Otravná ženská 16

Den nezačal podle Teminých představ. Vzbudil ji otravný zvonek, nejprve si pohrávala s myšlenkou vstát z postele a tomu dotyčnému rozbít nos, ale nakonec vstala a šla do kuchyně pro něco k snídani. Zvonek toho nechal a tak definitivně upustila od původního plánu.
Dalším nepříjemným zvukem hned po ránu byla kvílející konvice. Temari si jen matně uvědomovala kocovinu a byla neskutečně šťastná, když toho ten otravný přístroj nechal.
Šla si sednout ke stolu, když ji vyrušil další zvuk, ale tentokrát příjemný: „Jsi vzhůru? Konečně.“
Dívku zmátlo poslední slovo: „Konečně? Jak to myslíš?“
Shikamaru se doširoka usmál a přisedl si než začal vysvětlovat: „Je poledne.“
Byly to jen dvě slova, ale i tak trvalo Temari neuvěřitelně dlouho uvědomit si jejich význam. V duchu si je stále opakovala než ze sebe dostala souvislou větu: „To jsem toho vypila asi hodně, co?“
Shikamaru jemně přikývl a s nadějí v hlase promluvil: „To si nic ze včerejšího večera nepamatuješ?“
Temi až příliš bolela hlava než aby postřehla jeho tón: „Jen matně.“
„Matně? Jak matně?“
Následovala chvíle ticha než Temari promluvila: „No, pamatuji si jen záblesky ze začátku.“
„I náš tanec?“
„Ne.“
To jedno jediné slovo dokázalo Shikamara rozzářit tak, že Temari ani na okamžik nezalitovala své lži. Nebyl důvod říkat mu, že právě tohle si pamatuje nejjasněji z večera. Stačilo vidět ho uvolněného a spokojeného. Už se rozhodně necítil trapně, což bylo plus pro oba.
Temari si vzpomněla na zvonek a vytrhla ho z euforie: „Kdo zvonil?“
Shikamaru si musel vyčistit hlavu než ze sebe něco vysoukal: „Jeden z Chuuninů pracujících pro Tsunade-sama.“

Temi zvedla jedno obočí a odvětila: „A co chtěl?“
Shikamaru se na okamžik vrátil ve vzpomínkách zpět.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Stál v kuchyni a chystal vodu na kafe, když zaslechl zvonek. Pokusil se doslat ke dveřím co nejdřív, ale i tak si byl jistý, že Temari to vzbudilo.
Otevřel dveře a chuunin otráveně nakoukl za něj ve snaze vidět někoho jiného.
Shikamaru trochu popuzeně zavřel dveře a v předsíni se ho zeptal co nejotravnějším tónem: „Přejete si?“
„Ano, Hokage-sama si přeje mluvit s Temari-san.“
„A o co jde se vám nesvěřila?“
„Neurazte se, ale to je věc Temari-san.“
Shikamaru popuzeně přivřel oči a nebezpečně odvětil. „Já mám Temari-san na starost na rozkaz Hokage-sama takže mě moc n*s*r a vyklop, o co jde než tě vyhodím tím oknem.“ A výmluvně kývl hlavou k jednomu ze dvou otevřených oken využívaných k neustálému větrání.
Chuunin jen překvapeně otevřel pusu a zaskočeně odpověděl: „Má to něco společného s jejím návratem domů, nevím podrobnosti.“
„Dobře běž, tvůj vzkaz jí předám.“
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Temari nedočkavě čekala na odpověď, ale ta, kterou dostala, se jí vůbec nelíbila nebo tak to alespoň mladíkovi přišlo.

Kroky dívku přivedly do kanceláře Tsunade-sama, kde se to potvrdilo.
Temi z ní vycházela s náručí papírů, které před nedávnem dostala od Gaary a jako tělo bez duše šla ulicemi Konohy zpátky, už ne domů, ale k Shikamarovi.
Snad ještě nepřítomněji než před chvílí šla, teď vkročila dovnitř a přesně jak si Tsunade přála, poslala mladíka do její kanceláře.

Hokage čekala a v duchu si přehrávala všechny možné i nemožné námitky, které bude mladík mít, jakmile mu sdělí misi.
Z tohoto rozjímání ji vytrhlo až jeho klepání.

Ozvalo se dále a Shikamaru otevřel dveře a nakoukl dovnitř.
„Chtěla jste se mnou mluvit Hokage-sama?“ V duchu si ovšem přehrál něco úplně jiného: ‚Co zase, s*kr*, chce?‘
„Ano, pojď dál.“
Mladík přikývl a s myšlenkou ‚Tak ať to mám za sebou.‘ vstoupil.
„Mám pro tebe misi, Shikamaru. Navazuje na tu poslední.“
„Souvisí to tedy s Písečnou.“
„Ano, chci abys doprovodil Temari domů.“
„A pak?“
„Pak se vrátíš do Konohy.“
„Všechno?“
„Ano.“
Shikamaru přikývl a vyrazil ze dveří a nechal udivenou Tsunade aby si to přebrala podle svého.

Temi sklesle balila a nemohla se vzchopit a ani přijít na to, proč je vlastně skleslá. Copak se celou tu dobu netěšila právě na tento okamžik?
Vyrušil ji zvuk dveří, podle všeho se právě vrátil a zvuky kroků vedly k ní.
Zvedla hlavu ve chvíli, kdy promluvil: „Ahoj, tak jak to tak vypadá, tak se mě ještě nějakou dobu nezbavíš.“
Dívce se z nevysvětlitelných důvodů rapidně zvedla nálada, ale když se otáčela pokusila se vypadat co nejmíň vzrušeně.
Mladík ji pozoroval zkoumavým pohledem a čekal na reakci.
„Jak to?“
Podle jeho výrazu Temari odhadla, že je zklamaný její reakcí, ale i tak se snažil vypadat co nejnezaujatěji, jak jen to bylo možné, když odpovídal: „Mám tě doprovodit do Suny, prej se jinak ztratíš v lese nebo co.“
Temi napodobila výraz maximálně uraženého člověka, jak nejlépe dovedla, ale mladík se necítil provinile, jak chtěla, ale spíš naopak.
Po dobré minutě upřímného smíchu se konečně uklidnil a řekl: „Tak jo, dobře to s tím lesem jsem si vymyslel.“
„Tak proč tedy potřebuji tvůj doprovod?“
„No… Já vlastně ani nevím.“
Temin obličej nabyl zřejmě nechápavého výrazu, protože se mladík dal do vysvětlování: „No, tvrdnu ve vesnici už celkem dlouho a menší výlet by nebyl od věci. Navíc nemáš vějíř, takže by to pro tebe mohlo být nebezpečné, kdybys třeba narazila na nějaké…“
„Stačí, já to chápu.“