Na křídlech smrti - Daleko za život 2

Tajemství za modrýma očima

Byla na lovu, ale netěšilo ji to. Ač se zapřísahala, že už si na toho cizáka ani nevzpomene, pořád se jí duše kradl neklid. V domě bylo najednou ticho, ale snažila se nevšímat si toho. Když se zbavila všech slídilů tím, že je zavedla na falešnou stopu, mohla si zase normálně žít, ale najednou to nešlo. Uvědomila si to ve chvíli, kdy se opět v noci probudila s pláčem a bezděčně sáhla vedle sebe, ale tentokrát do prázdna. Plakala pak pro tu noční můru nebo pro svoji samotu? Zavrčením se pokusila znovu zahnat myšlenky na útěk a otočila se na cestu zpět. Dopadla na verandu před domem a do nosu jí trefil pach cizí přítomnosti. V mžiku se sehnula a od kotníku odepnula dýku. Přikrčila se a nahlédla do tmavé místnosti.
„Zdravím tě!“ ozvalo se zevnitř a ona hrdelně zavrčela.
„Co tu chceš, Uchiho? Vypadni!“ prošla ostražitě dveřmi a stoupla si před nezvaného návštěvníka.
„Právě proto tu jsem! Přišel jsem se ospravedlnit. Nejsem Uchiha!“ hrdě ji sledoval.
„Odkdy mají takové oči přívrženci jiného klanu?“ zkřivila obočí.
„To samé bych mohl říct i o tobě!“ zaútočil na ni pravdou.
„Já jsem něco jiného, mne do toho nepleť!“ rozkřikla se, jak jí jeho pouhá přítomnost rozčilovala. „Navíc, máš, co jsi chtěl. Očividně jsi živý a zdravý, takže zmiz!“
„Do té doby než mne vyslechneš, se nikam nehnu!“ založil s ruce.
„Ven!“ křičela na něj. „Okamžitě zmiz nebo…nebo…!“
„Nebo co?“ pevně ji sledoval.
„Zemřeš!“ odpověděla mu stejně tvrdě jako se na ni díval. Pak se ale za ní něco pohnulo a ona si toho nevšimla. Když rozeznal, co to bylo, jediné co stihnul, bylo strhnout ji pod sebe na zem. Nad nimi se prohnala ohnivá smršť a požírala vše, co jí přišlo do cesty. Vzpamatovala se celkem rychle a odstrčila ho od sebe. Zasyčela a vyběhla ven.
Boj trval nejvýše pět minut. Ani nestihnul zahlédnout nepřítele, ale že jich bylo přes dvacet, to si všimnul až když se dostal na zem. Nikdy neviděl nikoho tak rychle a tak bezcitně zabíjet. Když poslední zachrčel ve smrtelné křeči a padnul, křídla i její zvláštní podoba zmizela. Stála nad hromadou mrtvol a nehýbala se.
Došel až k ní.
„Zase jsem musela zabít!“ zašeptala, ale její obličej se jinak ani nepohnul.
„Když nezabiješ ty je, zabijí oni tebe,“ odpověděl.
„Možná by to tak bylo lepší,“ pokrčila nepřítomně rameny.
„Nechci, abys zemřela,“ řekl a ona se na něj podívala.
„Proč?“ upřeně ho sledovala a otázka v očích byla téměř hmatatelná.
„Jsi pro mne důležitá,“ odpověděl upřímně a v pohledu se jí objevil zájem.
„Nic nevíš,“ zavrtěla hlavou neuhýbajíc očima.
„Tak mě nech něco vědět,“ promluvil a natáhl proti ní ruku. „Jmenuji se Hatake Kakashi. A ty?“
Chvíli jeho nataženou ruku sledovala a pak do ní vložila tu svou. „Kdysi mi říkali Vera.“
„Těší mě, Vero,“ usmál se a stisknul její horkou dlaň. V tom se ale ozvala ohlušující rána a ze stromu dopadl obrovský kus ohořelého dřeva.
