Cesta, která nekončí 09
„Bože, co to je?!“ sletěl Neji z postele při zaslechnutí ohlušujícího drnčení budíku. S obtížemi se vyhrabal zpátky na postel a koukl na hodiny.
„Nani??? Pět ráno? To jsem nevstával ani na ranní tréninky s Gaiem senseiem a Leem a to je co říct!“ zafuněl vztekle a ještě naposled se zachumlal pod deku. Moc mu to ale nevydrželo, protože namísto budíku začal jeho spánek rušit zvonek u dveří.
„Nejsem tu!“ zařval přes dveře a když zvonění neustávalo, zakryl si uši polštářem.
Najednou ticho.
„Huh, konečně.“ Liboval si a znova si přitáhl deku až ke krku a nohy přitisknul k tělu jako nemluvně, když v tom někdo vyrazil dveře.
„Jakej debil?!“ vyhoupnul se na nohy pružně s postojem byakuganu a díval se před sebe.
Čelist mu spadla, když před ním stála členka ANBU, se kterou se měl za hodinu setkat u brány.
„Katsumi, co to sakra…“
„Já si to myslela, vy chlapi jste všichni stejní. Kdybych nepřišla, zůstal bys spát ještě do odpoledne.“ Skřížila si ruce na hrudi. Vypadala dost strašidelně.
„No… to ne… já sem jenom… chci říct, ten budík…“
„Sklapni a koukej makat. Dávám ti tři minuty!“ zakřičela jako ďábel, až Nejimu naskočila husí kůže. No, ďábel nebo ne, efekt to mělo zaručený.
„A-ano pa-paní!“ vykoktal a rozběhl se do koupelny, přičemž se ještě stačil přerazit o postel.
„Bože, to zas bude den.“ Zafuněla otráveně a sedla si na postel, než se Neji připraví. Rozhlédla se po pokoji.
„Vypadá to skoro stejně jako kdysi. Teda… Neji si nikdy neuklízel, což je poznat, ale… měla jsem to tu ráda.“ Usmála se a zavzpomínala.
„Ehm… já… už jsem.“ Vykoktal Neji opatrně, když vyšel z koupelny.
„Fajn, tak jdem. Máme dost práce.“ Pokynula mu TenTen. Neji jen přikývl, hodil si na záda batoh s výbavou a zásobami a následoval ji.
Bez jediného slova došli až k bráně střežící vchod do vesnice. Tam se Ten zastavila.
„Um…“
„Podívej!“ vytáhla si z kapsy pergamen, na kterém byla zobrazena jakási mapa. Neji si uvědomil, že to byla ta ze včerejška, co jim dala Tsunade.
„Dobře si prohlédni, kde se mají skrývat. Půjdem bez přestávek, buď ve střehu. Chci je dostat živé, ale ne za každou cenu, jasný?“ ujišťovala se a mapu schovala. Neji kývl.
„Fajn, tak dělej!“
Běželi asi jenom půl hodiny. Neprohodili dokonce ani prosté věty jako třeba „Tak jak jde život? No a co jinak? Cos včera dělal/a?“ Vypadalo to, jako by si nemohli přijít na jméno.
TenTen si ho opatrně prohlížela. I když měla ANBU masku a on nemohl její pohled zaregistrovat, stejně nechtěla být nápadná. Nemohla si ale pomoct a dívala se na něj.
„Všechno se to seběhlo tak rychle. Ani jsem nestačila tu skutečnost vstřebat.“ Byl stejný jako před pěti lety. Stejně zásadový, stejně nekompromisní, stejně nepředvídatelný…
„Katsumi, pozor!“ zakřičel spontáně na svou parťačku. Ten sebou trhla a pohled namířila před sebe. Ale moc pozdě, protože dostala pěknou hlavičku o jednu z větví. Nohy ztratily stabilitu a začala padat dolů.
„Katsumi!“ vyděsil se Neji a skočil pro ni. Namísto, aby se snažila ňák zastavit pád, což bylo pro ninju jejího postavení triviální, ztratila se ve svých myšlenkách.
