Zkáza Zelené lilie 10 - Nejpodivnější z podivínů
Byla chladná noc a já měla hlídku. Seděla jsem na větvi stromu a shlížela na dva spící muže. Jeden z nich se zavrtěl a ještě víc se zachumlal do svého spacáku. Pousmála jsem se. Necítila jsem žádné nebezpečí a tak jsem mohla povolit na ostražitosti. Vzpomněla jsem si na první setkání se synem feudálního pána.
Když jsme s Kakashim konečně dorazili do paláce feudálního pána, okamžitě nás k němu uvedli. Starý muž, kterému jsem zběžně odhadovala něco kolem pětašedesáti, seděl v pohodlně vyhlížejícím křesle na stupínku na konci obrovského sálu. Byl oděn v bílém rouchu a na krku měl mohutný náhrdelník z křišťálu. A i přesto, že jsme přišli o několik hodin dříve, jeho nervózní výraz ve mně vzbuzoval dojem, že jsme netrpělivě očekáváni.
„Konečně!“ vydechl a jen potvrdil mou domněnku. „Vítejte, ninjové z Konohy. Měli jste příjemnou cestu?“ zeptal se zdvořile, ale hned pokračoval. „Můj syn tu bude zanedlouho, už jsem pro něj nechal poslat. Můžete okamžitě vyrazit.“
„Vyrazit?“ zeptal se Kakashi podezřívavě. „Se vší úctou, naše mise byla chránit vašeho syna zde.“
„Budete ho chránit v přilehlých lesích, nikoli v paláci. Ale to je skoro to samé,“ usmál se a já přemýšlela jestli to jen předstírá nebo jestli si skutečně neuvědomuje, jak podstatný je to rozdíl.
„Pane, proč jste to neuvedli ve své žádosti? Konoha by byla poslala rozsáhlejší tým, který by byl vhodnější pro práci na otevřeném prostranství,“ pronesl formálně můj kapitán.
„Ale vy jste Hatake Kakashi, legendy o vás říkají, že vydáte za několik ninjů a tahle půvabná květinka má jistě také nějaké přednosti,“ zálibně koukal mým směrem.
Chvíli jsem ho propalovala pohledem a pak jsem se ho chtěla zeptat, co si to dovoluje, ale Kakashi to zřejmě vycítil a chtěl zachránit situaci: „Ujišťuji vás, že jsme kvalifikovaný tým, jen nás to trochu zaskočilo. Nic víc. Doplníme si zásoby a vyrazíme jakmile budete chtít. Jen nám ještě, prosím, sdělte, jaké nebezpečí hrozí vašemu synovi.“
„On vám to vysvětlí sám, že Ippondachi?“ odtrhl ode mě pohled a zadíval se za nás. Ohlédla jsem se a spatřila přicházet vysokého až nezdravě vychrtlého čtyřicátníka. Byl oblečen v prostém oblečení a na hlavě měl podivnou fialovou čapku. Jeho bizarní vzhled doplňovala dlouhá tmavá bradka, která měla na konci pár kudrlinek.
Muž se srdečně usmál: „Zdravím vás, přátelé,“ a objal Kakashiho. Ten jen povytáhl obočí a lehce ho poplácal po zádech, aby neurazil. Když ho po chvíli konečně pustil, přistoupil ke mně. Chvíli jsem se bála, že se na mě taky vrhne, ale místo toho se uklonil a políbil mi ruku se slovy: „Lady, vítejte.“
Oba jsme na něj nevěřícně hleděli a tak trochu jsem čekala, že tohle není pravý princ, ale feudální pán mě rychle vyvedl z omylu.
„Ippondachi, nech těch šaškáren. Kolikrát jsem ti říkal, jak se má chovat budoucí feudální pán?“
„Již mnohokrát, otče. Ale dobrý mrav mi velí uvítat naše hosty co nejsrdečněji,“ a ze široka se na nás usmál.
Druhý Sai? Ne, tenhle to nepředstírá, on opravdu takový je. Ale je to vůbec možné?
