Sedm minut v ráji - Itachi

„Osm - “
Chtěla jsi říct osmnáct, protože na papírku, který jsi držela v ruce, doopravdy byla osmnáctka, ale uprostřed slova ses překvapeně zarazila. Když jsi klopila oči, abys přečetla to osudové číslo, které rozhodne o následujících sedmi minutách tvého života, všude okolo šuměl hovor, lidé se smáli, za nedalekými keři se dokonce někdo pokoušel zpívat a někdo jiný na něj zase řval, ať je proboha zticha... Ovšem teď, když jsi oči opět zvedla, všechno bylo rázem jiné. Zmačkaný papírek ti vypadl překvapením z rukou. Zahrada kolem tebe byla pustá, jediným zvukem bylo šumění větru ve větvích a v trávě, nikde ani živáčka... kromě jediné postavy, která stála jen pár metrů od tebe. Vytřeštila jsi oči a v tu chvíli by se v tobě krve nedořezal. Všimla sis nechvalně proslulých červených mráčků na černém plášti a tvář, na které tančilo tlumené světlo pohupujících se lampiónů, jsi také okamžitě poznala.
„I... Itachi...?“ podařilo se ti vydechnout staženým hrdlem.
„_____-san,“ oslovil tě a dále si tě upřeně prohlížel. Jeho hlas zněl hlouběji, než jak sis ho pamatovala, ale ani tak nebylo pochyb. Byl to on, a když jsi ho slyšela vyslovit své jméno, málem tě porazila záplava vzpomínek, které ses pokoušela v minulých několika letech navždy pohřbít někde hluboko v mysli. Několikrát ses zajíkavě nadechla a nemohla jsi odtrhnout pohled od jeho tmavých očí, ve kterých se zračila barevná světýlka. Byl tak bledý... vypadal nemocně...
„Jak ses sem dostal?“ vyslovila jsi otázku, která tě teď zajímala skutečně ze všeho nejmíň, ale jakožto správná kunoichi sis to nemohla odpustit. Mírně se pousmál, skoro nostalgicky.
„Nebylo to těžké, ostraha je jako každý rok oslabená oslavami a všude je plno lidí, kteří nedávají pozor... bylo snadné se mezi nimi na chvíli ztratit.“ Jeho úsměv však pohasl, jako by si uvědomil, že on je v tomhle všem tentokrát vetřelcem. I ty sis to velmi dobře uvědomovala. Věděla jsi, že bys měla něco udělat, protože tohle bylo samozřejmě genjutsu! Měla by ses z něj co nejrychleji dostat, alarmovat ANBU...! Ale nedokázala ses přinutit k ničemu z toho. Místo toho jsi popošla několik kroků k němu.
„Itachi!“ řekla jsi naléhavě. Už tak dlouho jsi chtěla znát pravdu. „Itachi... co se to tenkrát s tebou stalo? Proč jsi udělal ty hrozné věci? Proč - “
„Byl bych raději, kdybychom o tomhle nemluvili,“ řekl dost chladně. Zůstala jsi na něho civět.
„A o čem chceš mluvit?!“
„Nechci mluvit.“ Uvědomila sis, že se po celém těle třeseš.
„Tak co chceš?! Já ti nerozumím, Itachi, nerozumím tomu, co se stalo. Od té doby už nerozumím vůbec ničemu, někdy se mi zdá, že se svět musel zbláznit, ty zprávy, co slýchám... o Akatsuki a -“ Najednou byl kousek od tebe a jeho ukazováček ti spočíval na rtech, čímž zastavil proud slov, který se ti dnes a denně proléval myslí.
Před pár lety sis myslela, že máš celý svět prokouknutý a že před tebou budoucnost leží jako na dlani. Stačilo ti pomyšlení na nekonečné dny tréninku, které tě čekají po boku tvého nejlepšího kamaráda z klanu Uchiha, a život neměl chybu. Byla jsi do něj tenkrát zamilovaná... ale kdo nebyl, že. Měl sice čím dál víc práce, ale to bylo pochopitelné, když pracoval pro ANBU! A ani tak jsi mu nedala příležitost, aby na tebe zapomněl, kdepak. Ostatní dívky to možná vzdaly, ale ty jsi rozhodně nehodlala! Jenže potom se všechno změnilo. Obrázek usměvavé Itachiho tváře se ti před očima rozsypal a události najednou nabraly úplně jiný směr. Směr, kterému jsi nerozuměla, který tě vystrašil, ale nedokázala jsi ho změnit. To vše bez jediného slova.
„Chtěl jsem tě jenom ještě jednou vidět, to je všechno,“ řekl Itachi velmi tiše a palcem ti přejel jemně po tváři. Krátce se zahleděl na jeho bříško, které se zalesklo setřenou slzou. Ani sis neuvědomila, že pláčeš.
„Co tím myslíš, ještě jednou?“ zašeptala jsi a zahleděla se tázavě do jeho černých očí. Už to bylo dlouho, co ses do nich naposledy dívala... všimla sis, kolik mu kolem nich přibylo vrásek a jak tvrdě se na tebe dívaly... Dlouhou chvíli tvůj pohled opětoval, ale nakonec to byl on, kdo první očima uhnul. Tvář mu na okamžik zkřivil smutek nebo možná vztek a jeho ruka blízko tvého obličeje se pevně sevřela v pěst. To však hned pominulo, a když se na tebe znova podíval, už měl oči měkké a zračil se v nich nostalgický úsměv, stejně jako když jsi ho znala dřív, v jiném, jednodušším světě. Zvolna, jako by si to každým okamžikem chtěl rozmyslet, kolem tebe ovinul paže. Ani tě nenapadlo se bránit. Když jsi na týlu ucítila teplo jedné jeho dlaně a druhou tě jemně pohladil po rozpuštěných vlasech na zádech, ochotně ses k němu přivinula. Zavřela jsi oči, do kterých se ti ještě stále draly slzy.
Jeho vlasy i ta prokletá uniforma voněly cize a i přes vrstvu oblečení jsi poznala, jak je vyhublý. Chtěla sis myslet, že tohle je přece náznak starých dobrých časů, návrat tvého milovaného Itachiho, jenže nebyl. Ani teď, v jeho vytouženém objetí, jsi ničemu nerozuměla. Poslouchala jsi jeho dech vedle svého ucha a pokoušela ses v tom najít nějaký smysl. Nedokázalas říct, jak dlouho to trvalo. Bylo to tak krásné a zároveň tak hrozné, že ses ani neodvážila sledovat plynoucí vteřiny.
Nakonec jeho sevření přece jen povolilo a cizí, zneklidňující vůně se vzdálila. Když ti přejel palcem po bradě, na jeho tváři se usadil ten smutný úsměv, který jsi v jeho očích vídala už před tolika lety.
„Mrzí mě, že jsem odešel bez rozloučení. Je to jedna z mála věcí, které můžu napravit podle vlastní vůle, takže proto jsem přišel. Vážím si malých věcí, které záleží jen na mně, a chci je udělat tak, abych nemusel litovat. ______-san... měj se dobře a měj krásný život, to ti přeju z hloubi srdce.“
„Osm? Osmička už byla, nemůžeš mít osmičku!“ rozčilovala se Ino.
Zaplavil tě příval hovoru a smíchu a zmačkaný papírek s číslem 18 dopadl do trávy u tvých nohou.