„Padám…Padám dolů… Ten pocit je stejný, jako když mě opustil. Jako bych padala, neměla se čeho chytit, nemohla nic dělat. Naprosto bezbranná a… bezmocná.“ Zavřela oči. Nevnímala, co se děje, dokud je znova neotevřela. Opět se dívala do jeho očí. Do těch, které tak milovala a od kterých bylo tak těžké odtrhnout se.
„Katsumi, co to vyvádíš? Musíš se dívat před sebe. Na co jsi sakra myslela?“ vyptával se rozčileně, zatímco ji držel kolem ramen.
„J-já…ah…“ ANBU maska jí začala praskat. Náraz byl docela silný a její struktura to nevydržela. Beze slova se mu vytrhla z úchopu a schovala se za jeden ze stromů.
„Katsumi, jsi…?“
„Jsem v poho, jenom sem, prosím, nechoď!“ vyhrkla bleskově a s oddechem. Jen tak tak stačila zachytit padající kousky jejího krytí.
„To bylo o chlup. Proč se mi takovýhle blbý náhody stávají vždycky v tu nejmíň vhodnou chvíli?“ stěžovala si a sundala batoh. Vytáhla si náhradní masku, kterou vždy nosila pro takové případy. Pro jistotu ji silně upevnila a vyšla zpoza stromu.
„V pohodě, pokračujeme!“ naklonila hlavu vpravo a vyskočila do koruny jednoho ze stromů. Neji ji následoval.
„Co to bylo?“ pomyslel si a pokračoval.
Nějákou chvíli se zas nic nedělo. TenTen rozdejchávala ten nemilý incident, co ji mohl stát pěkný problémy. Neji už to pustil z hlavy, ale úplně nepřítomnej nebyl.
„Nevyznám se v ní… Ksakru, proč je tak tajemná?“ ušklíbl se vynervovaně při myšlence, že je něco, co neví. Ten na něj zas koutkem oka pohlédla.
„Možná… možná to nebyla náhoda. Třeba to byl signál… znamení, abych ti ukázala, kdo jsem. A že mi chybíš.“ Napadlo ji v tu chvíli, když se zas vrátily ty pocity.
„Kdybych si mohla vybrat, chtěla bych jen dokola prožívat ten den, kdy se naše osudy propletly, i když… ten začátek by se mohl smazat…“
Ta zatracená mise. Úplně jsem se kvůli tomu sesypala. Ale tys mě postavil na nohy…
„TenTen, nic si z toho nedělej, nebyla to tvá vina. Jsem jen nemotora.“ Promlouval Lee ke své kamarádce, zatím co ho podpíral Gai a jeho levačku měl omotanou kolem ramen.
„N-ne, má-málem jsi… jsi…“
„Nech toho, žádný málem! Jsem tu pořád!“ okřikl ji už trošku vytočeně. Celou cestu z mise až sem do vesnice jim fňukala.
Na jeho okřiknutí nereagovala. Jen pořád brečela.
„Bože, proč se tak trápí. Ubližuje mi, když ji tak vidím.“ Běželo Nejimu v hlavě. Sebezapřením, aby nevyletěl z kůže sevřel ruce v pěst a rozdejchával to.
„Dobře mládeži, i když průběh mise se nám trochu zkomplikoval, tak je splněna. Já teď Leeho odnesu do nemocnice a vy se trošku rozptylte. Zvlášť ty, TenTen…, dej se do kupy. Lee tě z ničeho nevinní, byla to nehoda.“ Naléhal jejich učitel, který byl po většinu času blázen a vtipálek, ale momentálně naprosto nohama na zemi.
TenTen mu vše odkývala a šla si svou cestou. Když se Neji zorientoval, byla už pro něj dávno vidět jako tečka v dálce, až se ztratila úplně. Ale věděl, kam šla.
„Musím něco udělat. Nemůžu dovolit, aby ses takhle dál trápila.“ Rozhodl se a vydal za ní.