Z přemýšlení mě vytrhl Ippondachi: „Sličná děvo, smím vás a vašeho partnera doprovoditi na místo, kde naberete nové zásoby sobě?“
Svět je plný podivínů.
„Jistě, buďte tak laskav,“ pronesl Kakashi, když viděl, že já se asi nezmůžu na slovo.
Ippondachi se opět zavrtěl a zalezl do svého spacáku tak hluboko, že mu čouhala jenom čapka, kterou za žádných okolností nechtěl sundat. Znovu jsem se pousmála. Znala jsem toho podivína teprve necelý den, ale svým způsobem jsem ho měla docela ráda. Obklopovala ho neuvěřitelně pozitivní energie, ze všeho se radoval a na všem našel něco pěkného. Byl to člověk, který měl až dětinskou radost ze samotného žití a vše navíc bral jako příjemný bonus.
Ale takový člověk se nehodí na feudálního pána. To si alespoň mysleli vysoce postavení úředníci, jelikož se obávali, že by samou láskou k lidem mohl zrušit daně nebo něco podobného. V zemi Křišťálu bylo veřejným tajemstvím, že by ho rádi odstranili, jenomže v paláci by si to nedovolili. Ale za branami je to něco jiného. Mohl by ho někdo náhodně přepadnout, vždyť Ippondachi svým vzezřením vůbec nevypadal jako důležitý člověk. Byla by to prostě jen nešťastná náhoda. Nechápala jsem, proč jeho otec nezasáhne, když o těch výhrůžkách ví, ale Ippondachi mi vysvětlil, že otec by musel odstranit kompletní vládu a to by bylo zbytečně násilné řešení a to on si nepřeje.
Dozvěděla jsem se, že z paláce neodešel posledních deset let. Zajímalo mě, proč nyní tak riskuje. K čemu chtěl strávit pár dní v lese? A proč spí pod širým nebem ve spacáku? Vždyť je něco jako princ. Měl by být zvyklý na jiný komfort. Najednou jsem si vzpomněla, jak se s námi přel, když se dozvěděl, že má jít spát a já budu hlídat.
„Chcete po mě abych ulehnouti šel, zatímco dáma bude bdít nad mou bezpečností?“ rozčiloval se.
„Je to její práce,“ ujišťoval ho Kakashi.
„A vaše snad ne? To si říkáte gentleman?“ díval se na něj zostra zatímco si omotával bradku kolem prstu.
„Je to můj kapitán. Můj nadřízený. Poslouchám jeho rozkazy. Nebojte se, my se vystřídáme,“ chlácholila jsem ho.
„A teď ji ještě necháte, aby vás omlouvala, místo abyste si chabé výmluvy vymyslel sám? S vámi bude ještě práce,“ pokýval hlavou a poodešel. Chvíli se přehraboval ve svém batohu a pak ho zaujala letící včelka a na rozepři jako by zapomněl.
„Co tím myslel, že s námi bude mít ještě práci?“ nechápal.
„Řekla bych, že myslel jenom vás, Kakashi-san,“ šibalsky jsem na něho mrkla a odešla za naším klientem.
Muž ve druhém spacáku se probudil. Trochu se protáhl a během chviličky seděl vedle mě na stromě.
„Ještě není čas na vystřídání,“ podivila jsem se.
„Já vím, ale stejně už jsem vzhůru, tak nemusíme být oba,“ řekl věcně.
„Jak si přejete, Kakashi-san,“ odpověděla jsem stejně chladným tónem s chtěla seskočit na zem. Ale opět mě chytil za ruku. Čekala jsem co se stane, ale po chvíli ji pustil a aniž by se na mě podíval řekl jen: „Dobrou noc.“
Neodpověděla jsem a ve vteřině jsem byla na zemi.
Ráno mě probudila zvláštní vůně. Otevřela jsem oči a nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím. Můj spacák byl kolem dokola obklopen nespočtem různých květin, které krásně voněly. Vzala jsem jednu a přivoněla k ní. Musela jsem se usmát.
