Někdy je třeba víc než jen pouhého promiň

Prolog:

Slzy tekli po tváři. Sami od sebe, nikdo je nevolal a přece, přece si svojí cestu na povrch našly. Bylo jim jedno jak moc se je dívka, jíž patřili uslzené oči, snažila potlačit. Nechtěla ukázat svou slabost, nechtěla dát najevo svou zranitelnost. Bojovala s úzkostí, bojovala sama se sebou. Slzy jí ponížily ale to bylo teď to nejmenší. Rozešel se s ní! Rozešel a nedbal na její city. Nedbal na její srdce, bylo mu jedno že jej zlomil.
"Proč?" ptala se sama sebe i jeho. Byli tak šťastní, byli nerozlučitelní vždyť ještě včera jí šeptal jak jí miluje a že je nic nerozdělí. Zřejmě ale věděl něco co ona ne a co jí vzápětí mělo změnit život.
"Já, prostě nemá to budoucnost...nemůžu žít s někým kdo má pokročilou rakovinu a brzy zemře..." odpověděl rozechvělým hlasem a netušil že na dívku tato slova působila jako led, netušila o čem mluvil a přesto z toho neměla dobrý pocit...
"C-co?" mrkla a z jejích smaragdově zelených očí spadla další kapka ale v téhle už nebyl zoufalost nýbrž otázky.
"Pochop, miluji tě ale nedávají ti víc jak měsíc a snaž se mě pochopit, prosím!" zavřel oči a v tu chvíli dívka zpozorovala jak tenoučký potůček, slané tekutiny, mapuje jeho obličej. "Odpusť..." zašeptal. A v tu chvíli dostala vztek, proč o tom nic neví? A proč je takový zbabělec? Jenže než něco řekla, byl pryč...
Dívka padla na kolena a její ramena se v návalu slz začali třást. Její pocity nešli vyjádřit slovy, jen pouhý pohled na tuto dívku vyvolával lítost a nechápavé pohledy lidí, kteří procházeli okolo, dávali najevo jak moc by je zajímalo co se stalo, jak moc by chtěli pomoct, ovšem nikdo se neodvážil zeptat. Dívka vzhlédla k zataženému nebi a náhle se ozvalo hlasité
"PROOOOOOOOČ?" ač polekal spoustu ptáčků i lidí byl tak zoufalí že se každý zachvěl. Ne ze strachu, spíš instinktivně. Každý kdo měl jen špetku lítosti a soucitu vycítili, že se něco stalo. Jenže nikdo, nikdo jí nedokázal pomoci. A pak.... dívka padla k zemi a nastalo ticho, dlouhé mrazivé ticho které přerušil ještě mrazivější zvuk, zvuk houkačky...
Měsíc utíkal rychle a přitom tak pomalu. Dívka ležela v nemocnici, tak slabá, tak zoufalá a tak, tak smířená s tím co má nastat. Přišel poslední den a dívka jen s těží otevřela oči. Nikdo jí nemohl vysvětlit proč něco takového potkalo právě ji, byl to trest? Jestli ano, potom ale za co? Byla ta nejhodnější bytost na celém světě. Možná by tu byla déle, možná by se necítila takhle ale jak mohla žít dál s chutí když jí někdo zlomil srdce.
Poslední hodina.... Dívka se dívala do stropu, do bílého stropu. Byla tak sama, tak opuštěná. Nikdo tu nebyl, jen ona a čtyři stěny které byli náhle strašně těsné. Dívčiny popraskané, suché rty se snažili promluvit, ale nešlo to, bylo to tak namáhavé. Slyšela pláč, někdo na chodbě plakal, její matka, vybavil se jí ten obraz. Její matka se sklíčenou hlavou na otcově rameni pláče a on, i když mu také tečou slzy, se jí snaží utěšit. Hladí ji po vlasech a říká krásné slůvka. Ty jejž nikdo neřekne, ne teď a vlastně už nikdy. Cítila jak její srdce bije čím dál tím pomaleji a jak přichází ta, která pro ni byla vysvobození z téhle bolesti, z téhle katastrofy jménem život...
Poslední minuta, slyšela kroky tak vzdálené ale hlasité kroky, jako když někdo uhání a chce předběhnout to čemu nelze předejít. Možná to v ní vzbudilo naději, nikoli však chuť bojovat s tou jejíž přítomnost cítila do morku kostí. Kroky se stále přibližovali ale od ní jako by se vzdalovali a v tom ji napadlo: JE TO TADY!
Někdo vpadl do dveří a pak ucítila jak jej uchopil ruku. Tu vůni, ten dotek tu tvář, poznala by je všude. Po jejím krásném obličeji se začali kutálet slzy. Byla tak vysílená že se ji okamžitě rozpálily oči. Srdce se jí rozbušilo rychlosti blesku ale strašně to bolelo. Slyšela takových zvuků, jeho dech byl tak hlasitý, pláč z chodby, pípání přístrojů a náhle opět zaslechla kroky. Ale tohle byli jiné kroky. Jako by se postava jíž ten zvuk patřil, jako by se nedotýkala země. Byly tak tiché ale zřetelné. Nikdo jiný je však slyšet nemohl. A náhle, vše utichlo a její hlava poklesla.
"Cos mi to provedla? Prosím, odpusť mi to! Slyšíš? Říkám ti promiň!" ozvalo se místnosti stejně jako urputný pláč. Naposledy pohlédl do jejích zelených očí a poté, poté je zavřel. Naposledy políbil její pobledlou tvář a popraskané rty. Byla tak studená... Podlomili se mu kolena a padl na ně. Pořád svíral její ruku a v duchu se proklínal. Měla pravdu, byl zbabělec, udělal chybu a zaplatil, zaplatil opravdu vysokou daň. Kdyby to byl jeho život, ale proč její? Proč té nevinné, mladé dívky jejíž osoba připomínala anděla a teď, jím opravdu je....