Děti úplňku 1: Prolog

Slunce se pomalu chystalo spát. Jindy azurově modrá obloha posetá bílými beránky, se změnila v krvavě červenou lázeň. Stejnou barvou zahalila i vesnici pod ní: Konohagakure no sato.

Lee se obratně proplétal ulicemi a uličkami jeho milované domoviny. Mířil k Bráně. Cestou potkal několik známých, se kterými se pozdravil a prohodil několik zdvořilých vět. A pak zase uháněl dál; pospíchal. S pohledem, spíše než na cestu, upřeným na nádherný západ slunce, se dostal ke svému cíli.
Vysoká kovová brána, zasazená do mohutných kamenných hradeb o tloušťce čtyř dospělých mužů, působila díky barevným hrátkám oblohy jako vstup do pekel. Lee ji chvíli pozoroval; nikdy se toho pohledu nemohl nabažit. Něčím ho to fascinovalo a lákalo. Vypadalo to úchvatně - ve dne byla Brána rezavá, jako když se na šperku omyje stříbrná barva, a chvíli před soumrakem zářila do dáli jako rubínový přívěsek.
„Zase jdeš ven?“ ozval se za ním známý hlas. I když to dělat nemusel, přesto se otočil.
„Ahoj Kotetsu-san.“ Nebylo třeba odpovídat. Odpověď už byla beztak jasná a dlouhou dobu neměnná. Chuunin jen pokýval hlavou a poplácal ho po zádech.
„Hlavně se tam nezapomeň. Za půl hodiny zavíráme. Vždyť už to znáš.“ Lee přikývl.
Když šel takhle ven poprvé, Kotetsu projevoval upřímný zájem, především s ohledem na to, co se stalo. Teď už to spíš bylo jen ze zdvořilosti a tradice. Otázky a odpovědi už byly předem jasné.

Překročil pomyslný práh vesnice. Dveře Brány se ven rozevíraly jako obrovská křídla. Vítr se proháněl ve vysoké trávě, zalité červenozlatým světlem, majestátné stromy s rozložitými kmeny šuměly a natahovaly své větve, které tolik připomínaly ruce, směrem k němu. Vydal se po cestě vedoucí do řídkého lesíka.
Všechno působilo tak mírumilovně. Ale jemu se s každý krokem vynořovaly vzpomínky na tu dobu. Celý den je potlačoval, ale v noci je spíš lákal zpět, i když netušil, proč tak dělá. Mučil se jimi, ukazoval si vlastní neschopnost, tisíckrát si říkal, co měl udělat jinak. Ale minulost nedokázal změnit a to ho ničilo snad ještě víc.
I přes to, že se to stalo před dvěma roky, vzpomínky ještě nevybledly. Pořád tam ještě byly. A tady venku, kde se to stalo, vířily poplašně v jeho hlavě jako pavučiny v podzimním vánku. Někdy to byly jen útržky, jindy celé příběhy.
Ta doba…

Téměř mechanicky došel až k mělkému jezeru s písčitým dnem, které se rozpínalo uprostřed lesíka na poměrně velkém kusu země. Díky západu slunce, jež se v něm jako v zrcadle odráželo, vypadalo jako krvavé. Jako bojiště…
Ulehl do trávy a nechal se unášet vzpomínkami. Na dobu, která mu změnila život. Změnila všechno. Vzala jednu jeho část a roztříštila jí na kousky. Všechny jeho ideály, sny a věci pro které bojoval a pro které žil, utrpěly krutou facku od reality. A rány po ní se nehojily…

Byl to přesně rok a den od té doby, co přišla zpráva, že byl Uchiha Madara a jeho posluhovači poraženi. Rok a den od doby, kdy si ninja společenství oddychlo. A povolilo ostrahu…

