Ona jediná, díl dvanáctý

Podvečerní, či teď už spíše noční Konoha svítila nocí jako tábor světlušek. Spousta drobných světýlek, bez neonových reklam, bez velkých zdrojů světla, bez čehokoliv, co by působilo rušivě.
Vzduch byl vlhký a lezavý, chlad vnikal za oblečení a studil - v tuhle chvíli mi to ale nevadilo. Užíval jsem si ten okamžik. Stál jsem na kraji skály, do které byly vytesány hlavy vládců této vesnice a užíval si tu večerní pohodu a klid.
No, i když – klid se nedá říkat stavu, když jste na procházce s Mitarashi Anko, násilnou, agresivní a sadistickou kunoichi, která nejde nikdy pro ránu daleko.
Ohlédl jsem se po ní...
… tělo zareagovalo reflexivně dřív, než jsem si uvědomil, co se děje.
Kunai s tichým plácnutím dopadl o kus dál do trávy.
„Slušný,“ řekla ošklivá kunoichi -
- ha, už se mi zdá ošklivá. Je na čase se vrátit -
- a třela si zápěstí v místech, kde ji zasáhla moje malíková hrana levé dlaně.
„Nech mě hádat. To neměl být útok, ale spíš vtip. Předpokládám, že jsi chtěla využít toho, že jsem se kochal pohledem na večerní město a chtěla jsi mi dát nůž na krk. Jen tak z legrace. Nemám pravdu?“
Usmála se – takovým trochu žraločím úsměvem.
„Skoro.“
„Hm. A v čem jsem se zmýlil?“
„Poté, co bych ti dala kunai na krk, rozřízla bych ti kůži zboku na krku, jen trochu, aby ti tekla krev – a pak bych tě kopla do ledvin.“
Pak zvážněla.
„Byl jsi zaujatý silou okamžiku. Jsi opilý. Nevydala jsem žádný zvuk. Šla jsem z úhlu, ze kterého jsi mne nemohl vidět. Jsem rychlá. Všechny výhody byly na mojí straně. Tak jak...“
"...jsem poznal, že po mě jdeš?"
Kývla. Dál mne pozorovala.
Zvědavě.
Řeč jejího těla nevypovídala o tom, že by chtěla v nejbližší době útok zopakovat.
„Jednoduše. Sloužím ve všemožných válkách a konfliktech už dvacet let. Za tu dobu se mi docela slušně vyvinuly různé instinkty. Například pocítím, když mě někdo pozoruje. Dokážu vycítit nebezpečí – třeba umím poznat, že kousek odsud na cestě, kterou máme jít, je něco špatně. Nevím sice co konkrétně, ale špatný pocit mi říká, že by určitě nebylo dobře tam jít. Většinou to bývá past, kterou poznáme, když se ji chystáme obejít. Může to být zamaskovaná skupina vojáků, výbušniny, výstražný systém, minové pole, cokoliv. Prostě něco nepříjemného.“
Uznale kývla hlavou.
Už se mi nechtělo stát a být ve střehu. Přeci jen nejsem na misi, je večer a já chci mít chvíli klid.
Kus odsud ze země čněl balvan. Došel jsem k němu, posadil se a opřel se o něj zády. Výhled na noční Konohu byl i odsud okouzlující.
„Pojď si sednout,“ řekl jsem s očima upřenýma na město. Nezmínil jsem se, že bych byl rád, kdyby už se nesnažila být vtipná.
Tráva zašustila a někdo si sednul vedle mě.
Chvíli jsme seděli mlčky.
„Zvláštní, jak se tohle město v noci málo podobá moderním městům z mého světa. Žádné zářící reklamy, žádné mrakodrapy...
Tahle spousta drobých světýlek mi připomíná slumy na okraji měst v rozvojových zemích, anebo...
... ale ne. To se sem nehodí.“
„Nedovedu si představit, co by se nehodilo,“ ozvala se má ve tmě špatně viditelná společnice pohrdavě.
„Aha. Já zapomněl, ty jsi Mitarashi Anko. Tak dobře.
Připomíná mi to, jak jsme ve válce v Jugoslávii stáli na jedné skále nad městem a dívali se na scenérii dole. Probíhal tam boj. Byl už večer, celé město tonulo v mlžném oparu, skrz který prosvítaly záblesky výbuchů a světla požárů, prostě spousta drobných světélek. A tu mlhu s kouřem barvilo to skoro zapadlé sluníčko do nádherného odstínu červené. Taková rubínová barva, skoro jako krev. Bylo to skoro až romantické, kdyby to nebyla válka...“
„To zní hezky.“
Ze tmy se vysunuly dvě ruce, objaly mne a čísi tělo v síťovinovém oblečku a dlouhém kabátu se ke mně přitisklo. Hlavu si položila na moje rameno.
„Vyprávěj mi ještě něco romantického. Určitě jsi viděl i jiné hezké věci podobného typu jako hořící města.“
Nadechl jsem se, abych...
…tohle je Mitarashi Anko. Tu nebude zajímat krásný vodopád ve Venezuele, uvědomil jsem si náhle.
„Hořící vesnice, války kmenů, genocidy a krevní msty mohou být?“
„Z nabízených témat dám přednost krevním mstám, i když genocidy taky nezní špatně,“ brouklo tiše vedle mne.
„V našem světě je to dost často spojené.
Takže...
Jednou jsme byli na misi v Pobřeží Slonoviny - taková malá, zaostalá země na pobřeží oceánu. Asi před deseti lety tam vrcholila hospodářská krize, obrovská kriminalita, neschopná vláda, tlupy banditů na venkově, znáš to. Jednou jsme se odpoledne vraceli z...“
Noc plynula....
… a plynula...
Pak jsem náhle svíral v náručí její horké tělo, dusila mne svými rty...
... vášnivá a spalující, jako oheň...
… přesně to, co bych očekával od někoho s její povahou.
Pak jsme jen leželi a mlčeli.
A potom jsme se zvedli a vrátili se zpět do Konohy.
Na rozloučenou mne krátce a vášnivě políbila...
… a abych na ní nezapomněl, na jednom místě mi prokousla dolní ret.
Hm. Není ona náhodou Mitarashi Anko?
Co jsem vlastně čekal?
Mezitím jsem došel k baru.
K baru, v němž čekali moji zapomenutí kamarádi.
Ach jo. Promiňte, kluci...
I když jsem si jist, že alespoň Jiraya mi to odpustí.