Věděl to, byla tam! Seděla na nejvyšším vrcholu skály hokagů. Ale pořád plakala. Nohy měla přitisknuté k tělu jako dítě a slzy jí máčely klín. Třásla se… i když bylo teplo. Byla tak vyděšená, vždyť málem ztratila nejlepšího přítele.
Díval se na ni. Připadala mu tak nevinná, tak moc ji chtěl obejmout. Dávno jí to chtěl říct, ale byl vychován, aby nedával najevo city. Aby byl za každých okolností vyrovnaný a chladný. Ale lidé se mění…
Zhluboka se nadechl a rozběhl se nahoru za ní. Z blízka mu připadala ještě krásnější. Ale slzy nesluší nikomu.
„Ten?“ zavolal tiše, aby ji nevyděsil. Nedejbože, aby po něm v tý zmatenosti a chvění nezačala házet shurikeny a kunaie, kdyby si třeba pomyslela, že ji někdo šmíruje.
Přece jen byla trošku vylekaná. Trhaně se otočila a rozpustila svojí pozici, která jí dávala pocit bezpečí. Ruce přitiskla svisle k tělu a opřela se o ně. V rychlosti si osušila poslední slzy. Ale oči měla stejně pořád zarudlé a nos jako eskymák.
Už nepromluvil, jen se na ni soucitně díval. Asi si to špatně vyložila.
„Promiň, málem jsem tě připravila o kamaráda. Nás oba. A Gaie senseie o jeho nejoblíbenějšího žáka.“ Odvrátila zrak, protože se styděla.
Neji nechápal. Tolik věcí se mu honilo hlavou. Jak může něco takového říct?
„Ne, TenTen…“ rozběhl se k ní a posadil se vedle, aby jí mohl dobře vidět do očí.
„Ne…“ zakroutil hlavou. Vždycky byl upřímný. Přes všechno to jeho nesnesitelné chování, tohle se mu muselo nechat. A ona to věděla. A proč by jí taky lhal? Vždyť oni dva se vždycky pošťuchovali a nesnesli se. Tak proč by, že?
Pod vším tím návalem a pocitem slaboty mu položila rozklepané ruce kolem krku a přitiskla se k němu. Chtěla, aby tu s ní někdo byl. Někdo, kdo by jí dával pocit jistoty. O kom by věděla, že mu na ní záleží…
„To bude dobrý, Ten…“
„Já jen… kdybych se nepřipletla do tý přestřelky s kunaii a Lee by se kvůli tomu nevyděsil, nikdy by nedostal zásah. A navíc… ta rána patřila mě…“ třásla se a stiskla ho víc.
„Ale Lee je v pořádku. Chtěla jsi mu jen pomoct. Jak jsi věděla, co se může stát?“ naléhal dál.
„No ale…“
„Ne, žádný ale…“ zlehka jí položil ukazováček na jemné sametové rty.
„Jsi skvělá. To co se stalo, nebyla tvá vina, tak mi věř…“ pokračoval. TenTen nemohla uvěřit, co právě slyšela. Neji Hyuuga. Ten Neji Hyuuga jí právě složil poklonu. Tomu Nejimu záleží na tom, jak se ona cítí… Nebyla to jen iluze…?
Chvíli se na sebe jen tak dívali, neschopni slova.
„Já…“ oddělil od sebe Neji své rty, ale najednou něják ztratil slova. A tak to raději ukázal, než popsal slovy.
Pravou ruku jí přiložil na tvář. Nechtěl dál čekat, dusil to v sobě moc dlouho. Ještě chvíli a snad by se z toho zbláznil. Přiblížil se k ní… Ale najednou… jako by si nebyl jistý. Srdce mu poskakovalo. Byl pomalu tak roztěkaný jako ona před chvílí. Ale odhodlal se. Nakonec to zvládl. I když… trochu jinak, než původně plánoval. Přitiskl své rty na její čelo.
V tu chvíli snad doufal jedině v to, aby neschytal ňákou ránu. Ale… nestalo se nic. Pohlédl jí do očí. Těkaly sem a tam, byla zmatená. Ale netrvalo moc dlouho, aby si uvědomila, co se děje.
