Beauty of the beast life 02 - Zloba, která zabíjí

Nechápala jsem to. Sice se hádali, občas padla nějaká ta facka ale tohle? Chystala jsem se potichu zmizet, ale smůla stála při mně. Zahlédl mě a prudce se otočil. Zkouknul mě vražedným pohledem a rozběhl se mým směrem. Polkla jsem. Ze zvyku jsem zašátrala rukou u boku, ale pak jsem si uvědomila, že žádný kunai ani shuriken nenajdu. Tak jsem alespoň uskočila. On se ale proti mně rozebíhal pořád. V jedné chvíli jsem blokla jeho útok paží, ale pochvíli mě zasáhl.
Odhodil mě přímo k bábě. Zvedla jsem se a skontrovala její tep. Nic. Podívala jsem se na ní. Byla totálně rozpíchaná od kunaie a té flašky. Nikdy jsem jí neměla ráda, ale teď mi jí bylo docela líto. Mojí lítost však rychle vystřídala zloba.
A zase to bylo tady… Tentokrát jsem se tomu ale nebránila. Nechala jsem to, aby mě to pohltilo. Nechápala jsem, co se to se mnou děje, ale něco mi našeptávalo, že je to správné. Všechny záporné pocity, nahromaděné za deset let co sem s nimi žila, se dostaly na povrch…
Začala jsem se měnit. Kusy látky se na mě roztrhali, jak jsem se zvětšila. Oči se mi zabarvili do žlutočervena, nehty narostli v drápy, kůže zesvětlala a zhrubla, nos a čelist se protáhly a spojily, zuby se změnili v tesáky, uši se začaly stěhovat nahoru. Objevil se i ocas. Páteř se nepřirozeně ohnula a vystoupla. To vše doprovázelo mé bolestivé sténání, které se ale pochvíli změnilo na vytí.
Vytí, které bylo snad ještě více srdcervoucí než jen pouhé sténání. Kůže, která působila kovově se jen řídce stříbrně osrstila, ale na hlavě, uších, krku, ocasu a od loktů a kolen dolů narostly chlupy o mnoho delší.
Postavila se na všechny čtyři a ukázala mu tesáky, delší než deset centimetrů. Z jeho očí ale nebyl cítit strach. Spíš si jí se zájmem prohlížel. „No jo… prokletí klanu Sukiů se nezapře,“ řekl klidně.
Nerozuměla mu. Na 90 % myslela jako zvíře. „Teď za všechno zaplatíš,“ řekla její lidská stránka, ale pro něj to bylo slyšet jako něco mezi zavrčením a zaštěkáním.
„Máš štěstí, že já Suki nejsem…“ pokračoval a z kapes vytáhl různé zbraně a mrštil jimi po ní.
Všem se vyhla. Zlostně zavrčela a postavila se na zadní. Zavila a rozeběhla se proti němu. Znovu po ní hodil nějaké zbraně. Když viděl, že se všem zase vyhla chvíli nedělal nic. Přidala.
Zatvářil se zděšeně, ale pak rychle udělal pár pečetí. Před ním se objevila zemní stěna. Ona se ale nezastavila, spíše zrychlila a prorazila jí. On tam ale nebyl… Otočila se a kousla ho do nohy. Sykl, ale nějak se mu podařilo se vytrhnout a odhodit jí směrem k oknu.
Zarazila se až o stěnu. Znovu se na něj rozeběhla a on jí znovu odhodil na stejnou stranu. Tentokrát ale tvrději a ona se probořila až na ulici. Sice už byla skoro tma, ale bylo tam pořád dost lidí. Všichni začali vyděšeně křičet.
Zvedla se a oklepala. S ještě větší zlobou a touhou po jeho smrti skočila dovnitř. Otevřela široce tlamu a oblízla se. Pomalu se k němu začala přibližovat. On zase k ní. Pak oba najednou zrychlili. Byli na dosah. Mocně se odrazila od podlahy. Dvě sekundy, jeden škrábanec na břiše a srazila ho k zemi. Stačilo se mu jen zakousnout do krku a škubnout. A bylo po všem.
Vítězně zavila a seskočila na ulici. Člověk v ní jí radil rychle zdrhnout, ale zrůda, která ovládala tohle tělo, si chtěla užít pořádný masakr. Rozhlédla se. Kolem ní stálo asi tak sedm ninjů.
Kde se tam vzali? Neměla, ale moc času na rozmýšlení a tak skočila po jednom. Slaboch.
Nevnímaje kunaiů po těle si lízla jeho krve, ale zhrozila se.
Já ho přeci znala… sice jsem neměla ponětí co se doteď se mnou dělo a proč tady stojím, s kovovou pachutí v ústech… Ta krev, ta čakra… můj bývalý sensei…! Jediného člověka, který mě považoval za silnou, jsem zabila!
„Néééééé!!!!“ zakřičela jsem. „Hrrrůůůů!!!“ rozlehlo se Konohou.
Přiřítili se tam další ninjové, měli s sebou síť. Zpanikařila jsem. Skočila jsem zpět do bytu. Oni za mnou. Ze dveří se vynořili další. Totálně jsem nevěděla. Zrak se mi z fialového odstínu vrátil do normálu. To byla první známka toho, že se měním zpět. I myšlení se mi trochu vyjasnilo. Věděla jsem, že by mě zabili, nebo zkoumali a tak jsem probourala vedlejší zeď a po schodech vyběhla o pět pater výš až na střechu. Oni za mnou.
Rozhlédla jsem se a zamyslela se. Doběhla jsem na okraj. Síly polevovali, kůže dostávala normální barvu a já se zmenšovala… Bylo to tady.
Vytáhla jsem si jeden kunai z těla a otočila se po nich. Přibližovali se ke mně. Ještě jednou jsem se podívala přes okraj a zvažovala všechna pro a proti.
Věděla jsem, že by mi přišili i vraždu báby, takže jsem neváhala a skočila…