* * *

„Dzebe...bllllll,“ prohlásil Ted a pokusil se udělat krok.
„Ty... pusť mě, nenenebo ti... blllllll,“ vyprázdnil další část žaludku na zem, „u-udělám... “
Nadhodil jsem si ho na ramenou, protože začal sklouzávat na jednu stranu.
Ted se opět pokusil udělat krok. Vzhledem k tomu, že mi ležel téměř bezvládně na ramenou jako pytel rýže, to působilo celkem legračně.
„Kakakam mě to nese-hyk-neseš. Popostav mě. Jajajámůžu jít sám. Jáchcizpátky. Sa-saké. Škyt.“
„Domů tě nesu, a ne, nemůžeš jít sám, už jsi to zkoušel. Máš jí jak z praku a zítra ráno ti bude tak blbě, jako už dlouho ne, protože na rýžovou pálenku nejsi zvyklý. A já se ti budu smát. Nevadí?“
„Ře-řekni Otsuu, ať mi naleje dalšího pa... panáka.“
„Fakt to chceš?“
„Blllllll,“ popřel svá slova Ted.
„Za chvíli budem doma,“ sdělil jsem mu.
Prázdná ulice, království stínů a temných zákoutí, mizerné pouliční osvětlení. Typická popůlnoční Konoha.
Asi deset minut jsem kráčel, aniž by Ted vydal hlásku – jen oddychoval. Byl docela lehký a jeho bezvládná ruka mi v rytmu mých kroků plácala do stehna.
„Doma... vodu...“ zakňnoural náhle člen elitní jednotky americké armády na mých ramenou.
„Jo, neboj. Dostaneš vodu a lavor k posteli. Však to znáš.“
Nenesl jsem ho opilého poprvé – a on by nenesl poprvé mne.
„Díky. Bo... bože... mě je blbě...“
„To mě těší,“ ujistil jsem ho škodolibě a zároveň trochu soucitně, „a to není nic proti tomu, jak ti bude ráno.“
Odemkl jsem, hodil Teda na postel, zafixoval ve stabilizované poloze, vedle postele postavil kbelík s vodou, skleničku s tou samou tekutinou vedle něj na zem, došel se vysprchovat a ulehl vedle Teda.
Jsem zvědav, co bude zítra. Ted mi sliboval, že nás čeká nějaké zajímavé setkání...
Pak jsem usnul.

