Sayonara, Deidara-senpai (Deidara´s Grave)
Překlad nejkrásnější povídky o Deidarově smrti, kterou jsem kdy četla. Je to spíš pouhá řeč, protože celou dobu jen mluví Tobi, ale i tak je už jen to je tak krásné, že jsem neodolala a rozhodla se tuhle povídku přeložit. Přidala jsem tam pár malinkých drobností, kterých si můžete všimnout, když se podíváte na originál, ale jsou tak malé, že jsou neuvěřitelně nevýznamné =)
Originálně je původem z „pera“ (rozumějte klávesnice u počítače) nadané začínající autorky „watashiwaITACHI“, kterou můžete vidět na stránce „deviantart.com“. To ona tuhle povídku původně napsala. Ne já. To jí děkujte. Já jenom překládám ^^
„Ahoj, Deidaro-senpai. To jsem já, Tobi… Víš, je to skoro rok, co jsi nás opustil… Ty a Sasori. Pořád mám obrázky nás všech na stěně u sebe v pokoji. Jo, já vím, nikdy sis nemyslel, že jsou umění… Ale, víš, když jsi teď pryč, oceňuju ty kousky, které tady z tebe zůstaly. Všem tady hrozně chybíš, nikdy by to neřekli nahlas, ale chybíš jim… Já to vím.
Přál bych si, abys mi mohl odpovědět.
Přemýšlím, jestli mě vlastně vůbec slyšíš.
Doufám v to.
Je tam s tebou Sasori? Jo, jsem blbej, ptám se tě na věci, na který mi nemůžeš odpovědět. Takže… teda… Jestli jo… Řekni mu, že nám taky chybí. Vím, že se všichni chodí v jiné době, abychom se navzájem nepotkali, teda kromě Itachiho, ten nikdy. Je jedno, co mu říkám, je mu to jedno. Ale neboj, Deidaro-senpai! Já vím, že tě taky postrádá!
… a… Senpai… Proč jsi to udělal? Proč jsi nás musel opustit? Ach jo, zas se ptám na věci, na který mi nemůžeš odpovědět. Ale, Deidaro-senpai, ty… Konečně musím přehodit naše role a sebrat odvahu, musím ti říct, co jsem vždycky chtěl.
Senpai! Seš bezohlednej a bezduchej idiot!! Vždycky ses po hlavě vrhal do soubojů, který bys nikdy nemohl vyhrát, a i když jsi nás všechny povzbuzoval, dával nám optimismus a kuráž, nikdy jsi nebyl moc opatrný! Deidaro-senpai! Co to s tebou bylo?! Co tě to v Iwagakure učili, sakra?!
Já… Já nebrečím, jestli si teď tohle myslíš. Ninjové nebrečí, vzpomínáš? Vzpomínáš? Nikdy jsem to nechápal, vždycky jsme byli ti, kdo pořád porušovali pravidla, teda myslím Akatsuki, každý pravidlo… Kromě toho, nikdy nedávat najevo své emoce… Proč jsme se o tohle tak strašně moc starali? Klidně bych mohl říct, jak blízký jste si se Sasorim byli, a nelhal bych! Taky bych klidně mohl říct, že by si Šéf přál po tobě upřímně truchlit! Proč nemůžeme?! Jsme jenom lidi, jenom lidi…
Deidaro, proč jsi takhle zešílel? Co sis sakra myslel? Vždycky, když někdo něco upustí a udělá to pořádný BUM! a pokaždý když Itachi zkouší vařit a vyhazuje kuchyni do povětří a pokaždý když udeří blesk a ozve se HROM a pokaždý když v boji vybuchne bomba, pokaždý když vidíme chyceného Skukaku, vždycky sklopíme hlavu a vzpomenem si na tebe… Nebudeš zapomenut, Deidaro… Tvoje výbuchy pořád vidím a slyším kolem sebe, i když je to už skoro rok. Cítím, že jsi tady pořád s námi, i když tě nevidíme.
Senpai… Začíná pršet. Fakt bych už měl jít, nechci moc zmoknout, protože Šéf by se mohl zlobit… Zapamatuj si všechny věci, co jsem ti teď řekl, dobře? Za to ti slíbím, že na tebe nikdy nezapomeneme. Slibuju.
Sayonara, Deidaro-senpai.“
Tobi se otočil a vracel se zpátky mezi stromy, schovat se před ledovým deštěm, nechávajíce za sebou opuštěný šedý hrob. Byl vděčný za svou masku, protože ninjové nebrečí… Aspoň ne, když to někdo může vidět.
Odkaz na autorku: http://watashiwaitachi.deviantart.com/
Fakt super, úžasná povídka :´). Chudák Dei ...
bylo to nádherné... krásne... úžasné...děkujem za překlad..
Alea iacta est – Kostky jsou vrženy (Caesar)
To je pěkný, že nejlepší hodnocení z mého reportoáru nakonec dostane povídka, kterou jsem ani nenapsala xD
wow, to bylo poprví, co sem četla takovou povídku, ale je dokonalá
fakt moc hezký
to je také krásne mne sa chce plakať xD díky že si to sem hodila Deidyyyyy