Stín v srdci 010-Chci zpátky svůj předešlý život

Ulevilo se mi, jakmile se mi za ním objevil Itachi. Málem jsem se rozplakala radostí. Madara povolil stisk a já sesypala na zem. Těžce jsem si oddychla, jen setinky mě dělily od mého konce. Jen chvilka. Stejně jako já i Sakura ztěžka dýchala. Doplazila se ke mě a objala mě kolem ramen. Radostně jsem se usmála, ustoupila jsem společně s ní do bezpečné vzdálenosti.
„Pche.. a zrovna ty se mi chceš postavit, myslel jsem si, že ty budeš rád na mé straně. Ale ta žena tě dostala,‘‘ usmál Madara a odrazil ho na druhou stranu místnosti. Vyjekla jsem a víc jsem se přitiskla ke zdi, protože jakmile ho odrazil, otočil se ke mně. Znovu ve mně začala narůstat panika, tiše jsem se modlila, ať se Itachi zvedne a zahrání nás.
„Neboj.. udělám to rychle,‘‘ usmál se nade mnou a napřáhl kunai. Čekala jsem na úder. Itachi už by mě nemohl zachránit, nestihl by to. Teď už vážně bylo pozdě.
Kunai zasáhl svůj cíl, cítila jsme jak mi prorazil hrudí, krev mi pronikla až do úst. Nemohla jsem dýchat, jen jsem vykašlala spoustu krve a tvrdě jsem dopadla na zem. Zaslechla jsme výkřik, možná to byla Sakura, nevím. Předemnou se všechno rozmazalo. Viděla jsem jen ten jeho úšklebek a pak Sakuru. Vrhla se po něm, stejně tak i Itachi. Já je nemohla zastavit, nešlo to, už mi docházely všechny síly a svět přede mnou začalo mizet. Už jen temnota…
Zahlédla jsem světlo, bezmyšlenkovitě jsem se vydala za ním s nadějí, že naleznu vytoužený klid. Někdo mě zastavil, něco mi překřížilo cestu. Znovu ty dvě zahalené postavy, které mi už cestu zkřížily tenkrát na hřbitově. Zalekla jsme se, když mi světlo začalo mizet, ty dvě postavy se pomalu začaly přibližovat.
„Ty sem nepatříš,“ promluvila jedna z nich, zrovna když veškeré světlo zmizelo a zahalila mě znovu ta nepřekonatelná temnota. Možná přece jen nenastal můj čas.
Otevřela jsem oči, znovu ta temnota, znovu… Myslela jsem, že jsem jí unikla, ale něco tu bylo jiné. To teplo, co mě hřálo. A ta měkkost, co mě zahalila.
„Tak ses probudila,‘‘ ozvalo se do ticha. Pootočila jsme hlavu, znovu jsem se zahleděla do těch černých očí, které jsem nadevše milovala.
„Jak se cítíš?‘‘ začal mě ihned zasypávat otázkami a já mu na všechny jen odpověděla úsměvem. I když jsem mu lhala, hruď mě nepříjemně pálila a v hlavě jsem snad měla miliony hřebíků, které pokaždé hrotem narazila do stěny. Nejvíc mě ale bolelo srdce.
Nevěděla jsem, co se stalo, kde jen moje dcera, kde je ON.
„Co se stalo?‘‘ přerušila jsem jeho dlouho řeč o tom zda mi je dobře. Najednou mlčel, dost podezřele. Pak sklopil hlavu.
„Víš, jakmile tě zranil a my s ním s tvou dcerou bojovali. On ji popadl a zmizel s ní. Donesl jsem tě zpět a přinesl jsem ještě někoho,‘‘ sdělil mi. Lehla jsem si znovu do peřin a zavřela jsem oči, abych zadržela všechny slzy. Byla jsem tak blízko, tak moc blízko a znovu mi zmizela. Na drudou stranu mě zaujala ta poslední zpráva, chtěla jsem moc vědět, koho.
„Koho jste přinesli?‘‘ položila jsem mu otázku, ale hned jak jsem se chytala zvednou, zatlačil mě zpět do polštářů. Protestovala jsem, ale bolest v ráně na hrudi mě přeci jen přesvědčila víc než on.
„Ještě je čas, stejně bych ses toho moc nedověděla, nemluví s námi,‘‘ řekl a znovu si lehl vedle mě. Sice jsme stále byla myšlenkami někde jinde, ale chtěla jsem odejít od tohoto téma.
„Řekl jsi už Narutovi o nás dvou?‘‘ naprosto jsem změnila téma znovu jsem mu pohlédla do jeho milé tváře. Jeho pohled se změnil, jeho smích se vytratil.
„Neřekl, měl bych snad?‘‘ odpověděl i na otázku otázkou. Trochu se mi ulevilo,ale i tak jsme si zanechala veškerou vážnost.
„Neříkej mu to, prosím. Nechci, aby tom věděl, už jednou jsem ho takhle podrazila,‘‘ řekla jsem a přetočila jsem se na druhý bok. Právě teď jsem s začala uvědomovat, že mi svět přímo hroutí pod nohama. Celou dobu jsem si počínala bezmyšlenkovitě, jako malé dítě. Je načase se vrátit na zem.
„Bude nejlepší, když to ukončíme,‘‘ řekla jsem, ač nerada. Nikdy už nezapomenu tu nádherné chvilky, ale měla jsem rodinu a nechtěla jsem ji podvést.
„Proč?‘‘ posadil se. Možná jsem ho vyvedla z míry, ale měl to čekat. Věděl přeci, že tohle není navždy.
„Nejde to, teď už ne. Jakmile zachráním svou dceru, vrátím se do Konohy a začnu žít normálním životem,‘‘ to byl poslední, co ode mě slyšel. I přes jeho předešlé varování jsem se postavila a vyšla jsem z místnosti pryč. Nevracel se dlouho, věděla jsem, že jsme mu moc ublížila. Ale nebyla žádná možnost.
Sešla jsem ze schodiště dolů, byla přesně jako tehdy, kdy mě zachránili z toho vězení, tentokrát s ostatními slavil Naruto. Zajímalo mě, co momentálně slaví, vždyť jsme nic nedokázali. Znovu nám unikl a určitě si nešel lepší ukryt než ten předešlý.
Otevřela jsem dveře, ze kterých se linul všechen radostný smích. Smích utichl, nejspíš kvůli mému pohledu. Měla jsem chuť do něčeho praštit, kdyby mě neochromilo zranění.
„Myslela jsem, že chcete něco dělat a ne se tu jen tak nalívat,‘‘ zakřičela jsem do místnosti. Všichni nasadili provinilou tvář.
„Dál už na vás nebudu spoléhat, pomůžu si sama,‘‘ řekl jsem nakonec a zmizela jsem z pokoje. Naruto vyrazil hned za mnou, zastavil mě až u venkovních dveří.
„Kam to jdeš?‘‘ řekl a přitáhl si mě za loket k sobě. Když jsem pohlédla do jeho tváře, zavalila mě neskutečná lítost. Sklopila jsem hlavu a udělala jsem jeden krok k němu.
„Promiň, já jenom chci zpátky svůj předešlý život,‘‘ vzlykla jsem a přitiskla jsem se k němu.