* * *

„Bože...“ hlesla lidská troska, která se vypotácela z koupelny.
„Bože můj... to jsem včera musel vypadat... nevíš, co jsem dělal a kde... aúúú,“ položil si dlaně na spánky, „... kde jsme to byli?“
„Chlastali jsme saké s Jirayou a několik hezkých holek nám dolévalo. Já jsem se potom šel projít.“
„Jiraya... jo, ten mohutnej bělovlasej chlap... už si vzpomínám. A co se dělo potom?“
„Nevím. Já jsem se šel projít, a když jsem se, ehm, po chvíli vrátil, tak jsi měl na klíně polonahou a docela opilou slečnu, oba jste se hihňali, ty jsi měl ruku u ní pod kimonem v oblasti hrudníku a druhou rukou jsi šmátral po láhvi.“
„Ježíš,“ vzdych Ted. „Tak to si nepamatuju. Byla aspoň hezká?“
„Jo, a opravdu hodně,“ ujistil jsem ho po pravdě.
„To je škoda. Nic si nepamatuju. Moh' jsem...“ Tvář mu ztuhla. Zbledl. Zjevně si něco uvědomil. „Tsu...Tsumiko... ta mě přerazí...“
Voják, který mne dokázal nést pět kilometrů džunglí a sám měl dva průstřely, bojovník, který stál proti desetinásobné přesile a ani nehnul brvou, muž, který byl schopen vnést strach i do fanatických srdcí Rudých Khmerů v Koreji, se téměř rozklepal strachy při pomyšlení na drobnou, hubenou, černovlasou vesničanku.
„Neboj,“ uklidňoval jsem ho. „Pokud vím, tak jediný, co jsi stihnul, je hladit jí po prsu – a to nějak okecáš – tedy pokud jí to řekneš.“
Ted vzdychl.
„No... já si to ještě rozmyslím. Až zajdeme...“ Tvář mu ztuhla podruhé. Vytřeštil oči. „Kolik je hodin?“
„Asi třičtvrtě na devět,“ odpověděl jsem s pohledem na malé hodiny na mém nočním stolku.
„Krucinál!“ Začal se rychle oblékat.
„Dělej,“ štěkl na mne, když viděl, že klidně sedím a popíjím čaj. „Jdeš se mnou a za čtvrt hodiny tam máme být!“
„Ještě jsi mi neřekl kde,“ připomněl jsem mu.
„A taky neřeknu, je to překvapení. Dělej,“ zopakoval svou prosbu.
Tak jsem poslechl.

* * *

Dveře po naší pravici se otevřely.
„A vy si přejete?“ zeptal se brýlatý mladík v bílém plášti. Podezřívavě si nás prohlížel, protože do těchto prostor byl omezený přístup.
Přicházející ostraha v podobě jednoho z ANBU nebyla tak slušná, zato přímočařejší.
„Sem je vstup zakázán. Pokud tu nemáte co dělat, okamžitě odejděte.“ Jeho oči, utopené hluboko v otvorech masky na obličeji nás zevrubně prohlížely, jak ninja odhadoval, jestli a kde máme schované zbraně.
Máchnutím ruky propustil mladého vědce v gestu „běž, o tohle se postarám“. Mladík poslechl.
„Máme se tu setkat s panem Moribitem,“ vysvětlil mu Ted.
Ninja, aniž z nás spustil oči, vytáhl z kapsy několik kartiček. Zvedl si je do výše obličeje, aby mohl sledovat zároveň nás i kartičky a jeho ruku zahalil žhnoucí obláček chakry.
„Ty kartičky reagují na jeho chakru. Asi je na nich naše podoba,“ naklonil jsem se k Tedovi.
„To mi došlo,“ usmál se na mě sladce. „Možná tomu nebudeš věřit, ale nejsem idiot.“
Ninja vrátil kartičky do kapsy.
„V pořádku. Teď vás ještě musím zkontrolovat na přítomnost zbraní.“
„Jistě.“
„V pořádku,“ řekl ninja po chvíli. „Běžte prosím přede mnou, budu vás instruovat o změnách směru. Neodbočujte prosím do žádných dveří, ničeho se nedotýkejte, s nikým nemluvte, neberte do rukou žádné předměty...“
„To je obsaženo už v tom příkazu, abychom se ničeho nedotýkali, že?“ podotkl jsem.
„Tento bod je důležitý, proto jej zdůrazňujeme.“
„Ale jo, já tomu rozumím. Jen...“
„...jen jste si musel rýpnout, že? Račte prosím,“ pobídl nás člen ANBU.
„Koukám, že už tě tu znají,“ zašklebil se Ted, zatímco jsme se vydali dlouhou, dobře osvětlenou chodbou.
A to jsem tu ještě nebyl. Má pověst mne předchází, jak tak koukám...
… anebo ten ANBU byl někdo, koho jsem znal či s ním byl na misi.

