Minato a Kushina Láska na první pohled - Nenechte se vysmát XI

„Madam, něco jsem našel, ale nejsem si jistý, co s tím.“ pošeptal madam Mizure, aby ho Minato neslyšel.
„Proč šeptáš, Mizure?“ otázal se Minato, který se jakoby odnikud zhmotnil hned vedle něj. Mizureho šance na to, že by Minato neviděl co našel, se naprosto rozpadly.
„Mizure mi chtěl něco ukázat, Minato.“ Upozornila ho babka jemně. „Tak na co čekáš, Mizure, ukaž nám to…“ Dotíral Minato.
„Minato, on to chtěl ukázat mě, ne nám.“ usadila ho babka. Minato se nafouknul jako žába a uraženě se odsunul do kouta. Mizuremu už ale došlo, že přestřelil, koneckonců pokud se Mizure mýlil, bude to jedno, a pokud ne, jednou se to dozvědět stějně musí.
„Jen se k nám přidej.“ vyzval Minata Mizure. Minato už si na uraženého nehrál a byl zase bleskově vedle nich.
„Kushina to měla pod postelí.“ Ukázal Mizure nevelkou krabici… Na víku krabice bylo napsáno: “ Vzpomínky, které musí být zapomenuty.“
Podívali se na sebe, pak na krabici a otevřeli ji. Nahoře byly dopisy, převázané modrou stužkou, vylisovaná větvička sakury a uschlá čajová růže. Naši skupinku ale nejvíce zaujala fotografie ve zlatém rámečku, vykládaném rudými a modrými kameny nehorázné ceny… Na fotografii byla Kushina s nějakým mladíkem pod rozkvetlou sakurou. Nevypadala jako kunoichi, ale jako obyčejná dívka s chlapcem, až na to, že vypadala neobyčejně. Oba se na fotografii usmívali a chlapec držel Kushinu trochu majetnicky, ale ona nevypadala že by ji to vadilo, spíš naopak. Minato se pro změnu znovu předvedl jako totální hlupák.
„Nevěděl jsem, že měla bratra.“ Poznamenal Minato. „Je to vůbec Kushina?“
Babka i Mizure se na Minata dívali s očekáváním, kdy mu to konečně dojde. Nedočkali se. Museli tedy začít vysvětlovat.
„Minato, je to Kushina, a není to její bratr.“ pověděla babka bez obalu. Mizure si velice rychle zakryl oči aby neviděl, co to s Minatem udělá. Tušil správně. Minato se okamžitě vztyčil i s fotkou a začal ječet.
„Kdo je ten chlap!“ Mizure sundal ruku z obličeje.
„Jako by ti potom něco bylo, Minato, nezapomeň že tě Kushina nenávidí. Navíc, spravedlivě řečeno, je větší fešák než ty kdy budeš.“ Zazubil se Mizure.
Babka neměla daleko k záchvatu smíchu.
„To je mi jedno, toho skrčka už jsem někde viděl.“ Ten skrček na fotografii byl velice pohledný mladý muž. K údivu všech babka už svůj smích neovládla.
„Ten mladík, pánové, je syn feudálního pána – Kateh.“ tentokrát otevřel pusu dokořán i Mizure. Babka přidala fotografii do Mizureho batohu… A dala klukům jasně najevo, že konverzace skončila. Nechala je topit se v myšlenkách…
“Do tohohle Vám vůbec nic není pánové…“ mumlala si babka pro sebe.

Kushina s Jiraiyou posbírali na hromádku věci, které zbyly na mýtině…. Kushina je vytřídila na dvě hromady…
Na jednu osobní majetek mrtvých, který představoval většinou drahé šperky, a na druhou věci, náležející celé zemi, jako třeba smlouvu s tygry nebo návod na zmenšovací justu. Šperky a jiný osobní majetek obyvatel uložila do jámy, kterou pro ně vyhloubila, znova ji zahrnula načechranou zeminou.Zavalila díru kamenem jako hrob. Čarou do něj vyryla nápis… “Ten kdo odvalí kámen a naruší věčný odpočinek mrtvých, bude mít co dočinění s vodním vírem…“ Pod to vyryla vodní vír, znak jejich prťavé země… Pak udělala sérii pečetí. Tím skončila. Svitky zmenšila na velikost špulky nití, Jiraiya nikdy neviděl justu, které by to dokázalo, ale u Kushiny si už pomalu začínal zvykat. Kushina přidala svitečky do zbraňové tašky. Jiraiya přerušil mlčení až po několika minutách, které podle jeho mínění byly patřičné…
„Měli bychom se vrátit, máme misi, kterou musíme splnit…“ nechtěl ji nutit aby se okamžitě zvedla, protože tušil, že je pro ni rozloučení bolestné. Kushina však okamžitě vstala, chtěla si obléci svůj plášť, ale byl celý mokrý.