Chtěl jí to vysvětlit. I když to možná nebylo potřeba, pro něj to byla nutnost.
„Nemůžu se už dívat, jak se trápíš. Nemáš ani ponětí, jak těžké je to nést, ještě k tomu s pocitem, že s tím nemůžeš nic dělat.“ Začal. Dívala se na něj tak… překvapeně. Nebyla si jistá, jestli se jí to jen nezdá.
„Zvlášť, když se díváš, jak trpí milovaná osoba.“ Dokončil poslední větou. Zaskočilo jí to.
„Milovaná osoba…“ ozývalo se jí dokola v hlavě.
„Prosím, už mi neubližuj…“ podíval se na ni prosebně.
„Ne… nebudu…“
„Jo, to bylo ještě před tím, než jsme byli spolu. Ani po tomhle jsem se v tobě nevyznala. Nevěděla jsem, co cítíš. Poznala jsem to až tehdy, když jsi na mě ušil tu lest. Prý předstírat topení se… jak patetické, ale… vyhrál jsi…
„Ty, Neji…“ okřikla ho v zápětí. Překvapeně se na ni otočil.
„TenTen…“ zarazil se „jak těžké bylo ji opouštět?“ Při vyslovení toho jména ho zamrazilo.
„To nejde… nejde to popsat.“ Začal opatrně. Musel si to srovnat v hlavě. A hlavně v srdci. Vlastně… co tehdy cítil? Cítil vůbec něco? Jak by mohl, když ji dokázal opustit? Nebo… nebo v tu chvíli jen potlačil ten cit…?
„Víš, já vlastně ani neumím pochopit, jak jsem to tehdy dokázal. Opustit tu jedinou osobu, která pro mě byla celý svět, můj domov… a pak to všechno opustit. Ta pouta, co jsem tak dlouho posiloval a vytvářel. Sám nevím, jak jsem dokázal potlačit tu bolest…“ odhodlal se nakonec zavzpomínat na tu nejhorší věc, co udělal.
„A víš, co je nejhorší…?“ pokračoval dál. Netušíc se na něj otočila.
„To já… já jsem ostatní přemluvil, aby odešli se mnou.“ Překonal se a řekl, co ho celé ty roky tížilo. Ta nepopsatelná vina a stud.
„Cože? On… to on se rozhodl všechno opustit? On sám…?“
„Nechápu…“ podotkla popravdě, vlastně v tom šel slyšet jistý tón výčitek.
„Já taky ne…“ uchechtl se, i když mu to k smíchu vůbec nebylo. Ale ta ironie…
„Když jsme po Peinově a Madarově útoku začali přestavovat vesnici a já viděl ty hrůzy… ty tváře plné bolesti…
Nejdřív jsem myslel, že všichni budou šťastní. Boje přece skončili, nastal ten mír, za který jsme bojovali. Ale ať jsem se komukoli podíval do očí… to utrpení bylo nepředstavitelné. A v tu chvíli jsem si uvědomil… co na tom, že vše skončilo? Ti, co zůstali, se stejně cítí jako mrtvoly. Jako prázné schránky bez života… bez těch, které milovali a co je opustili. Bez těch, které jim vzala válka…“ Vnímala každé slovo. Snažila se v něm najít smysl, aby v sobě potlačila ty výčitky, co k němu chovala. Myslela si, že to, co k němu cítí, všechny ty ošklivé pocity zažene..., ale vlastně ho vždycky ve skrytu duše obviňovala.
„A tak jsem se rozhodl. Představil jsem si, jaké by to bylo, kdybych já ztratil TenTen. Ztratil na vždycky. A tak jsem se rozhodl zesílit, abych tak už nikdy nemusel ve tvářích všech těch lidí vidět bolest, která jim vzala budoucnost. Chtěl jsem za to bojovat. Za to, aby ta další generace nemusela něco takového prožívat. I kdyby to znamenalo, opustit ji… lepší ji ztratit na několik let, než na celý život…“ dokončil vysvětlení.
Už to chápala. Došlo jí, proč se tak rozhodl. Musel být opravdu silný, když to dokázal. Teď ho za to obdivovala. Ona sama by to asi nedokázala.
