Kytička má holku!? ep.15...Soucit

Zatímco si Mei zvykala na svůj nový post "uklízečky v Akatsuki", pomalu si uvědomujíc to, že ji někdo třeba nebude brát jen jako bezcenný odpad, v čemž jí hojně pomáhal Uchiha Itachi a dokonce i ostatní členové Úsvitu včetně Kytičky, který, ačkoliv měl teď hodně často depresivní schizofrenní nálady, uznal za pravdu, že dívka nemohla za to, co udělala...
...zatímco ji Hidan zasvěcoval do tajů jashinismu, zatímco s Tobim pomalu probrala veškeré jeho "poklady", zatímco si vyslechla povídání Kakuza o penězích, a Sasoriho s Deidarou o umění...
...v tu dobu o stovky kilometrů dál vymýšlela Sagi spolu se svým novým a nečekaným přítelem, Kabutem, plán na útěk.

"Ale takhle to udělat nemůžu!" zavrhla modrovláska snad už pátý plán, který přišel Kabutovi na mysl.
"A proč, proboha?" podivil se brýlatý.
"Copak to pořád nechápeš?!" protočila dívenka oči v sloup.
Mladík jen zavrtěl hlavou, počal tupě zírat...zdá se, že skutečně nechápe vůbec nic.
"Ježíííš, já přece NECHCI přitáhnout s sebou k Akatsuki i toho sli... Orochimara. Jasný?"
"Tak tos měla říct dřív..."
Znovu a znovu se tedy snažili vymyslet nějaký plán, který by ani v nejmenším nevzbudil Orohadovu pozornost...
...ale bezvýsledně.
Nakonec se rozešli do svých pokojů, aby snad nepadli v podezření ze zrady. Oběma ale trvalo ještě poněkud dlouho, než konečně usnuli.

Uprostřed noci se Sagi probudila. Nechápala proč, ale vylezla z postele a šla směrem k východu ze sídla. A tam uviděla Orochimara. Bavil se se Sasukem. Zpočátku chtěla odejít a nechat jejich rozhovor jen jim samotným, ale nakonec ji přemohla zvědavost. Sasán byl tehdy přeci vyslán, aby zjistil, co se s dívkou stalo, nebo ne? Tak by mohl znát toho útočníka, kvůli kterému ztratila paměť...
...a třeba o něm zrovna s Orinem mluví...
I připlížila se co nejblíže a schovala se přímo za keříček u vchodu.

"...Sasuke... vždycky jsem měl pocit, že víš, co pro tebe mohu udělat," šeptal bílý ninja zlověstně, až to znělo skutečně jako hadí syčení.
"Ano, ale..." chtěl Uchiha něco říci, ale byl přerušen.
"Myslel jsem, že si uvědomuješ, co ti umožním, když mě budeš poslouchat," pokračoval Oro.
"Nebo snad už necheš vykonat svou pomstu?"
"Jak...jak to myslíte, pane?"
"Určitě tušíš, jak to myslím..." v hadích očích se zaleskl zlověstný záblesk a mladý muž se zřítil na zem v bolestné křeči, svírajíc značku na svém krku.
Hadí sannin ho jen upřeně sledoval, na tváři krutý úšklebek.
Sagi se už na to nemohla dívat. Na důkaz toho, že jakkoliv na ni byl její "pán" v minulosti hodný, je to nepochybně jen maska, kterou si nasadil, aby nepřišel o nástroj k ukájení svých choutek, o služku...o cokoliv, jako co mu sloužila. A ačkoliv se s tím mladým Uchihou nenáviděli od té doby, co byla stvořena, momentálně jí ho bylo líto. Nějak nechápala, za co ho jejich společný "pán" trestá.

Ten náhlý pocit soucitu v ní byl až příliš silný, takže než se nadála, stála přímo před slizounem, ruce v bok.
"Nechte ho!" křikla.
Prudce trhl hlavou směrem k ní.
"A co za to?" ušklíbl se.
"Co budete chtít, pane," zašeptala.
"Pak tedy dobrá, Sagi-chan," svolil.

Po chvíli sebou Sasuke přestal trhat v bolestivých křečích a jen nehybně ležel na zemi.
Nehybně...
...odevzdaně...
...bezbranně.
"Uložíš ho a ošetříš," zasyčel Orochimaru, "a pak se dostavíš do mé pracovny."
Poté vešel do sídla, pobrukujíc si jakousi zvláštní melodii. Sagi moc dobře věděla, co po ní bude chtít...
...ale ted už nemohla couvnout.
Dané slovo nelze vzít zpět.
Navíc, jak ji napadlo, by Sasán mohl mít nějaký nápad, jak ji odtud dostat...
...určitě by mu nebylo proti srsti zbavit se břemena, které zatěžovalo jeho pána a znemožňovalo mu soustředit se jen a pouze na jeho výcvik...
... a za tuhle malou naději její oběť stála.
Za tu malou naději, že ještě někdy uvidí Kytičku.

