Ďáblem políbená: 1. kapitola
Když jsem byla malá, moji rodiče zemřeli. Má matka byla jednou ze tří kněžen v Demoní zemi. Takže není divu, že všichni cítili smutek ve svých srdcí , ale že to budou dávat za vinu mě, to jsem opravdu nečekala. Už od malička mi říkali ďáblem políbená. Nikdy jsem nechápala, co tím myslí. Ale jediného koho jsem se na to, kdy mohla zeptat, byl můj strýc, ale ten byl pořád zaneprázdnění. Takže moje otázky byly nezodpovězené. Byly pořád stejné. Proč mě všichni nenávidí? Proč se na mě koukají skrz prsty? Proč se mi straní? A mnohem, mnohem více. Začala jsem lidi ve vesnici nenávidět. A můj strýc to moc dobře věděl, ale nic neudělal. Začala jsem se chovat arogantně a se všemi jsem jednala chladně a bez slitování, přesně tak, jak oni zacházeli celá ta léta se mnou.
Ale bohužel jednoho dne mě, nějací ninjové chtěli zabít. Nepovedlo se jim to, protože moje osobní stráže je včas zastavili a zabili. Strýce nenapadlo nic jiného, než poslat jednoho holuba do Skryté Listové vesnice a žádat o moji ochranu u nich. A jak jsem mohla tušit, souhlasili a poslali, pro mě, aby se mi cestou k nim nic nestalo. Nemusela jsem dlouho čekat, byly to přeci ninjové.
Když přišli, byla jsem zrovna ve svém pokoji a přemýšlela o svém životě. Nebylo moc, o čem přemýšlet můj stereotyp se stal mou noční můrou, pomalu, ale jistě jsem zapomínala, proč jsem vlastně na tomhle světa a co tu vůbec mám dělat. Z mého ne moc veselého přemýšlení mě vyrušilo klepání na dveře mého pokoje.
„Dále.“ Řekla jsem ne moc šťastným hlasem, že mě nikdo otravuje.
Dveře se otevřeli a před nimi se klaněla jedna z mých služek.
„Omlouvám se, že vás ruším Hikari-sama, ale ninjové ze Skryté Listové teď dorazili a váš strýc si vás žádá.“ Řekla a v tonu jejího hlasu byl znát strach, ale hlavně nepříjemnost z mé blízkosti. Nikdy jsem nepochopila, proč. Je to snad kvůli mým dlouhým černým vlasům a , nebo kvůli mým ledově modrým očím. Nikdy jsem to nevěděla. Moje pokožka nikdy nebyla moc opálená, ale skoro křídově bílá. Byla jsem dost zvláštní a ještě mé vlasy a oči zdůrazňovalo kimono barvy noci.
„Dobrá hned tam budu.“ Povzdechla jsem si, a jakmile jsem to řekla dveře se ihned zavřeli. Jenom jsem se malinko pousmála.
„Tak přeci se nic nezměnilo.“ Řekla jsem si pro sebe a poté jsem vstala. Při chůzi jsem za sebou táhle dlouhé rukávy a celkem i spodek kimona, ale nikdo by se neopovážil se ho jen malinko dotknout, natož na něj šlápnout. Nikteří říkali, že při jakémkoliv fyzickém kontaktu se mnou mohou mít nevyléčitelnou nemoc, či dokonce umřít. Pro mě to byly pouhé nesmysli , ale alespoň mě nikdo neotravoval a vůbec se mě nedotýkal. Takhle mi to vyhovovalo a život v Konoze se mi vůbec nezamlouval.
Konečně jsem dorazila ke dveřím zhluboka jsem se nadechla a poté zaklepala a čekala na vyzvání. Když se konečně ozvalo slovo vstupte. Pomalu jsem otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Byla tak celkem sedm lidí, pokud jsem počítala mého strýce.
„Poslali pro mou ochranu šest ninjů. To je obdivuhodné.“ Řekla jsem si v duchu a ještě se tomu malinko usmála
„Omlouvám se za zpoždění strýčku.“ Omluvila jsem se s lehkou úklonou a vstoupila dovnitř a sedla si vedle strýce.
„Hikari, tohle jsou ninjové, kteří tě doprovodí do Konohy.“ Řekl nahlas a poté se ke mně malinko naklonil. „ Tak se k nim chovej hezky.“ Tuto větu řekl , již šeptem.
„Jak si přeješ.“ Odpověděla jsem ihned a prohlídla si celkem šest osob. Nevypadali nijak silně, ale jeden mi připadal ničím zvláštní. Možná jeho pomněnkové očí, nebo zářící blonďaté vlasy, a nebo obličej muže, který mě tolik uchvátil.
„Nechám vás tady o samotě, abyste se lépe seznámili.“ Řekl strýc a poté vstal a opustil místnost.
Nikdo nic neřekl a kolem nás začalo být nepříjemné ticho.
„Asi bychom se vám nejdříve měli představit.“ Začal ten blonďatý muž a já na souhlas pouze kývla.