Co je to vůbec za objekt? Ted mi s tím tajnůstkařením začíná mírně lézt na nervy. Ale ještě se zkusím slušně zeptat, než to z něj vymlátím.
„Kdeže to vlastně jsme? Zvenčí nebyla žádná cedule, bezpečnostní opatření jak u vstupu do Bílýho domu...“
„Fakt ti to ještě nedošlo?“ zeptal se s hraným údivem Ted. „Ach, já zapomněl, pán je velmi chytrý. Teď jsme-“ rychle uhnul před mou pěstí, letící směrem k pravé polovině jeho dolní čelisti- „ve výzkumáku Konohy. Vývoj zbraní. To už jsi zapomněl, že sem máme zajít?“
„Aha... no... no – trochu asi zapomněl,“ přiznal jsem.
Stěny tu měli úplně holé, natřené sterilní a k smrti neosobní bílou barvou. Vše bez jakýchkoliv ozdob, obrázků, grafů, schémat různých technologií.
Zvláštní. Asi tu opravdu berou utajení a bezpečnost opravdu vážně – docela potěšující zjištění, po zkušenostech se zabezpečením letišť a vojenských základen v našem světě.
„Pátá Hokage mi předevčírem vzkázala, že mi konečně domluvila tu schůzku s vedoucím vývoje osobních zbraní. Takže dneska si nechám vyrobit lepší nože a ty – no, ty si zatím můžeš rozmyslet, co vlastně budeš chtít.“
„Aha. Hm. Dík, že jsi mi to řekl včas,“ zavrčel jsem. „Jsem rád, že mám dost času si to rozmyslet.“
Můj spolubojovník se jen zachechtal.
„Jenže ty jsi rozhodnutý už dávno. Svojí zbraň sis vybral už před dlouhou dobou – ještě v našem světě. Věř mi. A ne, MP5 s tlumičem to není.“
Nadechl jsem se, abych mu odpověděl, ale už jsem to nestihl.
„Teď doprava, prosím,“ požádal nás ninja, stále jdoucí za našimi zády.
Vešli jsme do dveří.
Malá místnost, asi tři krát čtyři metry. Jednoduchý, dřevěný stolek, kolem něj několik stejně jedoduchých, ale na pohled celkem pohodlných židlí – v rámci možností, samozřejmě. Na protější zdi malá tabule s pisátkem.
„Zde se prosím posaďte a počkejte. Pan Moribito tu bude za okamžik.“
Židle byly stejně pohodlné, jak vypadaly. Ta moje pod mou váhou trošičku zasténala.
„Dobrý den,“ vešel náhle do místnosti postarší, hubený muž v bílém plášti. Na očích brýle se silnými obroučkami, kolem očních jamek složitá síť vrásek, připoménající kanály na Marsu, téměř plešatá hlava se leskla, ruce pokryté jizvami po drobných řezných poraněních a po popáleninách.
Kdyby mu chyběly tři prsty, řekl bych, že to je pyrotechnik – jeden z těch pološílených, kteří se dožili vyššího věku, než je v jejich oboru obvyklé.
Pozorně si nás prohlédl.
„Ehm... Který z vás je Rogers Ted?“
„Já,“ přihlásila se moje dvojička a vstal. „Já už mám rozmyšleno, co bych chtěl, ale tady můj přítel by potřeboval poradit.“
„Aha. Takže napřed vy, ať se pak nezdržujeme.“
„Motýlí nože. Dva životberoucí nože. Dvojité smrtící nože. Znáte ten pojem?“
Vrásky kolem očí výzkumníka se poskládaly do nového obrazce.
„Dvojité nože... jen málokdo bojuje dvěma noži, které patří k sobě.“
„Ne, k těmhle nožům patří celý bojový systém a styl boje. Dá se jím skvěle krýt i útočit. A tento styl nepochází z tohoto světa.“
Výzkumník se zatvářil maličko podrážděně.
„Jestliže nepochází...“
„Řada zdejších zbraní má obraz v našem světě,“ přerušil ho neslušně Ted. „Myslel jsem si tedy, že znáte i motýlí nože. Neznáte – nic se neděje. Můžu je popsat nebo nakreslit, vysvětlit princip...“
Výzkumník ukázal na tabuli, Ted vstal, chopil se pisátka, začal malovat...
...a vysvětlovat...
Pan Moribito vypadal, jako by ho to opravdu zaujalo.
„To je... hm... velmi zajímavé. Velmi. Velmi zváštní – vámi popisovaný styl boje se nepodobá ničemu, co znám. Ehm. Možná by tento styl zajímal nejen mě, ale několik mých studentů. Ti by vám také mohli pomoci navrhnout pro vás ideální tvar nože - myslím tím ideální do nejmenších detailů, přesně sedící vašim potřebám. Můžete prosím následovat zde pana Mi...“
„..pana průvodce,“ přerušil ho člen ANBU.
„...ach ano, pana průvodce – ehm, můžete ho tedy prosím následovat dolů do laboratoře a do zkušebny?“
„Samozřejmě.“
Ted s elitním ninjou odešli a pozornost pana Moribita se začala soustředit na mě.
„Takže – co byste si vy přál?“
Nadechl jsem se.
„V podstatě nevím, jaká zbraň mi sedne. Celý život jsem používal zbraně z našeho světa, které tu neexistují a zabíjejí na dálku. V případném boji zblízka jsem používal nůž – ale nemohu říci že bych měl pocit, že je to ideální zbraň. Takže bych potřeboval možná trochu poradit.“
Pan Moribito se zamyslel. Pak zvedl oči a podíval se znovu na mne.
„Pojďte za mnou do zbrojnice. Vyzkoušíte si několik zbraní – a pokud by vám to nevadilo, několik našich instruktorů by vám pomohlo pomocí analýzy vašich pohybů najít pro vás nejvhodnější zbraň.“
Obrátil se a odešel.
A nechal mě tu – tenhle člověk si, na rozdíl od ANBU, s bezpečností hlavu neláme.
Jenže já nehodlal dělat potíže – tuhle bezpečnostní mezeru mohu s tím chlapíkem od ANBU prodiskutovat jindy. A tak jsem vyrazil za panem Moribitem.

