Beauty of the beast life 04 - Krást se nemá

Ráno mě vzbudila hlasitá výměna názorů. Nejdřív jsem si myslela, že to, co se stalo včera, byl jen sen, ale když jsem otevřela oči a kolem sebe viděla lidi…
Zvedla jsem se a protáhla se. Všude bylo plno ruchu jako na náměstí. Dozvěděla jsem se, že k nám přibyli další dva lidé. Bratr a sestra z Mlžné.
„ … “
„Matari?“ upozornila jsem na sebe, když jsem ho konečně našla.
„Ano Adrio?“ energicky se otočil a přivítal mě úsměvem.
„Víš… jak můžeme poznat, že nás ty lidi nechtej zradit?“
„No… já ani nevím… ale musíme předpokládat, že to nemají v úmyslu,“ znejistil, ale pak znovu nasadil úsměv.
Zakroutila jsem na něho hlavou. „Co dneska budeme dělat?“ zeptala jsem se ho pochvíli.
„Polovina psovitejch půjdou shánět jídlo, polovina lítáků bude hlídat tábor a ostatní… zatím nevím…“
„Hm…“
„A musíme se vrátit ještě do Konohy… Vykrademe váš krámek se zbraněmi… jdeš taky?“ dodal s mírným úšklebkem.
„No já nevím… nejsem srab, ale taky ne blázen…“
„Všechno půjde v pohodě, nikdo si nás ani nevšimne,“ uchechtl se.
„Hm… tak ok… jdu s tebou,“ zasmála jsem se.
„Dobře… seženu ještě nějaký lidi a pak se co nejdřív vydáme… zatím se měj…“ řekl a šel.
Povzdechla jsem si a sedla si k uhašenému ohni.
Pěkná to organizace, když nemáme ani co jíst, pomyslela jsem si a hrábla rukou do hlíny. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že Akazuki není naše parta sirotků, ale organizace sčítající více jak dvacet členů.
Po pár chvílích mě ze snění vyrušila něčí ruka na mém rameni. Okamžitě jsem se postavila a otočila se. Stál tam Riko. Usmála jsem se na něj a pozdravila ho. Viděli jsme se poprvé od toho incidentu v lese.
„Máme se sejít u brány,“ řekl docela chladným hlasem.
My tady máme nějakou bránu? pomyslela jsem si, ale radši nic neřekla, abych se neztrapnila. Jen jsem pokývala hlavou na souhlas a vydala se za ním.
Za chvíli se zastavil. „Ostatní přijdou za chvíli.“ Objasnil mi situaci.
Znovu jsem jen pokývala hlavou.
Stál ke mně zády, což mi dovolovalo si ho pořádně prohlédnout. Povzdechla jsem si.
Byl to pohledný hubený divně hnědooký a černovlasý mladík, trochu vyšší než já. Hodně se podobal Bonovi, který měl tmavé modré oči a světlejší vlasy.
Matarimu jeho tmavě zelené oči svítili ve tmě jako kočce a jeho zrzavé až tmavě červené vlasy na slunci plály jako oheň. Měl vypracované tělo a byl asi o pět centimetrů vyšší než já.
Když na to teď vzpomínám, Matari z nich byl stejně nejhezčí…
Ruf byl asi o dva roky mladší, ale rozhodně na to nevypadal. Byl to blonďák s šedivomodrýma očima, vysoký ale poněkud zamlklý a zamyšlený A já? Nikdy jsem si příliš nefandila, ale byla jsem pohledná stříbrovláska s tmavě fialovýma očima a štíhlou postavou…
Ze zasněného pohledu na Rikovo pozadí mě vyrušili kroky. Rychle jsem se oklepala a dělala jsem, že jsem něco ztratila. Bohužel ostatní věděli, na co jsem se dívala a tak jen neslyšně prošli kolem mě. Byli tam všichni, co jsem jmenovala, takže o to hůř.
„ ... “
„Takhle tam nebudem ani do večera!“ stěžoval si Bono Matarimu.
„Co já za to můžu, že Adria neumí lítat?“ odpověděl mu Matari.
„Ale v-“ nedopověděl.
„Ne Bono… už tam skoro budem,“ zamítl mu to a sjel si ho přísným pohledem.
Asi za další půl hodinu jsme tam skoro byli. Stavili jsme se u jednoho kamene, pod nímž byly schovány čelenky Listové a pláště. Nasadili jsme si je a za chvíli bez většího neklidu prošli bránou.
Nikdo si nás nevšímal, což bylo dobré, ale stejně jsem nechápala, proč jdeme do Konohy v dobu největších zástupů lidí. Na nic jsem se ale neptala a úzkými uličkami pokračovala s ostatními dál. Nakonec jsme došli ke krámku.
Ve výkladní skříni byla cedule s názvem „Dočasně zavřeno“. Musela jsem se usmát.
„Nikde nikdo…“ informoval nás Bono.
Štěstí stálo při nás. Na nic jsem nečekala a poodstoupila kousek od krámu. Pak jsem se rozeběhla a proskočila výlohou. Kluci mě se zájmem pozorovali. Oklepala jsem ze sebe střepy a za pásek si nacpala asi šest katan a do různých pouzder různě po těle taky pár kunaiů a shurikenů.
Riko se ode mne moc nelišil, Bono hlídkoval venku a Matari si dával všechny zbraně, všude možně. Taky jsem vzala dvě kuše a tři obří shurikeny. Teď jsem si připadala jako nějaká kleptomanka…
„Musíme jít,“ řekl rychle Bono.
Všichni okamžitě vypadli z obchodu, jen já jsem ještě rozbila jednu výlohu a vzala si meč podobný těm, které měli legendární šermíři.
„Už pojď Adrio!“ řekl rozrušeně Matari a vytáhl mě z obchodu. Jakmile to ale udělal, museli jsme se vyhnout letícímu kunaii.
„Musíme zdrhnout,“ šeptl Matari.
A tak jsme zbaběle utíkali. Běželi jsme co nejdál od těch ninjů. Ty katany byli fakt těžký. Už jsem skoro nemohla.
Doběhli jsme k bráně, ale k naší smůle byla zavřená a před ní stálo asi dvacet ninjů.
„Co teď,“ zašeptala jsem směrem k Matarimu.
„Pustíme se s nimi do boje a až řeknu ‘Teď!‘ vylezeš mi na záda!“ řekl a odněkud vytáhl katanu. To byl signál k útoku a tak jsme se dali do boje.
Boj byl můj oblíbený sport. Šlo to hladce, dokud nepřiběhli další.
„Teď!“ zakřičel Matari, ale já jsem měla co dělat s ninji.
Místo pravé ruky, jsem měla pazouru, se kterou to šlo líp. Najednou mi nějaký z ninjů řízl do boku a tím způsobil, že se pásek přetrhl a katany s ním.
Bolest, která mnou přeběhla, mě vyprovokovala a já se sotva ovládla, abych po něm neskočila. V záchvatu vzteku jsem útočila mnohem rychleji a pochvíli byl ninja mrtvý.