Sedm minut v ráji - Shikamaru

Tuhle hru sis vážně chtěla vyzkoušet, nikdy jsi nic podobného nehrála a vypadalo to zábavně, ale když se na tebe nedostala řada poprvé, podruhé ani potřetí, nějak jsi ten prvotní zájem ztratila. Taky na tom měl podíl fakt, že Shikamaru se neúčastnil a momentálně ho ani nebylo nikde vidět. Naposledy jsi ho zahlédla, jak míří někam do hlubin pěstěné zahrady rodiny Yamanaka, tak ses zvedla a tím směrem ho následovala.
Přála by sis jednou se po ní projít za denního světla, protože byla skutečně nádherná. Barevné květy byly teď v noci zavřené a uložené ke spánku, ale třaslavá záře lampiónů propůjčovala zahradě zvláštní, magickou náladu, ze které ses uvnitř celá rozechvěla. Jako by ti připomínala něco krásného z minulosti, jen sis nemohla vybavit, co to bylo. Zastavila ses a zhluboka ses nadechla zvláštní vůně, která se zvedala ze země i všech okolních rostlin a naplňovala vzduch. Už jsi byla docela daleko od domu, stranou ruchu a hovoru, doléhal sem jen neurčitý šum hlasů a mísil se s jemným šustěním větru ve větvích stromů. Zavřela jsi oči a nepřála si vůbec nic, jen být teď a tady, na tomhle kouzelném místě. Najednou však tu idylu narušilo hlasité kýchnutí následované otráveným zamumláním:
„Šmarjá, musej ty kytky tak smrdět? Ech...“ Byl to Shikamaru, kdo jiný taky? Zahihňala ses a oběhla okrasný keř, zpoza kterého zvuky vycházely. Shikamaru tam ležel s rukama pod hlavou. Když uslyšel kroky, vzhlédl k tobě a vypadal naštvaně, že někdo ruší jeho rozjímání.
„Tak tady jsi!“ zamávala jsi na něj. Shikamaru si trochu odfrkl a zadíval se zpět nahoru na oblohu, ale aspoň přestal vypadat naštvaně.
„Aha, to jsi ty... to už na tebe došla řada?“
„Kdepak, přestalo mě to nějak bavit, tak jsem tě šla... tedy, šla jsem se podívat do zahrady, je tady nádherně, nemyslíš?“
„Ale jo, až na ty kytky, ale hádám, že s tím se musí u Ino počítat... tak si sedni, když už jsi tady, ať mi nevyneseš spaní...“ řekl, jako kdyby tam snad bydlel. Tomu ses znova zahihňala a posadila ses vedle něj pod keř. Zadívala ses tam, kam směřoval i Shikamarův pohled. Mezi korunami blízkých stromů byl odtud dokonalý výhled na oblohu, která byla nyní plná hvězd, jen kolem měsíce se ztrácely v jeho jasné záři.
„Mraky to nejsou, ale i tak to docela ujde,“ okomentoval to Shikamaru. Podívala ses na něj a spatřila, že mu na tváři hraje mírný úsměv, jak upírá oči k nesmírnému výhledu nad vámi. Nikdy by tě nenapadlo, že Shikamaru je ve skutečnosti takový romantik!
„Máš pravdu, hvězdy jsou nádherné,“ souhlasila jsi.
„A hlavně jsou daleko...“ povzdechl si Shikamaru spokojeně. Nechápavě ses na něj podívala. Když si všiml tvého tázavého pohledu, pokračoval: „ Vždycky, když se dívám v noci na nebe, tak si zkouším představit, že ty svítící tečky jsou vlastně obří hořící koule.“ E... tak to nebylo zas tak romantické, jak sis myslela. „A všechno to černo tam nahoře je prostor plný ledu a prachu a šutrů a všech možných nepředstavitelných živlů, které by nás mohly v jediné vteřině všechny rozdrtit, ani bysme si nevšimli, co se děje...“ Cože? Takže tohle byl důvod, proč se Shikamaru rád dívá na hvězdy?! „A je to všechno tak děsně velký, že si to ani nedokážu představit. A věděla jsi...“ vytáhl se do sedu vedle tebe, ale neodtrhl oči od temné oblohy, „že některý hvězdy jsou tak daleko, že vyhasnou dřív, než k nám vůbec přiletí světlo, který vyzářily? Takže teď se možná koukáme na obloze na hvězdu, která už dávno nežije. Je jich tam nahoře ale tolik, že až její světlo zmizí, ani si toho nevšimneme.“ Chvíli jsi sledovala Shikamarovu spokojenou tvář.
„Já nevím... mně to připadá spíš děsivé, i když zajímavé to asi je...“ zachvěla ses a na chvíli se ti ztratila nálada naplňující zahradu v obrovském, černém prázdnu, které sis pokoušela po vzoru Shikamara představit.
„Ále blbost, pěkný to je. V porovnání s tím vším kolem nás jsme úplně nepatrní, jsme jenom nicka, která nemůže nic změnit, ať dělá, co dělá, a až jednou zmizí... nic se vůbec nestane.“
„A... tobě se to líbí?“ podivila ses.
„Jasně. Když se na to dívám takhle, tak je úplně jedno, co budu celý život dělat, protože výsledek bude vždycky stejný... a to žádný,“ zakřenil se.
„A to se ti líbí?!“ opakovala jsi. Shikamaru byl zvláštní člověk, to jsi věděla, ale občas jsi na to pozapomněla.
„No dyť říkám! Prostě mě to uklidňuje... I kdybych všechno, co kdy budu dělat, úplně zvoral, v porovnání s tím obrovským prostorem okolo to nebude znamenat vůbec nic.“ Na to už jsi nic neřekla. Dívala ses s otevřenou pusou na Shikamarovu vyrovnanou tvář, jak naprosto klidnýma očima hledí nahoru na záplavu obřích hořících koulí, které v jeho představě nejspíš právě teď vybuchovaly. Když si uvědomil, že ho sleduješ, podíval se na tebe. „A ať udělám cokoli, nebude to v porovnání s chodem vesmíru mít pražádné následky.“ Usmál se a tobě se zdálo, že v jeho očích ještě vidíš tančit plamínky všech hvězd nad vámi. A potom se naklonil a políbil tě přímo na rty. Do třetice ses zahihňala, a když se chtěl od tebe odtáhnout, ovinula jsi mu paže kolem krku a nedovolila mu to. Konečně jsi zase slyšela dech větru v listí a vůni neznámých, spících květin kolem vás.
Ať si říká, co chce... ve tvém vesmíru tenhle polibek následky mít bude!