„Tak mé jméno je Uzumaki Naruto a tady po mé straně je Uchiha Sasuke.“ Řekl a ukázal na černovlasého muže, z kterého jsem moc dobrý pocit neměla, spíše jsem z něj měla malinko respekt. Poté mi představil ružovlásku, která se jmenovala Haruno Sakura a dále také Yamanaka Ino, Inuzuka Kiba a Sai. Pro mě to byla dost neobvyklá jména, ale nic jsem neříkala.
„Mé jméno asi, už znáte.“ Snažila jsem se o vlídný ton, ale moc mi to neslo, spíše to vypadala, jako bych se jim vysmívala. Rychle jsem radši odvrátila tvář, aby nebyl vidět zmatek v mém obličeji.
„Děje se něco?“ Zeptala se mě Sakura a já zakroutila hlavou, že nic. Ale dalo by se říct, že jsem ji lhala. Uznávám, neuměla jsem říct myšlenky, nebo vidět do budoucnosti. Jako moje dvě společnice. Já dokázala v lidech vycítit pocity, který zrovna mají. Zlost, radost, láska. Cokoliv, ale také jsem dokázala léčit, ale nebylo to normální léčení. Dokázala jsem mrtvé lidi navrátit zpět do našeho světa, a proto se mi říkalo ďáblem políbená. Ale nikdy jsem to ještě nezkoušela, pouze mi to říkala má matka.
Bylo mi teplo, strašný vedro, protože se ve vesnici něco děje. Lidé teď pociťovali zlost, smutek a …a opovržení. Když se rozrazili dveře. Rychle jsem si stoupla a poodstoupila jsem do zadu.
„Ty prokletá čarodějnice.“ Řekl jeden z vesničanů a mé ruce se začali malinko třást.
„To ty jsi zabyla našeho syna, to ty. Ty jsi ta „ďáblem políbená, a proto si vylíváš vztek na ostatních nevinných lidech.“ Křičel na mě dál a já vůbec nevěděla, o čem to mluví.
„Já jsem nikoho…“ Snažila jsem se promluvit, ale ihned jsem byla umlčená fackou.
Nebyla jsem na to zvyklá, a proto jsem ztratila rovnováhu a padala na zem. Kdyby mě dvě silné ruce nechytili.
„Myslím, že to by stačilo.“ Řekl můj zachránce a v hlase jsem poznala Naruta.
„Vůbec nevíte, jestli to vůbec udělala Hikari-sama nebo ne.“ Křikla na ně Ino a já se začala ještě více třást.
„Jasně, že to udělala ona. Je to monstrum.“
„Tak dost.“ Křikl na ně opět Naruto a já se na něho podívala. „Vůbec nevíte, co to je, když je někdo monstrum. A dívka jako je Hikari to určitě není.“
„Co si to dovoluješ?“
„Víte může si k vám dovolit cokoliv bude chtít.“ Řekl pro změnu Kiba.
„Jo a to jako proč?“
„Je to totiž Hokage Skryté Listové vesnice.“ Tentokrát jsem slyšela tichý, ale přesto uklidňující hlas, který patřil Sasukemu, což jsem se opravdu divila.
„Co- cože.“ Nevěřila jsem vlastním uším a malinko ho odstrčila od sebe, abych mu lépe mohla vidět do obličeje.
„Omlouvám se, že jsem vám to neřekl dříve Hikari-sama, ale musíme vás bezpečně dopravit do Konohy.“ Řekl a na jeho obličeji se objevil úsměv, který mě strašně hřál u srdce.
„Co se tady děje.“ Přiběhl zpět do místnosti můj strýc a nevypadal vůbec klidně.
„Nic, myslím, že bude nejlepší, když se na cestu vydáme, už dneska.“ Rozhodl Naruto a ostatní jenom kývli.
„Sakura-chan, Ino mohli byste prosím Hikari-sama pomoci se zabalením všech jejích věcí, které bude potřebovat.“ Když obě kývli, Naruto mi pomohl na nohy a poté se znova usmál a malinko se naklonil.
„My vás ochráníme, nemusíte se ničeho bát.“ Tato věta mě opravdu velmi potěšila a já pocítila úlevu takovou, že jsem kývla a poté se společně se Sakurou a Ino vydala ke mně do pokoje.
Nová povídka, která mě napadla z ničehonic, jen doufám, že se vám bude líbit.
Prosím komentíky, jestli v ní mám pokračovat nebo ne
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
kimono barvy noci - hezky řečeno. Hezký příběh.
velmi pekna tema na fun fiction paci sa mi to
toto bolo super uz sa tesim na dalsi diel
velmy pekne som zvedava co sa bude diat dalej urcite si t nenecham ujst
Skvelé, rozhodne si myslím, že by si mala pokračovať.
Dobře, dobře, jak si přejete budu tedy pokračovat
pěkné, moc se těším na pokračování
to je super dál dál dál.
6 let. Satane drž se!
Hluboký citát nutný k zapamatování a užití- "Huhl" (dle názoru mistra Kulhánka)
I AM THE ONE WHO WILL ESTABLISH PEACE AND ORDER. - Sage of the six paths, a taky naruto v jedné úžasné povídce v angličtině http://www.fanfiction.net/s/7972210/1/He-Who-Will-Establish-Peace-and-Or...