„Vidíte? Já vám to říkal,“ ozvalo se. Otočila jsem hlavu tím směrem a spatřila je oba. Ippondachi měl v očích jiskřičky a usmíval se od ucha k uchu.
„Co jste mu říkal, Ippondachi-sama?“ zajímalo mě a s květinou stále v ruce jsem přicházela k nim.
„Hovořili jsme o tom, že není těžké vykouzliti vám na tváři úsměv, má drahá.“
Musela jsem se usmát ještě víc. Kakashi se ale z nějakého důvodu tvářil hrozně vážně.
„Říkal jste, že nám ráno vysvětlíte, co tady v lese vlastně hledáte. Nechci vás popohánět, ale naším zvykem je splnit misi, co nejrychleji to jde, a vrátit se zpět do vesnice,“ řekl zbytečně ostře.
„Neodvažuji se plýtvat vaším drahocenným časem, příteli. Ničehož se nebojte, vše se v době brzké dozvíte,“ usmál se a odběhl k ohništi, zřejmě připravit snídani.
Zůstali jsme sami.
„O co vám jde?“ neudržela jsem se.
„Cože?“ nechápal moji náhlou otázku.
„Proč jste tak odměřený? Udělal vám snad něco? I kdyby tady chtěl týden běhat bez cíle po lese, tak je naše mise ho chránit.“
„Máš pravdu, nic nám do toho není. Jdi mu pomoct,“ jeho odměřený přístup mi začínal lézt na nervy. Pojala jsem ale podezření, že to není náš chráněnec, kdo je toho příčinou.
„Hai, Kakashi-san,“ odpověděla jsem formálně a odešla.
„Jsem umělec,“ objasnil nám po snídani.
„Malíř, že?“ vypadlo ze mě bez přemýšlení, protože mi připomínal Saiovo dobré já.
„Vy jste tak bystrá mladá dáma,“ rozplýval se „A zachtělo se mi přírodních krás. Žel z okna paláce jich mnoho viděti není. Rozhodl jsem se tedy, že pokud zvěčním si je na plátně, mé srdce jim po zbytek mých dní bude blíž.“
„Takže si chcete namalovat pár krajinek? V tom obrovském batohu máte tedy plátna?“ zeptal se Kakashi s trochu milejším tónem.
„Zajisté.“
„A čím chcete začít? Na mapě jsem viděl, že opodál je malý vodopád. To by se vám mohlo líbit.“
„Vaše nabídka lákavá je, však první nakresliti toužím vás.“
„Mě?“ podivil se Kakashi.
„Nikoli, příteli. Vás oba. Nic nepotěší mou duši umělce více než pohled na mladou lásku,“ rozplýval se, zatím co my oba jsme na něj nevěřícně zírali.
Tak přece jen ještě jeden dílek tohoto roku. Doufám, že to nevadí...
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Z prince jsem měla občas pocit, že jsou tam v lese s Yodou a sličná děva mě rozsekala
Snad stihnu před koncem PD ještě jednu
Lekce bez bolesti nemá žádný význam.
Protože nelze něco získat, aniž by člověk něco obětoval.
Ale když vydrží tu bolest a překoná ji,
získá silné srdce, jakému se žádné jiné nevyrovná.
Ocelové srdce
Všechny moje povídky i s popisem najdete tady: Nyssa - povídky
Fanfiction série: Tomoe?!, Pouta, Domov je tam, kde máš kunai
Fanfiction jednorázovky: ...Proč zabíjím..., A to je Ona, Jsou tu všichni?, Ten osudný rok, Ostré nástroje
Mise L: OMG ten princ je dobrej Prostě to na ně v klídku vybalí a hotovka. Jsem prvně myslela, že bude nějakej mladej, ale že to bude umělec, co se jde podívat ven, to mě nenapadlo. Jestli je zvěční, chtěl bych to vidět.
