopna promluvit. Ta taky neměla slov, ovšem ve tváři jí bylo vidět ohromné nadšení a radost. Nakonec obě dvě poposkočily a vítězně vyjekly. Daken jim horoucně tleskal.
„Dokázala jsem to, dokázala jsem to!“ jásala pravá Hametsu. „Je opravdová! Opravdová, živá - je to živý klon! Chápeš to, Dakene?! To je...“ Najednou zmlkla. Nadšení z ní vyprchalo mrknutím oka a nahradila ho nevysvětlitelná bolest. Obě dívky zkřivily obličeje pod náporem žalu, který je zničehonic přepadl.
Povedlo se... To znamená... že můžu jít...
Daken poplašeně sledoval, jak šedovlásky zadržovaly slzy. Chtěl něco říct, ale najednou na něj obě pohlédly, v obličeji smutný, laskavý výraz. Zarazilo ho to natolik, že rázem zapomněl, co jim vlastně chtěl sdělit.
Pravá Hametsu se otočila na patě a zamířila ke dveřím, přičemž ji její dvojnice a Daken mlčky následovali. Tiše vyšli na chodbu a vydali se podél ní. Žádná z dívek ani jednou nepromluvila, hnědovlásek však neustále těkal pohledem z jedné na druhou. Nechápal, proč tu byla jeho paní hned dvakrát. Že by měl halucinace...? Vypadaly úplně stejně, pohybovaly se úplně stejně. Dokonce i stejně voněly. Nedokázal je od sebe nijak rozeznat, nedokázal určit, která je pravá a která ne. Neměl nejmenší tušení, kterou by měl poslouchat a kterou nikoli... Nakonec si jen poraženě povzdechl.
Dorazili k věznicím. Pravá Hametsu složila pečeť. „Kai,“ zašeptala tiše.
Papírek na dveřích se přetrhl v půli, načež se dveře s žalostným skřípěním otevřely. Všichni tři vešli dovnitř. Vzápětí se jim naskytl pohled na řadu rezavých, zapečetěných cel, v jejichž útrobách někdo funěl nebo tiše skučel. Dívky se krátce rozhlédly, načež se každá vydala podél jedné řady. Daken zůstal stát na místě. Po chvilce se obě dvě zastavily, hledíce do dvou různých cel. Poté nastejno zvedly ruku a donutily vězně uvnitř složit pečeť. Okamžik nato se venku před mřížemi zjevily jejich klony.
Šlo o dva muže velké jako hora. Byli stejně vysocí jako Daken, ovšem na rozdíl od něj stejně tak širocí. Hrbili se tak, že se jejich dlaně dotýkaly země. Polodlouhé mastné vlasy jim zakrývaly tváře, šlo zahlédnout jen povislý, nicneříkající škleb. Pod hroší kůží jim byly vidět vystouplé žíly silné jako tkaničky a svaly měli tak obrovské, že to vypadalo, jako by se hrbili právě pod jejich strašnou tíhou.
I když vypadali takhle hrozivě, dívky z nich neměly strach. Věděly totiž, že co se myšlení týče, měli mozky o velikosti ořechu. Obě pak lehce mávly rukou, načež je giganti pomalu následovali. Všichni vyšli před věznici a pravá Hametsu ji opět zapečetila. Poté se neuvěřitelně tiše vydali do místnosti se zbraněmi, kde obři popadli dvě bedny velké jako šatní skříně a za doprovodného rachocení a řinčení předmětů uvnitř si je hodili na široká záda.
Vtom se pravá Hametsu otočila na hnědovláska. „Takže, Dakene, teď musíš najít cestu ven.“
Mladík překvapeně zamrkal. „Ven?“
„Ano, ven. Ven ze sídla.“
„A-ale... My ještě nebýt ze sídla, já nevědět...“ Poplašeně se ošil.
„Já vím, Dakene,“ chlácholila ho honem šedovlasá. „Ale musíš to udělat. Musíš mi pomoct najít východ. Aspoň... aspoň to zkus, dobře? Kvůli mně... Zkusíš to kvůli mně?“
Mladík chvíli hleděl do jejích velkých hlubokých očí, načež mu nezbývalo než přikývnout. Pravá Hametsu se usmála, zatímco její dvojnice bolestně zkřivila obličej.
„Výborně. Teď se zkus soustředit. Jdi po čichu. Věřím, že to dokážeš, ne nadarmo jsem tě spojila s vlkem...“
Daken ještě chvíli zaraženě stál. Pak ovšem zavřel oči a mírně pozvedl obličej vzhůru. Zhluboka vtáhl vzduch do plic. Chvíli se nic nedělo, všichni tam jen tak stáli. Zničehonic se však mladík otočil čelem ke dveřím a otevřel oči, načež se beze slova vydal na chodbu. Ostatní ho rychle následovali. Hnědovlásek pak ještě několikrát začichal a vydal se doleva. Po předlouhé chodbě následovala odbočka doprava, znovu doprava, až se nakonec za dalším levým rohem objevilo kamenné schodiště. Tady se zastavili. Nastalo ticho.
Obě dívky na to užasle hleděly. Ani jedna tomu nechtěla uvěřit... Měly před sebou východ. Východ z těchto studených, hrůzných kobek... které však byly jejich domovem. Hametsu pokynula prsty. Obři je pomalu obešli a vydali se po schodech nahoru. Poté se jeden z nich opřel do velkých dveří, které nevydržely nápor a se skřípěním se otevřely. Do temné chodby proniklo bílé světlo a zbylé tři osoby dole naprosto oslepilo.
Pravá Hametsu začala najednou zrychleně dýchat. Srdce jí tlouklo jako o závod. Právě byla jen pár kroků od svobody. Či spíše se hrnula do náruče nebezpečí a jisté smrti. Na jednu stranu chtěla ven, chtěla být zase volná. Avšak její druhá polovina chtěla zůstat tady, v bezpečí sídla. Ten střet zájmů nakonec způsobil to, že se jí podlomila kolena, do očí jí vyhrkly slzy. Svalila se na zem.