Páni Bijuů 2.série 1

Do vesnice vstoupil Haragamamikimo s ladností slona v porcelánu. Nehledě na vesnici dal veškerým ninjům volno a sám se vydal za princeznou. Ta, jako vždy když byla na návštěvě, byla ve svém hadrovém domečku (dům s dřevěnými základy s látkami místo zdí), jak mu přezdíval. Při pohledu na něj si vzpomněl na první setkání. Vlastně to nebylo ani setkání, ale spíše konfrontace. On sám ani nebyl aktérem, ale stejně se ho to dost dotklo. Přišel totiž o svého nejrychlejšího poslíčka, když princezna dovršila věk 12 let a tedy získala svou moc, musel za ní poslat posla s hloupou žádostí o povolení obyčejného zásahu. Jako nějaký genin musel požádat o svolení a tak není divu, že poslal zrovna jeho. Ani si nevzpomíná na jeho jméno, jen ví, že pokud něco pospíchalo, on jediný se o to mohl postarat skoro stejně jako sám Haragamamikimo. Podle některých přišel do hadrového domku a tasil zbraň, aby se zbavil hadrových zdí, ale její ochránci ho v domnění, že je útočník zabili. Haragamamikimo však věděl, že to není pravda, protože ho zabil sám. Nenechá přece v týmu někoho, kdo se nechá tak snadno chytit. Pro něj to bylo strašně ostudné a jediná možnost jak to odčinit byla smrt. I když to tehdy vyvolalo v jeho nejbližších kruzích odpor přece se nenechá takhle zostudiť, vždyť bohatě stačí, že se jako malý poslušný pejsek musí za princezničkou chodit ptát o dovolení.
U dveří stál jeden z konožských ninjů a jako by tušil, že přijde, mu povolil vstup.
„Takže Vy jste mě již čekala.“ zašeptal si pro sebe, když vstoupil do domku. Z doslechu Haragamamikimo slyšel, že tento domek je jako bludiště. Může prý samovolně hýbat se stěnami a někdy se dokonce přemístit úplně. Zde však viděl, že stěny jsou tvrdé a pevné a i když jsou jednotvárné, lze se mezi nimi snadno orientovat.
Když dorazil do velkého sálu, seděla tam Namieto a nalévala si čaj.
„Tak Vás tady vítám.“ spustila.
Haragamamikimo věděl, co v takovém případě má přijít, dřepnou si a klanět se co nejníže to jde. To však neudělal. Místo toho se před ní postavil a čekal, co se bude dít.
„Slyšela jsem, že jste svérázný, ale že neznáte způsoby.“ upila si čaje.
No tak co se dá dělat, pomyslel si. Dřepl si a následně na to nasadil kamenou tvář. V duchu však strašně klel.
Namieto nalila čaj i jemu a když mu jej podala Haragamamikimo tím získal povolení se napřímit. Tak velký muž jako byl Haragamamikimo byl snad o metr vyšší než Namieto i když seděl. Díval se na ni z výšky, a i když to asi chtěl skrýt, s pohrdavým pohledem.
„Přišel jsem na Vaši žádost.“ začal nucenou konverzaci.
„Jsem ráda, že se konečně poznáváme, po tak dlouhé době.“ pokračovala Namieto.
„Jistě.“ odfrkl si Haragamamikimo a aby neztrácel čas, pokračoval: „Určitě není důvodem mého povolání zde, abychom se poznali, takže kde je ten problém, rád bych se o něj již postaral.“
„Ano. Je to pravda. Jste svérázný, ale že jste i nedočkavý, to si budu muset také pamatovat.“ ušklíbla se princezna.
Haragamamikimo se zarazil a chvíli uvažoval. Došel k názoru, že princezna před ním něco skrývá. „Ano, jistě, to jsem. Chcete si tedy povídat u šálku čaje?“ sarkasticky na ni spustil.
Namieto, aniž by dala na sobě něco znát, usrkla čaje.
„Jakou jste měli cestu pane Haragamamikimo?“
Haragamamikimo čaj nesnáší, radši má saké, jenže není zrovna dvakrát slušné odmítnout něco královské krvi a tak si čaje ustrkl, jaké pozdvižení však zapříčinil, když Namieto viděla jeho přikrčené čelo. Ta se smála a chichotala.
„Asi Vám čaj příliš nechutná. Určitě máte radši jinou pochutinu.“ hihňala se.
Haragamamikimo se napřímil a hodil po ní naštvaný pohled: „To ano, mám radši něco silnějho.“
Namieto mávla rukou a z nějaké plachty vyšel muž, kterého také znal jenom z vyprávění. Elitní ninja ochránce tzv. ''mamori samuraj''. Většinou muži z jediného klanu, kteří se narodili proto, aby sloužili královskému rodu a klidně pro něj i zemřeli. Muž měl v pravé ruce saké a druhou měl za zády, jakoby si ji hlídal. Nalil Haragamamikimo do misky a koukl se na Namieto, ta jen přikývla. Mužova levá ruka se natáhla před Haragamamikimem a v ní viděl svůj samurajský meč, jeho nejcennější poklad.
„Kdy jste mě stihly odzbrojit?“ koukl na Namieto.
„Hned jak jste stoupil do domu.“ usmála se na něj a dál pokračovala: „Zavola jsem si Vás, aby jste se seznámil se zdejším prostředím.“
Haragamamikimo zvedl obočí a nechápavě nakřivil ret.
„Seznámil se s prostředím? Nechtěla jste zneškodnit Bijuu???“
„No, původně ano, ale vyskytla se nová příležitost tak jsem se rozhodla ji vyzkoušet.“
„Cože? Přece víte, jak jsou Bijuu nebezpeční a nevyzpytatelní! To jste ho nechala pláchnout nebo je někde tady?“ vykřikl Haragamamikimo až se domek otřásl v základech.
Namieto však byla klidná jako vždy. Na chvíli zavřela oči, a když se znovu otevřely, byly plné odhodlání.
„Nemyslím si, že jste v pozici, kdy mi můžete rozkazovat. Je to mé přání, tak ho respektujte. Každopádně se do toho nebudete vměšovat. Je Vám to jasné? Nyní jste na návštěvě v Konoze, tímto Vám dává dovolenou.“ ukončila rozhovor i když sama svému rozkazu moc nevěřila, věděla, že v případě porušení může žádat trest a to ji jako princezně stačilo.
Haragamamikimo se souhlasně uklonil a odcházel. Při cestě zpátky však ztratil směr a byl si zcela jist, že se stěny pohybují. Hezkou chvíli mu trvalo, než našel aspoň něco známého, ale jeho největší štěstí bylo, když se před ním objevil ninja ochránce. Ten si ho jako by nevšímal a šel směrem ven.
„No tak co, zatím prozkoumám vesnici.“ spustil, když konečně viděl zase slunce, ale v duchu si říkal, že s tím musí něco udělat.
„Musí ji ukázat, kde je její místo.''
Znovu se koukl na hadrový dům a posteskl si, že nemá ani jednoho ninja ochránce. Přinejmenším jeden by se mu hodil.