Dobro a Zlo 9. Odplata

Cesta neprobíhala tak hladce, jako to bylo v jejich představách. Za několik málo minut po odchodu z místa nalezení Jigoku se hustě rozpršelo a navíc padla mlha.
„Ku.va do p.či, v tomhle počasí nemůžeme jít dál. Nevidím na krok.“ Rozčilovala se Naku.
„Máš pravdu, najdeme nějak jeskyni a přečkáme tam do zítřka.“ Navrhl Warui.
„Vy jste citlivky, v tomhle se dá v klidu jít. Myslela jsem, že draci něco vydrží.“
„Drž hubu Jigoku! Fajn, půjdeme celou noc bez přestávky.“
„Ale Naku,“ namítl Warui.
„Žádné ale, prostě půjdeme.“ Odsekla a zrychlila v tempu.
„Chjo.“
Šli tedy celou noc, všichni byli na kost promočení, hladoví a promrzlí. K ránu vysvitlo slunce a mlha zmizela.
„Já mám hlad, snědl bych koně.“
„Máš recht. Není tu někde poblíž nějaká sámoška nebo tak něco?“
„Vy jste vážně kreténi, kde by se tady v téhle pustině našla sámoška? Snad umíte lovit ne?“ poznamenala Jigoku.
„My jsme na rozdíl od tebe trochu větší, takže bysme všechny zvířata v lese vyplašili!“ rozkřičela se Naku.
„Bacha, aby ti nestoupl tlak. Fajn, jak chcete, já si jdu něco chytit.“
„Tak to ani omylem! Pokračujeme dál! Anebo víš co? Poletíme! Budeme tam rychleji.“
„Dobře, dobře. Jen se pořád nerozčiluj, budeš mít vrásky.“
„Ty malá sku.vená…,“
„No co?!“
„Sesterská láska je vážně zvláštní.“ Poznamenal Warui.
„Říkal jsi něco?!!“ zeptaly se obě najednou s vražedným pohledem v očích.
„Ne, nic. Takže poletíme?“
„Jo.“

Oba dva se proměnili, Naku chytila Jigoku do pracky a oba dva se vznesli do vzduchu. Letěli několik hodin. Jigoku si nechala narůst svou hustou srst, poněvadž letěli poměrně vysoko a v takové výšce bývá zima. Naku začala prudce klesat, Warui ji následoval. Přistáli na pevné zemi. Jejich drápy se do ní zabořily. Složili křídla. Naku pustila Jigoku.
„Proč jsme přistáli dole?“
„No… ehm… to je jedno. Pojď.“
„ … “
Procházeli kolem obrovské brány, kterou hlídali takoví divní malí tvorečkové.
„Co jsou zač?“
„Tohle jsou Drakeni, malí draci, kteří jsou skvělou hlídací obranou, když někoho zahlédnou, spustí svůj křik. Útočí v obrovských hejnech a svou kořist udrápou a ukoušou k smrti.“
„Aha. Já myslela, že tu žije jen váš druh.“
„Ne, máme tu i plno poddaných.“
„Aha.“

Dovnitř vešli podivným zadním vchodem. Abyste si to mohli představit, sídlo stojí na vysoké skále. Většina lidí se sem nedokáže dostat, pro řídký vzduch a strmé skály, ale jsou i tací, kteří se sem dostanou. Ti slouží jako potrava pro drakeny. Vchody do sídla rozlišují na dva druhy - Vzdušný a Pěší. Vzdušný je něco jako taková přistávací plocha ve vyšších patrech, slouží pro „šlechtu“ a Haragase. Naku s Waruiem ji taky donedávna používali, ale pak je Haragas degradoval na obyčejné pěšáky a právě pěšáci a „poddaní“ používají Pěší. Tak už tomu rozumíte? (PS: Pěší jsou obyčejné vchody na zemi. Něco jako obrovské dveře, vhodné pro velikost draka.)
„Grrr, ten Haragas je takový debil, první nás degradoval a teď máme ještě šlapat ty schody.“
„Tak on vás degradoval jó?“
„Jo a co? To kvůli tobě a tomu zku.venýmu Kyuubi!“
„Jo, jo. Takže proto jsme šli tímhle vchodem.“
„Jo. Uf, jsme tu, konečně jsme těch asi tisíc schodů vyšlapali.“
„To je to sídlo takhle vysoké? To je docela blbý.“
„Proč? Mě to připadá super. Ovšem když můžeš rovnou vyletět do vyšších pater.“
„Hm…ale teď nemůžeš.“
„Jo, jo.“