„Momentík, Jiraiyo-san.“
Rozložila plášť na zemi…
„Fuuton: Hačigacu Kúki (Živel vítr: Srpnový vzduch)!“
Za okamžik měla suchý celý plášť… Jiraiya byl znovu zaskočený. Nikdy neviděl techniku větru, která by něco nepoškodila. Zakroutil nad tím jen hlavou rozhodnutý, že se Kushiny zeptá někdy jindy; koneckonců měl na ni spoustu otázek, na které nebyla nejlepší doba. Kushina vypadala, že není pořádku. Oba se rozběhli k Nobuově hospodě…

V hospodě už měla babka všechno nachystáno, věci byly zabaleny v batozích Minata a Mizureho… Byla už připravená i snídaně… babka si zrovna říkala, že už nebudou čekat, když se otevřely dveře a dovnitř vpadl Jiraiya s podivně zadumanou Kushinou. Oba si sundali pláště a přisedli ke stolu. Jiraiya na všechny vesele kývnul…
„Ohajógozaimasu - dobré ráno.“ Pozdravila nepřítomně Kushina.
Všichni se podívali na Jiraiyu, od kterého čekali vysvětlení, ale dostalo se jim jen zasmušilého zavrtění hlavou. Snědli misku skoro čiré polévky a byl čas vyrazit, nic je tam už nedrželo… Přesto když vyšli z hospody, Kushina poklekla před strážcem a aktivovala pasti… Udělala to snad ze zvyku, nebo si prostě přála se jednou vrátit. Nikdo to nekomentoval, protože když se Minato nadechl aby promluvil, dostal od Mizureho velkou ránu do hlavy. Okamžitě mu v místě úderu vyrašila boule velikosti šišky.
„Madam Hacumijo… mám Vám zase vyvolat lva nebo vám postačí má záda…? “ zeptala se Kushina. Všechny vyděsila, její hlas byl prostý jakéhokoli citu, nezměrná bolest té noci ji změnila.
„To je dobrý dušinko, je to už stejně jen půl dne cesty…“ Kushina přikývla. Celá skupina se zachumlaná v maskovacích pláštích pomalu posouvala směrem ke Sněžné. Trvalo mezi nimi tíživé ticho, které už Minato nemohl vydržet…
„Kushino, povídej nám o zemi Vodního víru… jak to tu vypadalo před bitvou… bylo tu taky tak pusto od lidí..?“
Všichni se za chůze přikrčili, všichni až na Minata očekávali nějakou nebezpečnou reakci od Kushiny, ale nic se nestalo; ona prostě šla jen dál… V jistém smyslu to bylo ještě horší než agresivní reakce, které se obávali. Mizure Minatovi chlácholivě stiskl rameno, aby ho upozornil, že vede předem prohraný boj.
Jiraiya si sám pro sebe přemýšlel… “Přežila smrt milovaných, a snažila se vypadat, že vše zvládne, teď splnila povinnost a zabila navíc zrádnou nejlepší přítelkyni… to na ni už prostě muselo být moc… měla by brečet, ječet… cokoli jen ne tohle… jen mlčí a nevnímá, nic horšího se nemohlo stát…takhle ji nakonec někdo zabije…“
K podobnému názoru došli všichni, ale jen Minato se s tím rozhodl něco dělat.
„Kushino, buď tak laskavá a odpověz mi na otázku….“ začal naoko naštvaně, to ostatní vyděsilo… babku a Mizureho z obav o Kushinu a Jiraiyu zachvátila obava, co Kushina Minatovi udělá… Nebyl si jistý, jestli ho v tomhle stavu nebude chtít zabít.