Novinky v mojí tvorbě
Deviantart
Pletení šňůr tradiční japonskou technikou
Gorin - samurajská show
Svět je plný podivínů, já už nemůžu
Nová Shelly přichází, asi tak...nestačím se divit, jak jiná jsem tehdy byla, a za pár let jistě budu valit oči stejně. Takže jestli někde uvidíte můj starý komentář, nelekejte se, okay? ^^
Podpis nijak řešit nebudu, stejně by ho nikdo nečetl :'D
+ Smazala jsem většinu povídek a začínám od začátku, ačkoliv na konoze už nestraším tak často.
EvanaxDmka: A není snad opravdu svět plný podivínů?
Život je legrace! Pokud ovšem sdílíte jeho smysl pro humor.
FF
Rofl ten konec Pusa,pusa,pusa
Jsem hrdou členkou Spolku Žroutů knih! Naše závislost na knížkách a jejich rychlé čtení je přímo legendární. :)
Jsem ve FC Nana. Přidej se k nám ;)
Udělala jsem FC pro užasnou FFkařku Kakari. Přidejte se zde
Syrinox, moje malá sbírka FF
Syrinox: Děkuji
zrůda-SaNaSu: Třeba se dočkáš Díky.
Život je legrace! Pokud ovšem sdílíte jeho smysl pro humor.
FF
ten koniec je úplne bobmbový xD takpovediac ich "odpálkoval" xD
we all make mistakes, let's move on
nikdo neměl dost
jeremi:
Laitte: Jak už jsem říkala, já fakt začnu psát jenom ty konce
Život je legrace! Pokud ovšem sdílíte jeho smysl pro humor.
FF
konec bol super ten sa mi najviac pacil
Ten konec byl skvělý!!! Tohle bych opravdu nečekala... Jen tak dál a vůbec to nevadí, že je tu ještě jeden dílek, jsem ráda, alespoň mohu hloubat, co se stane v dalších dílech...
„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska
Náš největší vzor sice zemřel, o tom se hádat nebudu, ale předtím stihl vyučit pár lidí, kteří se rozutekli do celého světa. Nyní se spojujeme opět dohromady, abychom bojovali proti uctívačům Kiry, našeho i eLova největšího nepřítele.
Žáci, kteří se nám zatím podařilo sehnat:
2. Yuki Kaze-san (ta, která jí s tím pomáhá)
3. Shaman-werewolf-sama
4. ivy
5. Neal-X
6. Eros 3in1
7. Kairi.Ratten
8. Shadow-dono
9. Elys
10. M-san
11. MadYoko
12. Buuublinka
13. akai
14. Liss Ryuzaki
15. Enkidu
16. Barbara_Uchiha
17. Sayge
18. June
19. Vurhor
20. uchiha777
21. limetka
22. adabo
23. Nikirin-chan
24. Otaku-chan
25. SuZuKi_ShiHouiN™
26. lacca
27. luccca
28. Ookami-Kyuu
29. Alexx-sama
30. Neko_Hachi
31. Aryen-nyan
32. SASUKE5478
33. cibo91
34. Ayame-Senpai
35. Blue-misty
pro vlastní bezpečnost uvádíme pouze přezdívky a místo fotografií různé obrázky, ovšem ani ty nevedou k naší identitě…
…pokud patříte k nám žákům a následovníkům a odmítáte vše Kirovské můžete se přihlásit, jistě, že pod svou přezdívkou, aby vás Kira nemohl zabít, u mě, nebo TsuchiKim
A den, kdy se nám podaří sehnat všechny eLovy žáky, se stane i černým dnem pro Kirovi příznivce, protože ten den se uskuteční závěrečná bitva, kterou vyhrajeme.
Yuki Kaze-san: Děkuji, jsem ráda, že se ti to líbilo. A radši nad tím moc nehloubej, jsou důležitější věci k přemýšlení
Natalia0908: Tak jak na to tak koukám, tak já asi začnu psát už jenom ty konce Ale díky!
Život je legrace! Pokud ovšem sdílíte jeho smysl pro humor.
FF