„Myslím, že se budeš muset přestěhovat,“ podotknul. Neřekla na to nic. Vypadala najednou tak bezradně.
„Pojď odsud pryč,“ zašeptal ji do ucha, když ji vzal jako panenku do náručí. Nevzpouzela se, nedělala vůbec nic a nechala se odnést kam sám bude chtít.
Když se zastavil až u bran Konohy, probrala se k životu.
„To není dobrý nápad,“ hlesla, když procházeli hradbami.
„Nech mi ti pomoct,“ odpověděl jí na to a donesl ji k sobě domů. Usnula téměř okamžitě a on šel poreferovat o nových událostech Tsunade.
Probudila se a první co uviděla v záři ranních paprsků byla jeho tvář.
„Dobré ráno,“ usmál se na ni a ona zatěkala očima kolem.
„Neměla bych tu být. Musím pryč,“ zvedla se k odchodu.
„Včera jsem tě zachránil před výbuchem,“ zkusil a ona se zastavila.
„Co za to chceš?“ ani se na něj nepodívala.
„Dej mi ještě šanci a promluv s Tsunade-sama. Můžeš nám vysvětlit oběma, jaký máš problém a možná…“
„Co?“
„Možná už nebudeš sama,“ dořekl a uviděl, že zasáhl do černého.
„Slibuješ, že ať řeknu cokoliv, necháš mi volný průchod pryč?“ překvapila ho otázkou.
„Slibuji,“ nedal se.
„Tak dobře,“ kývla a znovu se k němu posadila.
Už dávno mu došlo, že se celou dobu něčeho bojí, ale až teď ten strach vyloženě čišel z jejích modrých očí.
„Pokus se mi alespoň na chvíli věřit,“ vzal mezi prsty pramen jejích rudých vlasů a ona se trochu uvolnila.

V poledne už vstupovali na louku nedaleko vesnice a ze stínu stromu se vyloupla Tsunade i s Jiraiyou.
Zaváhala a stiskla pěsti.
„V pořádku,“ dotkl se jejích zad, když ucítil její rozpoložení.
„Vítej v Konoze,“ promluvila Tsunade, když došli až k nim. „Než však tě nechám volně pobíhat po vesnici, musím vědět, co jsi zač a jaké nebezpečí nám hrozí.“
„Tsunade, buď trochu milá!“ zavrčel Jiraiya směrem k Hokage.
„Nežádala jsem o azyl a proto nemám důvod vám cokoliv říkat!“ ohradila se stejně podrážděně Vera a dál si nejvyšší měřila výhružným pohledem.
„Tak táhni!“ zasyčela blondýna a rusovláska se otočila k odchodu. Zbylí dva si jen povzdechli a dodali si navzájem odvahy. Sannin uklidňoval Tsunade a Kakashi zastavil odcházející Veru.
„Slíbila jsi to,“ dohnal ji a chytnul ji za ramena.
„Nevíš, oč mne žádáš!“ drtila přes zuby se sklopenou hlavou.
„Chceš porušit slib?“
Neodpověděla, poodešla pár kroků od něj a otočila se tváří k Hokage.
„Takže?“ kývla bradou Tsunade a vyčkávala.

„Jak chcete,“ ušklíbla se. „Jsem Vera. Můj otec byl Hyuuga Kaoru a moje matka byla Uchiha Miaki. Jsem kříženec obou vašich klanů a jsem jediná svého druhu.“
„Lžeš!“ ohradila se Tsunade. „Nikdo takový nikdy nebyl!“
„Jistě, protože neměl být,“ pokývala chmurně hlavou. „Jejich láska byla pro tuto vesnici zakázaná a tak museli uprchnout před jistou smrtí. Mým rodným městem je Suna v Zemi Větru.“
„Má pravdu,“ hlesl Jiraiya a Tsunade s Kakashim se na něj překvapeně otočili. „Pamatuji si to. Je to tak dvacet let.“
„Dvacet dva, přesně řečeno,“ opravila ho Vera.
„Jak to víš?“ obořila se na něj blonďatá.