„No tak mi odpověz! Jsem budoucí Hokage a nikdo mě nebude ignorovat…“
Pokračovala beze slova dál, jako by nic… Tím Minata vyprovokovala do krajnosti. Rozběhl se na ni kunaií v ruce… Ani se nepodívala, ale zablokovala úder a pokračovala v chůzi… zaútočil znovu a znovu… Najednou se zastavila…
„Kdy ti dojde, že je to zbytečné?“ zeptala se hlasem o teplotě kapalného hélia…
„Zbytečné?“ zasmál se Minato.
Ostatní by v té chvíli udělali cokoli, ale ne tohle…
„Vždyť jsi konečně promluvila, Kushino-chan!“
Kushinin hlas svou teplotu nezměnil…
„Nemluvím, protože nemám co říct…“
Byla stále děsivější… jen ne pro Minata…což nikdo nepochopil, prostě nemohl.
„Tak to by bylo poprvé za tu dobu, co tě znám…“ poznamenal lišácky… „Navíc, ptal jsem se na tvou zem, a o té máš určitě spoustu co povídat… a pokud nezačneš mluvit dobrovolně, vymlátím to z tebe…“
Všichni couvli od Minata kousek dál…
„Jako budoucí Hokage se musím starat o dobro lidí i proti jejich vůli, tak začni mluvit…“
Kushině stekla po tváři slza… Podobná slova sama kdysi řekla Katehovi a Kateh po letech jí a s ní celé radě země. Posadila se na pařez a dala hlavu do dlaní… chvíli jen seděla, představovala si Katehův obličej… jakoby z velké dálky slyšela i jeho hlas, ale nerozuměla, co jí chce říci… Rozuměla zatím jen jedinému slovu….
“…Neuzavírej se….“
Věděla, že není možné, aby na ni mluvil, přesto ho slyšela…
Minato se zaradoval nad malým úspěchem, konečně aspoň trochu přirozená reakce… Věděl, že se nedoví, co ji dohnalo do toho stavu, ale musel ji z něj nějak dostat. Musel kout železo dokud je žhavé, musel tu skulinku zvětšit, prostě musel…
„No tak?“ dotíral dál na Kushinu, ona jen ještě víc svěsila ramena.
„Co chceš slyšet..“ Zzeptala se šeptem Kushina… Ten šepot byl děsivý, nejen že to byl šepot, ale ani neměl teplotu lidského hlasu, ale byl nepatrně teplejší než její předchozí hlas… Minato uspěl, alespoň si to myslel…
„Vše… my všichni chceme slyšet, jak to tady vypadalo… Musela to být nádherná země… musela jsi na ni být hrdá…“ Ssnažil se ji Minato povzbudit…
Kushina vzhlédla, v očích se jí zrcadlila nesmírná bolest a prázdnota.
„Já jsem na svou zemi hrdá stále…“
Nikdo nepromluvil…
“Má země měla vždy divokou přírodu… lidé k sobě navzájem byli milí, i když se neznali, nenosila se tu lhostejnost… pozorovala jsem to jako ninja… nikdy se nestalo, že by někdo nenabídl pocestnému nocleh a on nocoval venku, každý jednal s každým jako s dobrým sousedem… lidi prostě nežili jen pro sebe… Byli takoví, protože takový byl i náš feudální pán… Vy prokazujete úctu feudálovi, protože je feudál, my prokazovali úctu feudálovi, protože byl především člověk. Vám to asi zní jako pohádka, ale tahle pohádka byla po dlouhou dobu můj život… Nic víc se o mé zemi říct nedá… tak mě prosím nech na pokoji, Minato, nebo už nebudeš mít tak hezkou tvářičku…“ Kushinin hlas zněl nejdříve zasněně, na konci se ale zrcadlila tvrdá výhružka…
„To je překrásná představa, Kushino-chan, musel to být krásný život…“ připojil se k rozhovoru Jiraiya, povzbuzený úspěchem svého studenta.