Ten den, snad to byl pátek či sobota, se měla konat velká události – zásnuby Shikamara a Gaarovy sestry Temari. Přípravy skoro vrcholily, pod tvrdou rukou a silným hlasem Nary Yoshino. Přijela sem písečná delegace v čele s Kazekagem a hlava klanu Nara se nechtěla nechat zahanbit. A tak shon začal již před měsícem.
Lee, který se právě vrátil z mise, hledal Shikamara, aby mu poblahopřál. Myslel a cítil to upřímně; ne jen tak někoho potká to štěstí být s milovanou osobou.
Našel ho venku, ještě před starou bránou Konohy, jak leží ve vysoké trávě, klidně pokuřuje a pozoruje mraky. Lee si k němu sedl. Nara nijak nedal najevo, že ví o jeho přítomnosti. Když už se chystal prolomit ticho, budoucí ženich se k němu otočil a líně a nesmírně pomalu mu řekl: „Nemusíš mi blahopřát. To už udělala spousta jiných před tebou.“
„Ah…“ to bylo jediné, na co se Lee zmohl. Zmateně přemýšlel, co to má znamenat.
„Ty nejsi rád?“ Byla to dětinská otázka, ale na jinou se stejným významem nepřišel. Očekával odpověď a připravoval si případné argumenty. Avšak slova jeho přítele mu ztupila všechny zbraně.
„Je to otrava. Se ženskejma jsou jenom problémy." Shikamaru potáhl a vypustil obláček kouře. Pak cigaretu o kámen zmáčkl a odhodil. "Furt po tobě něco chtěj a ty sám nesmíš nic. Otrava.“
Lee chvíli přemýšlel, co by řekl a pak uznal: „Na tom něco je.“
Rozhostilo se mezi nimi mlčení. Nara se vrátil do své oblíbené polohy a dál koukal na oblohu. Žák Gai-senseie ho napodobil.
Obloha byla pokrytá stříbrnými až ocelovými chuchvalci. Vypadalo to, že se zanedlouho rozprší.
Oba tam leželi, se svými myšlenkami, ještě notnou chvíli. Byla to poslední klidná chvíle, jakou mohli toho dne i následující týdny zažít.

O hodinu později začala bujará oslava. Shikamaru předevšemi (a s otráveným výrazem) požádal Temari o ruku, načež mu ona na to řekla rozechvělé ano.
Skoro všechny ženy vytáhly kapesníčky a dojatě otřely neexistující slzy. Vypadalo to jak na svatbě, do které však bylo ještě daleko.
Poté následovalo několik proslovů. Své řekl Nara Shikaku, jemuž slova napovídala manželka, stojící za jeho zády, Gaara, Tsunade a jako zástupkyně Asumy i Kurenai, která sebou měla svou půlroční dcerku. Po proslovech se začalo nosit jídlo.
Dlouhý stůl, speciálně vyrobený pro dnešek, se prohýbal pod hrnci, talíři a mísami plnými vybraných pochoutek. Stotřicet hostů se dalo do jídla a hovoru. Dohromady to dávalo zvuk podobný hučení velkého včelího úlu.
Vedle Leeho seděl jeho věčný rival Hyuuga Neji. Z druhé strany pak Sai, s kterým se pustil do debaty o misích a dostupnosti prvotřídných zbraní na trhu.
Čas ubíhal, hluku přibývalo a saké také udělalo svoje. Zábava byla v plném proudu a skoro nikdo si nevšímal věcí mimo tuto společnost, což byla hrubá chyba.
Obloha se zamračila ještě víc. Visela nad nimi jako hustý baldachýn. Ve vzduchu byla cítit voda. A ještě něco… varování. Bylo prostoupeno v každé částečce vzduchu, jenže teta Intuice dnes měla volno a varovný zvoneček kdesi v hlavě – jak se říkává – zůstával tichý a nehybný.
A proto ta rána přišla jako blesk z čistého nebe. I přes hlučnost hostů to zaznělo jako výstřel do ticha.

Nebe už dávno vyměnilo červený šat za černomodrý posetý zářivými flitry. Lee si uvědomil, že už dávno nastal čas na návrat. Občas se ve vzpomínkách ztratil na příliš dlouho.
Chvíli si ještě prohlížel nehybnou hladinu jezera, v jehož prostředku, jako klubko bílé vlny, zářil měsíc - byl úplněk.
Zatřepal hlavou, podobný psovi, jenž vylezl z vody a svižným krokem se vydal zpět do Konohy. Měl už Bránu nadohled, když uslyšel tiché vrčení a šustění trávy. Vítr už se dávno utišil.
Ztuhl a jeho ninja instikty se po dlouhé době probudily. Přikrčil se a sáhl do zadní kapsy pro kunai. V půlce pohybu si uvědomil, že tam žádnou nemá a tiše zaklel. Sebral alespoň kámen o velikosti pěsti, který se válel nedaleko něho. Když ho sevřel v ruce, cítil se jistější. Napínal zrak a snažil se něco vidět v té husté sirupové tmě. Bez úspěchu. Zvuky navíc utichly.
Po chvíli čekání se narovnal a chtěl jít dál. Sotva udělal první úkon, uslyšel zavrčení. A sakra blízko. A pak… onen tvor, či co to bylo, vystartoval. Napjal svaly, odrazil se a vyskočil. Ve světle měsíce uviděl jeho mohutnou siluetu, ale co upoutalo jeho pozornost bylo zablesknutí tesáků, podobných malým dýkám. Lee se bleskurychle vrhl na zem; tvor dopadl kousek od něj. Znovu zavrčel a vyběhl proti němu. Byl rychlejší než vymrštěná ruka s kamenem, mířící mu na čelo. Proklouzl pod ní, rozevřel tlamu a kousnul.
Ticho noci prořízl bolestivý výkřik.