Dračí bojovnice 16. Smrt a znovuzrození

Když jsme se vrátili ze skryté v Oblacích, v sídle ještě nikdo nebyl. Pomalým krokem jsme šli ruku v ruce do našeho pokoje. Když jsme vešli do pokoje, Hidan si s předtuchou sedl na postel a čekal, já jsem mezitím zamířila do koupelny. Po chvíli, jsem vyšla z koupelny, mé dlouhé vlasy mi splývaly kolem obličeje, měla jsem na sobě krátkou noční košilku, která byla celá průsvitná. Hidan se na mě podíval zkoumavým pohledem.
"Vau, bez pláště vypadáš úplně jinak!"
"Jak jinak?"
"No… božsky?!!!!!"
"Ou..díky." červenala jsem se.
"Kde jsi na to vzala?"
"Kakuzu, ale ticho! Nemusí to vědět."
"J-jasně."

Sedla jsem si vedle něho a přitulila se. On mě začal hladit po vlasech. Chvíli jsme byli jen tak, ale pak se Hidan odhodlal a…(domyslete si sami)
Bylo to tak KRÁSNÉ! Ale museli jsme toho nechat, protože nás vyrušil debil.í Šéf. Chjo. Chtěl zprávu z naší osobní mise. No, ale pak jsme si to všechno vynahradili.

Dalších pár měsíců jsme to tajili, protože by nás Šéf asi zabil. On neuznával vztah mezi zaměstnanci, přitom měl na 100% něco z Konan. Ale to je jedno. Nicméně věčně jsme to tajit nemohli. Hidan měl dva návrhy: První byl, že bychom odešli z Akatsuki a žili normální rodinný život. Na to byl můj názor: FŮJ! A druhý byl, že bychom mohli zabít Šéfa. A tohle bylo zase úplně na hov.o. A tak jsem navrhla já: Prostě to řekneme, mě se všichni bojí a tebe nejde zabít, takže co nám můžou udělat? Nic! Cha, cha. A na tohle byl Hidanův názor: úplně boží, nejlepší. Co by ti chlapi dělali bez nás?

No a tak jsme jednoho rána vykročili za Šéfem pravou nohou. Slušně jsme zaklepali a po chvilce vešli dovnitř:
"Brej Šéfe, jak je? Doufám, že máte dobrou náladu."
"Ne, já nikdy nemám dobrou náladu, tak co chcete?"
"No víte, my bychom vám chtěli něco říct."
"Co? Nevyvraždili jste tu vesnici, že ne? Nebo neutratili jste všechny Kakuzovy prachy?"
"Ne ani jedno."
"Uf, tak co?"
"No my z Hidanem, se už dlouho máme rádi, milujeme se a dlouho jsme to tajili."
"C-cože?!!!!!!!!!!!!!!!!!! To si děláte prde.l!"
"Hele Šéfe, nedělejte tady moc jo?! Vy taky paříte s Konan!"
"No-no to není pravda!"
"Ale je!"
"Chjo tak budíš, buďte spolu, stejně vám nic nemůžu udělat. Chjo."
"Super, slyšela jsi?"
"Ano!" oba jsme vesele vyšli ven z pracovny a vášnivě se políbili, ale zrovna kolem nás procházeli Kisame a Itachi:
"Fuj to je hnus! Tak ty paříš s tou příšerou jo?"
"Víš co! Zalez, protože jediný, kdo je tu příšera jsi ty, jestli sis toho nevšiml!"
"Bla, bla, bla!"
"Zalez nebo!"
"Hidane nech toho!"
"Ale Anaru! On- na tebe- vždyť!"
"Neřeš, Itachi, prosím mohl bys na Kisameho použít Amaterasu?"
"Jistě Madam."
"C-co? I-Itachi-san?! To nééé!"
"Jak si to dokázala?"
"Ženský šarm." řekla jsem s menším úšklebkem.