„Ano, byl Jiraiya-san, jen mi mrzí, že je moje vina, že už tak nebude pokračovat… Odpočinuli jsme si, tak bychom mohli jít, ne?“ Kushina se rychle zvedla…
V jejích očích byla vidět prázdnota, nebyla tam ani stopa po naději…
„Opravdu nechcete nést, madam? Tenhle úsek bude pěkně strmý… To stoupání je namáhavé…“
Babka se zamyslela…
„Jsi hodná, jistě i silná, ale bude lepší, když mi ponese někdo silnější, že Jiraiyo-san.“ poznamenala babka a zářivě se na Jiraiyu usmála.
„Jistě madam.“ Jiraiya se sklonil aby mu babka vylezla na záda a namáhavě hekl… byla těžší než vypadala….“Kruci, proč zrovna já…“ Pomyslel si… Po chvíli cesty, asi v polovině si Minato na něco vzpomněl…
„Kushino-chan, tys řekla, že jsem hezkej?“
V Kushině hrklo… Neuvědomila si, že bude brát její slova takhle…
Mizure se zastavil a poslouhal… pamatoval si, že mu řekla něco na způsob že ho zohaví, když toho nenechá…
Kushině už bylo líp a tak odpověděla relativně normálně…
„Myslím, že jsem řekla, že ti upravím tvářičku… Pokud jde o vzhled, podle mě zase tak velikej fešák nejsi; u nás byli mnohem hezčí kluci, ale podle děvčat z Konohy asi seš hezkej, i když mě se to nezdá… tak jsem myslela že ta výhružka zabere…“
Mizure se nahlas rozesmál…
„Ta ti to nandala, Minato…“
Ten ho zpražil takovým pohledem, že kdyby podívání zabíjelo, byl by Mizure na místě mrtvý…
„Nevěřím ti, jen přiznej, že se ti líbím…“
Všichni už se těšili na komický výstup… Kushina k údivu všech zpomalila a došla k Minatovi…
„Víš jak se mi líbíš nejvíc?“ zeptala se sladce. To Minata překvapilo a vyděsilo, čekal nějakou záludnost a dočkal se jí.
„Tváří v zemi.“ doplnila a shodila Minata ze svahu dolů…
Ještě za ním křikla: „Podle mě hezčí než ty je i ropucha…“
Propukl bouřlivý smích. Dokonce i Kushina odhalila svoje bílé zuby, bohužel jen na krátko. Minato se po chvíli vyhrabal zpátky k týmu…
“Já ti dám tváří v zemi, já ti dám ropucha… počkat ropucha…“
Minato nechal skupinku poodstoupit dál: “ Kuchiyose no Jutsu!“
Minato přivolal malou ropuchu…
„Ahoj, co chceš?“ zeptala se žába…
Minato ukázal palcem na Kushinu: „Mohl bys ji trochu vyděsit?“
Žabák se usmál…
„Už zase?“ mrkl na Minata…
„Jaký už zase… prostě ji vyděs… tentokrát je to z jiného důvodu…“ nařizoval Minato.
„Tak ten bych rád slyšel…“ usmál se žabák.
„Řekla mi, že hezčí než já je i ropucha.“
Žabák se rozesmál kvákavým smíchem…
„No a co uděláš, když se jí budu líbit víc než ty?“
Minatovi docházela trpělivost…
„Blbé vtipy, Gemno, mazej na to…“
Gemna doskákal ke Kushině, skočil jí na rameno a kvákl do ucha. Kushina se na chvilku zastavila a sáhla si k uchu, našla ho, vzala ho do ruky. Nevyjekla, byla mile překvapená…
„No ne, ty si ale pěkná žabka, nebo si žabák…?“
Pohladila žábu prstem. Gemna skoro předl blahem…
“Minato, myslím, že máš smůlu…“
Jiraiya, Minato i Mizure vytřeštili oči… Babka nerozuměla, protože nevěděla, že jak Jiraiya tak Minato vyvolávají žáby; ani Kushina to nevěděla. Mizure vlepil nepozorovaně Minatovi záhlavec.
„Já jsem žabák a jmenuju se Gemno… Těší mě…“ Odpověděl jí Gemno, protože se zapomněl. Minato se stáhl za Jiraiyu. Kushina se bleskově otočila.
„Kdo ho přivolal? Nehrajte si na neviňátka. Jen zvířata, která někdo vyvolá, mluví. Chci to slyšet. Mizure, ty si z obliga, vím, že nevyvoláváš zvířata.“
Mrazivě se podívala na dva zbývající.