„Udělal jsi správnou věc…“ přitkala nakonec, po jeho proslovu. Nevěřil, co slyšel. Ale... když mu to zopakovala, už nepochyboval.
„Vážně, muselo to být těžké rozhodnutí. TenTen by to určitě pochopila a dala ti za pravdu. Myslet na ostatní víc než na sebe… myslím, že u Hyuugy by jí to překvapilo.“ Uchechtla se lehce. Neji na tom byl asi stejně.
„Díky… díky za všechno…“ doplnil ji.
„Neděkuj.“ Zakroutila hlavou. Nastala ta zvláštní chvíle, kdy je každý plný pocitů, které nedokáže vysvětlit, ale ta byla vyrušena výbuchem.
„Pozor!“ zakřičela akorát včas a oba uskočili. TenTen si v rychlosti od zad vytáhla katanu a Neji aktivoval byakugan.
„Asi jsme na místě.“ Usoudila. Neji souhlasil.
„Ale ale, něco na hraní nám sem přišlo.“ Ozval se chraptlavý zmožený hlas, vycházející zpoza oblaku kouře. Ten, když se rozplynul, jim ukázal tvář jeho původce. A vlastně… i ostatních… tedy asi dalších sedmi ninjů.
„Tak, co si zahrajeme? Člověče, nezlob se?“ začal se postarší bělovlasý muž smát, čímž nakazil i své společníky.
"Neříkala Tsunade, že jsou jen dva?" zašeptal Neji směrem k TenTen.
"Asi neměla na akademii matiku." uchechtla se cynicky.
„A co takhle Chyť je všechny?“ nedala se roztěkat a připravila se na útok.
„Jestli umíte hrát.“ Pokračoval a v každé ruce mezi prsty sevřel několik kunaiů.
„No páni, máme tu pískle ze slavného Hyuuga klanu. Konečně! Tajemství byakuganu bude moje.“ Rozplýval se nad svými představami ten dědek.
„Ale dost bylo mluvení, pojďme si zahrát…“
Hrozně se omlouvám těm, kteří tohle čtou, že je to tak pozdě, mno asi 4 tejdny po, že? Fakt gomenasai, ale vůbec nemám čas, nesvádim to na školu, ta mě jen psychicky ničí, nic novýho Ale vlastně tak celkově nic nestáhám a ani nápad nebyl, ale večer se mi píše nejlíp. Jinak, k tomu co říkal Neji, jeho pocity jsem propůjčila i svý básničce, ktrou sem jako svou první zveřejnila právě na Konoze, takže kdo se chce přesvědčit, máte ji tady http://147.32.8.168/?q=node/73713
Zatim sayounara u dalšího dílku
"Misia L2" Mňa by v živote ani nenapadlo, že Neji bude až taký bordelár, keďže pochádza z Hyuga klanu. A bohovské bolo ako mu TenTen urobila budíček. Tak ten sa musel teda diviť. Vyzerá to tak, že tí dvaja sú si opäť čoraz viac bližší a ostáva iba otázka času kedy Ten odhodí svoju masku aby Neji videl, že jeho láska nezomrela, ale cel údobu bola s ním.
Pěkné jen tam je pořád Neji a Tenten
Ninja čeká, až přijde jeho chvíle,
když nepřítel spí a není při síle.
Když jsou jeho zbraně ponechány temnotě noci,
právě tehdy se ninja chopí moci.
Není to tak, že 'ten kdo se stane Hokage' se stane uznávaným,
ale tak, že 'ten kdo se stane uznávaným' se stane Hokage. Uchiha Itachi
NaruHina 4ever!!!
Chválihodné (ách, již dlouho jsem chtěla toto slovíčko použít)
Hledat štěstí v maličkost dala jsem si za úkol - a jde mně to.
moc krásná FF
Nakrm mě, prosím!
zuuuuziiii
zuuuuziiii
Krása. Chjoo chci další díl
Jsem fanda:
úžasný :-*
perfektní jako vždy...:)
famózní