Tak a náš utajený vztah byl venku. Ulevilo se mi. Teď jsme konečně byli "svobodní" a bylo to nádherné. Všichni Akatsuki o tom věděli a přehlíželi to.
__________________________________________________________________________

Uběhl další rok a mi teď bylo dvacet jedna, hezký věk. Hidan už asi měsíc naléhal na to, že by chtěl rodinu. (divím se, že ji tak hrozně chce, když je prvotřídní zabiják: D)Já jsem ji taky chtěla, ale pod podmínkou, že bude pro dítě vše připraveno. No a tak jsme začali shánět vybavení, ale tajně, protože Šéf nepovolil děti, takže vše bylo utajeno. Abychom měli více místa, tak jsme si spojili postele a měli jsme tak manželskou. Takže místo na postýlku jsme měli a už jsme ji koupili a složili, byla hezká. Měla modrozelenou barvu. Pak jsme koupili vaničku, hračky, chodítko, plenky a plno dalších věcí potřebné k výchově ratolesti. No a jednoho dne jsem si koupila v lékárně těhotenský test a... byl pozitivní! Hidan byl štěstím bezsebe. Staral se o mě a nosil mi různé dobroty, ale Šéf o tom ještě nevěděl, ale pak když už jsem byla v pátém měsíci, jsme museli jít s pravdou ven. A tak jsme to oznámili Šéfovi. Ten sice zuřil a dokonce si vyrval dva pearsingy z obličeje a pak zuřil ještě víc, ale zase nám to prošlo.

Měsíce ubíhaly rychle a naše nadšení stále sílilo, ale já jsem se cítila stále slabší a připadalo mi jako by ze mě pomalu vyprchával život, ale myslela jsem si, že je to normální, ale nebylo. Už mi chybělo jenom pár týdnů do porodu a to už jsem byla tak slabá, že jsem už ani nemohla chodit. A když přišel den D, cítila jsem se téměř mrtvá…

Bolesti jsou silné, avšak vytrvám. Nemohu pořádně dýchat, ale snažím se dál. Necítím nohy a ruce, ale pořád vytrvávám. Cítím, jak mi srdce bije stále pomaleji a pomaleji, ale vytrvávám. A poslední slova, co slyším, jsou: "Anaru zvládla jsi to, máme dceru! Anaru! Anaru! Co je s tebou?!" Já už ji bohužel nikdy neuvidím, ale konečně jsem odhalila tu kletbu. Já zemřela a nový život se zrodil a sním i nový drak. Starej se o ni dobře, Hidane.................

Sedím před hrobem mé matky, brečím, už tisíckrát mi vysvětlovali, že to že zemřela, není moje vina, ale jak by to nemohla být má chyba? Vždyť mě porodila a zemřela, kdybych se nenarodila já, ona by žila. Praštila jsem silně do země, najednou slyším něčí smích, otočím se a vidím toho kluka z vesnice, chodila jsem s ním do školy, přistoupí ke mně a kopne do hrobu a dokonce praští i mě, neudržím se. Rychle se přeměním a zabiju ho, bez citu, změním se zpátky, pak nakreslím na zem mou krví symbol a dovnitř vložím tělo, vytáhnu růženec a odříkávám. Upravím hrob. Poté odcházím. Když jsem vešla do sídla, otec mě už čekal a nejspíš, když mě uviděl, poznal, že jsem je zase použila.
"Midori, už zase? Kolikrát jsem ti říkal, že je nemáš používat?"
"Ale otče, proč je nemůžu používat, Jashin-sama mě obdaroval neuvěřitelnou mocí! Tak proč?"
"Už jsem ti to tolikrát vysvětloval a obětovala si ho?"
"Za koho mě máš? Samozřejmě, že ano."
"Aspoň něco. A teď bež do svého pokoje, potom za tebou přijdu."
"Jo, jo."
Odešla jsem. Bydlela jsem v pokoji po mámě, byl hezký, nikdy jsem ji neviděla, ale otec mi říkal, že jsem stejná jako ona i v dračí podobě. Sedla jsem si na postel a přemýšlela o všem možném. O tom, že bych už měla odejít z tohoto zatuchlého místa nebo, že bych měla udělat další věci, které jsou pro mě důležité. Nakonec jsem se rozhodla.