„Vím to,“ zachmuřil se bělovlasý. „Pomáhal jsem jim. Rada je chtěla zabít, ale Třetí mne vyslal, abych je dovedl do bezpečí.“
„Ty?“ zírala na něj Vera a nebyla schopna slov.
„Můžeš mi ale nějakým způsobem dokázat, že jsi opravdu jejich potomek?“
Vera jen kývla a aktivovala svou oční techniku. Tří bílá znamení v červeném poli zářila a přímo se vpíjela do každého z nich.
„Hmm, to je dar,“ uznale si prohlížel Jiraiya její oči.
„Ne, to je prokletí!“ zavrčela.
„Proč? Proto po tobě někdo jde?“ začlenil se konečně do hovoru Kakashi.
„Ne, kvůli těmto očím jsou mí rodiče mrtví a stalo se ze mě to, co jsem dnes,“ tvrdě odpověděla.
„A co jsi?“ přísně vypustila Tsunade.
„Možná mne znáte pod jinou přezdívkou,“ zle se usmála, vlasy já zuhelnatěly a ze zad jí vystřelil pro Kakashiho známý pár křídel. „Také jsem Smrtonoš. Orochimarova univerzální zbraň a nejdokonalejší hračka!“
„Ty jsi ten vrah!“ rozčílila se Tsunade a zatnula v ruku v pěst.
„Jsem vše, co se za posledních několik let šířilo po krajině jako noční můra,“ syčela ta bledá tvář. „Ty nejděsivější vraždy a masakry byla má práce. Dokázala jsem to, co pokusní králíci přede mnou ne. Nenašel se nikdo, kdo by byl schopen mne zabít, ani Orochimaru ne. Vytrhl mne z náručí mých rodičů, zabil je a mne unesl na operační stůl, ze kterého jsem se čtyři dlouhé roky ani nezvedla. Mám duté kosti, aby mne křídla unesla lépe ve vzduchu. Mám implantované zbraně mezi vrstvami kůže. Mé ruce dokáží chrlit oheň stejně dobře jako jakákoliv jiná plamenná zbraň. To vše je ale jenom střípek toho, co umí moje oči. Dokázal každou oční techniku dovést do dokonalosti až se začal bát o svůj vlastní život. Proto před první misí nechal vrchního poskoka jménem Kabuto projít se mi v mozku a udělat ze mne loutku bez odporu. Nechal mne zapomenout na tu neuvěřitelnou bolest, která provázela každičkou operaci a zákrok na mém těle. Vymazal i vzpomínku na to nejcennější, co jsem v životě kdy měla. Vše zapečetil a před nějakým časem pečeť konečně praskla a já si uvědomila, co ze mě zbylo.“
„Co jsi tedy teď?“ první se zmohl na odpověď Jiraiya.
„Teď jsem zběh,“ tvrdě se na něj podívala. „Když jsem utíkala, zanechala jsem za sebou nespočet jeho mrtvých experimentů. Pro něj to ale není důležité. Důležitá jsem já a moje síla. Překazila jsem jeho dokonalé plány a on to chce všechno zpátky.“
Ani jeden ze tří nevěděli, co na to říct. Moc dobře věděli o Orochimarovi zrůdných pokusech.
„Tak si vyber ty, Hokage!“ cukla bradou směrem k blondýně, která se zamračila. „Jsem pro tebe uprchlík nebo hledaný ninja třídy S? Ať to vezmeš z jakého úhlu chceš, pořád jsem nebezpečná pro tuhle vesnici, která se už před mým narozením rozhodla mne netolerovat!“
Když Tsunade nepromluvila, otočila se na Kakashiho, který tam jen tak bezradně stál.
„Doufám, že teď už jsme si vyrovnáni. Teď odcházím, jak jsme se dohodli. Je mi líto, že jsem to, co jsem, ale nebudu už jiná i když se o to snažím každičkou vteřinu svýho mizernýho života, když nad ním mám konečně kontrolu. Prosím, už mne nech být,“ vpily se do něj znovu přeměněné modré oči a jeho zaplavil zvláštní smutek. Než však stačil cokoliv odpovědět, vznesla se nad ně a zmizela na korunami stromů.