* * *

Militaristův vlhký sen. Fata morgána milovníka bojových umění. Halucinace touhy všech sběratelů chladných zbraní – a nejen jich.
Ohromná místnost, plná dřevěných stojanů – a všechny byly ověšeny zbraněmi.
Zbraně. Všude. Po stěnách. Po stojanech. A každá jiná.
Řemdihy, meče všech možných tvarů a velikostí, boxery, nože, řetězy, shurikeny všech tvarů, co srdce ráčilo, jakési podivnosti z kožených řemínků a dřeva, drtivé zbraně, kuše, luky...
Dokonce i jakýsi kříženec cirkulárky a sekyry by se tu našel.
Ještě jim tu chybí motorovka, pomyslel jsem si a v duchu se zašklebil.
Každý čtvereční decimetr účelně využit, vše pečlivě až puntičkářsky seřazeno jako knihy v knihovně. Celá pravá strana se blýskala čepelemi chladných zbraní, střelné zbraně a šípy měly své místo na opačném konci, různé kyje a varianty na bijáky obsazovaly stojany nedaleko vchodu, levé straně dominovaly vrhací zbraně.
Jen uprostřed bylo malé tatami s několika rozestavěnými cvičnými figurínami.
A abych nezapomněl, několik ninjů kolem. Pozorně mne sledovali.
„Tak,“ usmál se pyšně pan Moribito, „tady už si vyberete, ne?“