"Drzá a zapšknutej" ►4. zachraňte Williho...totiž Gaaru :D◄

Ghíí xD

Táákže, předně se omlouvám za tu doost dlouhou pauzu, ale znáte to - škola, učení, divoký víkendy ... Vážně sem neměla moc času s tim pohnout, tak doufám, že se na mě nezlobíte a pořád budete rádi číst moje ffky Hanako

4. zachraňte Williho...totiž Gaaru

„Tak děcka, vstáváme“ budim Temari a Kankura za svítání. Sbalíme si spacáky, trochu se poradíme o směru cesty a když se konečně všichni shodneme na směru, tak se vydáme na naší záchranou akci.
„Takže, jelikož se s nima chystáme znova bojovat měli bysme se asi trochu poradit jak to bude probíhat.“ Začnu politikovat hned po startu, když oba mlčej pokračuju.
„Určitě nepudete na toho pytlouna, ten dostal i Gaaru, takže vy byste neměli šanci, toho si vemu já, vy dva máte větší šanci odkrouhnout toho rybánka.“
„Jmenujou se Itachi a Kisame, ne pytloun a rybánek“ řekne ironicky Temari. To si dělá srandu ne? Já se tady snažim a ona bude dělat detailistku Proboha, taky by jí neuškodilo bejt míň upjatá -____-
„Hele a neni to fuk?? Prostě vy máte toho modrýho tečka.“ Kouknu se po Temari jestli nemá zase choutky mě napomínat, ale ta už to zjevně vzdala.
Dobře po tom, co se konečně shodneme i na strategii cestujeme celkem v tichosti, až dokud nedojdeme do oblačný vesnice.
„Tak tady bysme měli asi přespat dneska už stejně těžko najdeme nějakou stopu a zejtra se aspoň můžeme poptat ve vesnici třeba něco budou vědět o tom.. ummm... Itlačim a Kisánkovi..nebo jak se menujou to je fuk“ Koutkem oka pozoruju Tem, u který je zjevně vidět, že sem zase řekla ty ména špatně -___- no každej nemá dokonalou paměť.

„Ty Emi,..“
„Mmm?“
„Víš jistě, že tady něco najdeme?“ zeptá se mě Kankuro, zrovna když Temari odešla na obhlídku města.
„To nevim Kankuro, můžu jenom doufat, ale snad budou aspoň něco málo vědět.“ Kankuro si jenom lehce odfrkne a zadívá se někam za moje rameno.
„Kankuro, najdeme ho,“ usměju se na něj a poplácám ho po rameni. „slibuju“ dodám tichounce a odcházim na první hlídku.

„Co tady-..Hej Emi!!“
„C-Co? Já nespim“ zamumlám ale někdo ze mě stáhne deku. Neochotně teda otevřu oči.
„Kankuro! Seš takhle otravnej vždycky?“ zeptám se kysele v následku toho, že mě to máčo vzbudilo.
„Máš bejt snad na hlídce ne?!“
„Nechala sem tam Neko takhle můžeme spát všichni“ řeknu jenom a zapadnu zpátky do spacáku. Po očku kouknu na Kankura a když vidim, že chce ještě něco říct, přikryju si dekou i hlavu a začnu si tlumeně broukat nákou melodii na ukázku toho, že už ho nehodlám dál poslouchat. Když sem přesvědčená, že je pryč přestanu a oddám se zase spánku.

Další den se porozhlídnu po městě a hledám někoho, kdo by o těch Gaarovo únoscích mohl něco vědět, dokonce sem si už zapamatovala i jména . Vidim kluka tak v mym věku, blonďatý háro, oranžová...ehm..asi kombinéza nebo co a přitroublej výraz a vypadá to jako že se snaží přemejšlet no, ale očividně bezvýsledně Pak si ale všimnu znaku na jeho čelence. Listová. Tu samou měl Itachi. Zamířim k němu.
„Hej kluku, mám otázku“
„C-Co je?!“ utrhne se hned na mě a rozzlobeně si mě prohlíží.
„Můžeš na mě přestat civět?“
„Hmm..Co chceš?“
„Seš z listový viď?“
„Wow na to by ani blbej nepřišel“ řekne ironicky a poklepe si na znak na čelence. Tss blbeček, já věděla, že jeho se ptát nemám :/
„Haha moc vtipný. Víš něco o Itachim?“ Blonďatej kluk na mě vyvalí oči a už na mě nekouká tak znuděně.
„Odkud ho znáš?“
„To je teď jedno potřebuju vědět kde je“ Kluk se na mě podívá pohledme úplnýho trotlíka a pak se ironicky zasměje.
„Kdybych to věděl, nepotloukal bych se touhle blbou vesnicí“
„Takže ho znáš?“ ujišťuju se ještě. „Protože já ho musim za každou cenu najít.“
„To sme dva, ale Itachiho nenejadeš je hledanej, hledá ho každej. Skoro v každý vesnici je na něj a tu jeho partu vypsaná odměna za dopadení.“
„Akatsuki, já vim, ale někdo musí vědět kde sou ne?“ zamejšlim se nahlas, z čehož mě vyruší Kankurovo řev.
„Naruto! Brácho...e...vy se znáte?“ kejvne ke klukovi a pak ke mě. Nechápavě se na oba podívám.
„No vlastně úplně ne,“ zakření se ten podivín. „Já sem Naruto Uzumaki, jednoho dne ze mě bude Hokage tomu věř!“ šklebí se ještě víc a podává mi ruku.
„Jo ehm, já sem Emi, Emi Hoshiko, sice nevim co budu jednoho dne, ale těší mě“ usměju se na něj.