Stál tam dlouho a zíral na již teď prázdnou oblohu.
„Přiveď ji zpět,“ přerušil ticho Jiraiya a vytrhl ho z přemýšlení.
„Kdo ti dal právo rozhodovat?!“ vyprskla Tsunade rozhořčeně.
„Tady není o čem přemýšlet!“ nebývale silně se na ni bělovlasý Sannin obořil. „Ta dívka sem patří víc než kdokoliv jiný!“
„Je nebezpečná! Co když lhala?!“ nenechala se Tsunade.
„Viděla jsi někoho takhle nevině lhát? Očividně ani netouží po naší pomoci!“ zavrtěl hlavou žabí poustevník.
„Tak proč se jí tak zastáváš?!“ nechápala jeho rozpoložení.
„Dlužíme jí to! Tahle vesnice jí to dluží! Pokud říkala pravdu a Orochimaru po ní jde, jednou ji tak jako tak dostane. Když bude tady, sice to znamená určité ohrožení, ale rozhodně větší než když se z ní stane znovu stejný vrah jako předtím,“ zadíval se jí upřeně do očí a Tsunade konečně pochopila.
„Kakashi, najdi jí a přiveď ji zpět. Očividně už k tobě má nějakou důvěru, tak to nepokaž,“ podotkl ještě a oslovený se uklonil.
„Hai!“ odvětil a zmizel v oblaku kouře.
Jirayia měl pravdu. Byla nebezpečnější sama než uvnitř vesnice. Ale to nebylo jediné, co mu běželo hlavou, že? To, co ho opravdu hnalo ji co nejdříve najít, byl ten pocit, že ji už nikdy neuvidí. Byla jako magnet a začínal mít čím dál větší pocit, že to není jenom kvůli službě, kterou mu poskytla. Bylo na ní cosi přitažlivého, co ho nenechalo klidným. Stejně ale věděl, že teď už může být na míle daleko od vesnice. Řekla jim všechno i když nechtěla. Být v její situaci, vzal by nohy na rameny a odešel co nejdříve.
„Vero, kde jsi?“ zavolaly jeho myšlenky bez jeho vlastní vůle a dal se do hledání s ještě větší vervou.
Slunce už zapadlo, když se rozhodl si trochu odpočinout nad velkým srázem a unaveně dosedl na osamocený kámen. Vždy věřil ve své dobré schopnosti, ale po ní jako by se slehla zem. Díval se mizící příval světla a kolem něj se prohnal nenadálý větřík. Usmál se pod maskou.
„Nenašel bys mne, kdybych nechtěla,“ řekla osoba jejíž nohy zlehka dopadly na protější kámen.
„A ty jsi chtěla?“ otočil se na ní a její vlasy se zdály jako upředené ze zapadajících paprsků.
Neodpověděla mu na otázku a stále si ho se zájmem prohlížela.
„Proč mne hledáš?“ nakonec řekla.
„Věříš mi?“
„Nevím.“
„Tak si teď vyber.“
„Co se stane, když řeknu ano?“
„Požádám tě, aby ses se mnou vrátila domů.“
„Nemám domov!“
„Můžeš mít, když si vybereš správně.“
„Tak lehké to není.“
„Protože to chceš udělat těžké.“
„Ne, nechci! Já…,“ začala koktat a v očích se jí znovu usídlil ten známý strach. „Je to deset let, Kakashi. Já nevím, co mám dělat!“
„Tak mi nech ti pomoct,“ chytnul ji za ruku a uvěznil ji ve svém pohledu. „Nech mi ti ukázat znovu, co je to domov.“
Odešla s ním a pochybnosti nechala za sebou. Nemohla uniknout a vlastně ani nechtěla. Mohl by to být někdo, kdo by mohl nahradit tu prázdnotu v srdci? Tu díru, co tam zbyla po…?