„Tak který z Vás vyvolává žáby?“
Jiraiya i Minato ukázali prstem na toho druhého, to Gemnu znovu rozesmálo…
„Tak to uděláme jinak… Gemno?“ podívala se na žabáka. „Dám ti vypasenou mouchu za to, že mi řekneš, kdo tě vyvolal?“
Gemna byl překvapen. Ale mouchu chtěl, byl ještě malý a potřeboval růst.
„Dohodnuto, slečno.“
Minato i Jiraiya koukali jako spadlí ze sakury. Nikdy se nestalo, aby sumon zradil člověka, s nímž měl smlouvu.
Kushina se vítězně usmála: „Tak kterej:“
Gemno poslušně odhopkal k Minatovi .
„Minato-san mě povolal, abych vás vyděsil; ale já říkal, že mě budete mít radši než jeho…“
Nikdo už neudržel vážnou tvář… Minato ji měl zkroucenou vztekem a všichni ostatní smíchem. Minato vypadal znovu jako žába. Kushina se rozhodla si ještě malinko přisadit.
„Minato, na tom, že ropucha je hezčí než ty, trvám. Díky za důkaz. Pojď, Gemno, vyskoč si mi na rameno a najdeme nějakou tu mouchu…“
Pak se věnovala jen žabákovi, ale dost nahlas, aby ji Minato slyšel.
„Byl jsi odvážný… jak jsi vůbec přišel do styku s takovým troubou?“
Šla lehce napřed a nechala rozesmátou skupinku za sebou. Minato si dřepl na pařez s uraženým výrazem. Nafouklé tváře si podpíral oběma rukama. Jiraiya se na něj zkoumavě podíval.
„Ta holka mě zničí…“ pronesl velice vážně Minato. Mizure se neudržel a propukl znovu ve smích. Jiraiya se pokusil Minata utěšit.
„Na tu zapomeň, je to jiná liga.“
Mizure si zakryl oči. Minata to sdělení nejen neutěšilo jen ještě víc naštvalo.
„Jiná liga, Jiraiyo-sensei? To myslíte vážně? Tak hezká zase není… Mě vadí to její chování… ráno div nebrečela a teď mě shazuje z vrcholku kopce a přirovnává k žábě.“
Minato byl stále plný uražené ješitnosti. Jiraiya se pokusil o vtip.
„Víš, Minato, ty opravdu vypadáš trochu jako žába.“
Mizure si ještě víc přitiskl ruku k obličeji… Babka k němu došla.
„Proč to děláš, Mizure, začíná to být docela zajímavý.“ šeptla mu babka do ucha.
„Možná, ale mě stačí zvuk, nepotřebuju obraz.“
Minato ani Jiraiya tuhle tichou rozmluvu neslyšeli, protože Minato právě honil Jiraiyu po stromě. Kushina po chvilce přišla zpátky, už bez žáby.
„Můžeme pokračovat v cestě?“ zeptala se Kushina s obočím vytežaným až k vlasům. Jiraiya se zastavil, což Minatovi pomohlo konečně ho chytit a zasadit mu ránu pěstí na spánek. Jiraiya se sklátil Kushině k nohám… Docházela jí trpělivost.
„Zeptám se ještě jednou, můžeme jít?“
Z jejích očí vyšlehl blesk…
Jiraiya i Minato se okamžitě zarazili svou pranici. Minato si otřel rozseklý ret.
„Jo jistě… kde je Gemna?“ Kushina po něm hodila ošklivým pohledem.
„Tvůj malý roztomilý kamarád se vrátil k mamince, potom co pověděl pár pěkných historek z doby, kdy ses je učil vyylávat… Jinak se za mnou asi za týden zastaví…“
Minato byl v šoku, zato zbytek čekal konečnou ránu.
Když viděla Minatův výraz. přitvrdila.
„No co koukáš, je to pěkný mladý žabák…“
Všichni vyprskli smíchy spolu s Kushinou, která původně neměla v úmyslu se smát, neměla na to náladu. Ale Minátův výraz by rozesmál i mrtvolu, proti tomu nemohla bojovat.