Opatrně přiložila mokrý hadřík na jeho čelo.
Stále ležel bez hnutí, nejevil zjevně žádné známky života.
A popravdě... Sagi se také snažila oddalovat moment, kdy bude muset odejít do "hadího doupěte", jak sama pro sebe nazývala místnost, v níž lord Orochimaru trávil nejvíce času. Doufala možná, že její pán mezitím zapomene na slib, kterým se za naději na získání rady zavázala.
Po chvíli ale její "pacient" pomalu otevřel oči.
"Kde...to jsem?" zeptal se zmateně.
"Kde bys byl? U sebe na pokoji," promluvila klidným, tichým hlasem.
"A ty jsi tu proč?" nevycházel z údivu.
"Abych tě ošetřila," pokrčila rameny.
"A kdo se tě o to prosí?!" vyhrkl.
"Po pravdě?" usmála se, "Nikdo."
Posadil se, ještě pomaleji, než prve otevřel oči.
"A proč prosím tebe?!" podrbal se na hlavě, "vždyť mě nenávidíš..."
"Tak to prr, chlapče. To je vzájemný!" odsekla.
Hořce se uchechtl.
"No, to máš pravdu. Vždycky jsi mi akorát bránila pokračovat v tréninku... zajímal se jen o tebe..."
"A tys žárlil, božínku, tak to jen kvůli tomu?" na tváři jí hrál zvláštní, pobavený úsměv.
"Na tom není nic k smíchu!" snažil se rozčilovat, ale jemně mu přiložila prst na rty.
Měla pocit, jako kdyby jednala s malým dítětem, ne s rozumným mladíkem, za kterého se většinou vydával.
"Neměl by ses rozčilovat po tom, co sis prožil. Odpočívej..."
Na svůj stav až nečekaně rychle ji popadl za ruku, kterou ho předtím umlčela.
"A tohle mělo být co?" zaškaredil se.
"To mělo znamenat něco ve smyslu 'Sasínku malinký, zmlkni a spinkej!', víš?" zasmála se dívka.
Vykulil oči a otevřel pusu. Párkrát naprázdno polkl, stále svírajíc její ruku.
"A tím 'Sasínkem' je myšleno jako co?"
"Nic než holý fakt, že se umíš chovat jako tvrdohlavý děcko."
"He...eh...cože?" vypravil ze sebe překvapeně. Nějak se nechápal, vzhledem k tomu, že právě tuhle holku chtěl ještě nedávno tolik zabít, že ji nemohl vystát...
...aniž si to uvědomil, začal se tvářit jako naprostý tupec, zíraje do prázdna, pusu dokořán, ruku stále sevřenou kolem dívčina zápěstí.
"Ehm...nad čím dumáš, mysliteli?" v jejím hlase bylo stále slyšet to pobavení, které tam měla od momentu, kdy se zmínila o žárlivosti.
"On vážně nekecal..." mumlal si pro sebe, totálně nevnímajíc okolní svět.
"O čem?" udivila se.
Trhl sebou. "No přece o tobě," pokrčil rameny, "že si rychle získáváš přízeň úplně kohokoliv..."
Zasmála se. Nikdy ji neslyšel se takhle uvolněně smát. A působilo to na něj jaksi uklidňujícím dojmem. Ten smích, to rádoby-mateřské chování. Připomínalo mu to doby dávno minulé, kdy byl ještě malým, šťastným chlapečkem.
"Chováš se ke mně jako matka..." zašeptal.
"Ale ne, vážně, synáčku?" rozhodla se přistoupit na jeho hru, "tak jako matka ti říkám, že bys už měl spinkat, jinak z tebe nikdy nebude velký ninja."
Ani nevěděl proč, přitáhl si její ruku, kterou dosud svíral ve své, a položil ji na svou tvář. Zvedla udiveně obočí.
"Ty jsi asi hodně mimo, viď?" uchichtla se.
Zavrtěl hlavou.
"Ne, to ne. Jen mi už hrozně dlouho chyběl laskavý dotyk a rodičovská láska..." jeho oči pohasly a ruku pustil.
"Tak už prosímtě spi, a pokud možno se zase vrať do normálu," zašeptala a tiše opustila místnost.
Těžko říci, kdo z nich měl v tu chvíli v hlavě větší zmatek, ale určitě je oba překvapilo, jaká podivná harmonie mezi nimi té noci zavládla. A ani jeden si nebyl jist, jestli to do druhého dne nevyprchá.

Sagi poté zamířila se svěšenou hlavou do "hadího doupěte", kde už na ni čekal chlípný had, rozhodnutý přinutit ji splnit slib.
A až o hodně později v noci se modrovlásce podařilo z pokoje odejít, ve sprše ze sebe smýt veškeré hadí sliny a poté teprve ulehnout do postele, přemýšlíc, zda to za ten zvláštní, ikdyž co se týče nápadů na útěk naprosto zbytečný rozhovor mezi ní a Sasuem skutečně stálo...