Kyuubiho intermezzo - „Mé ocasy jsou rovnocenní protivníci“

„Hej, co je tohle za hloupej trik?! Mám snad právo na řádný soud, než mě uvrhnete do vězení!“ řval bezmocně, když cítil, jak ho do svých spáru chytá chakra, ne mocnější než ta jeho, ale v tuhle chvíli lépe použitá... Spoutají ho, a on už nebude moct být první... Budou se ho snažit řídit a ovládat... O to přeci ve vězeních jde, ne? Zmanipulovat vězně... Pokud jsou nevinní, není jiný důvod je někam zavírat...
Zmizel, ztratil celou svou velikost, a objevil se ve světě, kde to nebylo skutečné. To viděl, to cítil, to prostě věděl. Ne, byla to jakási fikce... Možná že genjutsu? Ti, co dokáží jednoho nevinného uvěznit používají různé lsti...
Ale bylo to až moc skutečné. Obrovská jeskyně. Temná. To mu dělalo dobře... A aspoň je určitá naděje, že se tu jistě najde koutek, kde by se mohl vyplakat. A kde by byl neviděn.
A pak se zavřela brána. Mříže. To není žádná překážka... Copak si myslí, že ho tu jenom takhle zavřou za mříže, jako nějakého kriminálníka? Má přeci nějaká práva... Co takhle právníka a obhajobu? Vždyť je nevinný... Nebo ne? A i kdyby ne, tak co? Vyhrává přeci, takže musí vyhrát i teď... Přece si ho jenom tak nechytí, jenom když se jim zachce...
Zvedl se, aby použil svou sílu k proražení mříže, ale najednou... Ucítil něco tak zvláštního. Objevila se tam pečeť... A neviditelná bariéra ho nechtěla nechat vyjít z vězení. Zavřeli ho tu. Jistě se musel stát obětí nějakého podvodu, či manipulace s výsledky... A proto ho tu drží. Budou žádat výkupné. Copak se nedokáží prostě smířit s tím, že on vyhrává? Musí se uchylovat k takovým podlým lstem?
Zavrtěl hlavou, zabručel, a lehl si, rudé oči upřel na protější stěnu. Vypadalo to tu celkem dosti nudně, to musel přiznat. Rozhodně tu nebyl nikdo, komu by to mohl nandat... Leda svým vlastním ocasům.
Zamyslel se. Ale počkat, jo, proč ne? Jeho ocasy jsou jistě rovnocenní nepřátelé, vždyť se zdá, že ti malí lidičkové z něho mají strach hlavně kvůli těm ocasům... Nebo, vždycky mu říkali devítiocasý, čímž na ocasy poukazovali... Takže na tom asi něco bude...
Překulil se na záda, ocasy se, i přesto, že je měl částečně pod sebou, roztáhly do jakéhosi vějíře.
Je jich devět. Devět proti jednomu. To nezní moc přívětivě... Ale na druhou stranu, těch lidí co zničil a porazil byly tisíce... Jenže tohle nejsou lidé, to jsou ocasy, nejspíše úctyhodní protivníci, když se jich všichni tak bojí... Tedy, bojí se jeho, ale z větší části jde taky o ocasy, takže...
Zamyšleně se na ně zadíval. Rozhodl se, že to klidně protáhne. Je jasné, že brzy si ho přijde někdo zachránit, kdo by chtěl, aby se šampión všech šampiónů, král démonů, prostě jenom tak vypařil... To by svět neměl budoucnost... Ale zase se tu jinak unudí. Čas se občas dokáže hrozně táhnout... To věděl, i když se po většinu času nenudil.
Podíval se na ten prostřední. Uprostřed těch ostatních vypadal tak... Výsměšně. Jako by chtěl říct „Koukej, já jsem mezi nimi prostřední, lichý, a tedy jedinečný... Jistě že ti to nandám...“
Zavrčel, rychle se přehoupl přes zadek za ocasem, a už se do něho chtěl pustit, ale co...? Huh? Ten ocas zmizel... Teleportace?
Obezřetně se rozhlédl kolem sebe, a pak ho uviděl za sebou. Zmetka malého. Tak on si myslí, že se bude schovávat? Že teleportace je nějaký div, se kterým si vystačí? Tak to se tedy šeredně plete, a hned se dozví, jak moc...
Chvíli počkal, aby se mohl pořádně připravit na kombo "rychle-udeř-než-ti-uteče". Pysky se mu zachvěly očekáváním, a pak se s mocným zavrčením odrazil od země a ve vzduchu se rychle otočil a chmátl tlapou tam, kde tušil ocas. Ale on tam nebyl! Zase teleportace? Jaký podvod! Bojí se ho lidi snad jenom kvůli takovým podvodům jeho ocasů? Ale on přeci není žádný podvodník!
Přistál na všech čtyřech a podezíravě se ohlédl za sebe. No jistě. Co čekal. Ten ocas si tam prostě je, vztyčený, pěkně nafoukaně uprostřed, a výsměšně se pomalu vlní ze strany na stranu.
Zaplavil ho vztek, a rudé oko se zúžilo. Teď mu to neprojde, a jestli si myslel, že...
Skočil dozadu a dopadl na zadek, povedlo se mu přisednout si ocasy. Teď už ho měl před sebou, jako na talíři...
Pomsta bude sladká...
Se zavrčením naštvaně nakrčil čumák a pořádně se zakousl do prostředního, pátého ze svých ocasů. Vzápětí na to hlasitě zakňučel a projela jím ostrá bolest, která šla od špičky rafnutého ocasu páteří až nahoru... Alespoň ví, jak moc ostré má zuby, když už nic lepšího...
Svalil se na břicho, do lehu, a zničeně přemítal o tom, co se právě stalo, a přitom mezi zuby drtil tu palčivou bolest. Vždyť se právě osvědčilo, že je úžasný lovec! Chytil teleportující se ocas! To už chtělo pořádnou dávku rychlosti a obratnosti... Ne?
A přece se nakonec rafl do svého ocasu. SVÉHO ocasu! Jak to mohl udělat? Kdo ho přesvědčil, aby rafl sám sebe? Honil se s ocasem, se svým vlastním ocasem... A dokonce ho ten ocas tak naštval, že se kousl... Ale to přeci... Už je z toho všeho celý nějaký zhlouplý... Hrát si se svým vlastním ocasem, i když se možná umí teleportovat, a to je úctyhodná schopnost...
Položil si hlavu na tlapy. Možná by měl občas víc přemýšlet o tom, co dělá. Hlavně by měl být víc v klidu... A víc to brát jako hru... Vždyť šampionát síly je vlastně taky jenom hra...
Zmučeně zakňučel, stočil se do klubíčka, a po chvilce usnul... Doufal, že se mu budou zdát hezké sny, a až se probudí, vše bude v pořádku, a vše bude jen sen…