Naku zatlačila do obrovských dveří a vešla dovnitř. Warui a Jigoku ji následovali.
„Naku, znovu ti opakuju: Neumíš klepat?!!!“
„Umím, ale nebudu se obtěžovat.“
„Tak co, našli jste ji?“
„Jo, tady je.“
„Ehm… Dobré ráno?“
„Tak to je dcera té běhny?“ řekl směrem k Naku, ale pak zamířil pohledem na Jigoku. „No… myslím, že jsme se už potkali, ty budeš ten vlkodlak, co se mě snažil zastavit že? Škoda že jsem tě nezabil už předtím. Hmm… tak co s tebou uděláme? Můžeš pracovat jako služka nebo děvka?“
„Hele brzdi, jo? Ona je v jiným stavu.“
„Cože?!!!“ jeho tlama se zkřivila do legračního úšklebku.
„No. Má to asi s tím tlustoprdem. Fuj, to bude ošklivé děcko.“
„To s tebou souhlasím.“ Přikývl Haragas.
„Hele já tu jsem s vámi!!!“
„No a?“ řekli zároveň.
„Vidím, že Naku je celá Vy. Chudák.“
„Hele, dávej si pozor na zobák, nebo dostaneš! Anebo tě předhodíme drakenům.“
„Haragasi! Víš, co jsi slíbil!“
„Jo, jo.“
„A jak to vidíš s naším povýšením? Po cestě sem jsem si všimla, že naše skupina si s trénováním neví rady a má skupina mágů potřebuje další hodiny.“
„Hm…To je sice pravda, ale já své rozhodnutí nezměním, povýšení si musíte zasloužit.“
„Tak co po nás ku.va chceš?!“
„No… co takhle uklidit celé sídlo, hlavně kasárny, desátá koupelna by potřebovala vymalovat. A pak taky, co takhle uvařit pro celé sídlo a nakrmit drakeny a saně?“
„Všechno?“
„Já myslím, že se ještě něco najde.“
„Si děláš p***l?! Copak jsme sluhové?! My jsme prvotřídní vojáci a ne žádné služky! Ku.va do pi.e! Warui, přestaň si ty úkoly zapisovat!“
„Ou, já myslel, že je uděláme, docela rád bych se vrátil zpět na mé místo.“
„Warui má pravdu.“
„OK, takže když tohle všechno uděláme, tak se vrátíme na naše místa?“
„Jo, ale musíte to stihnout do zítřka.“
„Cože?!“
„To je nemožné.“
„Užijte si to, můžete jít.“

Naku po něm hodila vražedný pohled, otočila se a s velice hlasitým dupotem odešla. Warui a Jigoku ji byli opět v patách.
„Sku.venej Haragas, však on uvidí, až se stanu vládcem!“
„Vy jste ale chudáci. A vůbec, to se nemůžete proměnit?! Připadám si jako šváb.“
„Ne! A je dobře, že si tak připadáš. Teď tě odvedu do koupelny, tam se umyješ a potom zůstaneš v mé ložnici, ani se z ní nehneš. My budeme plnit ty jeho úkoly.“
„OK.“
Prošli chodbou a pak další a pak ještě jednou, nakonec se zastavili u jedněch dveří. Otevřela je, Jigoku ji následovala.
„To si děláš srandu! Tohle není koupelna, to je plavecký bazén!“
„Vážně? A já tu vanu chtěla ještě větší. No to je jedno, prostě se v ní umyj, já jdu. Oblečení si budeš muset vyprat.“
Odešla s Waruiem plnit úkoly. Jigoku se v klidu vykoupala a vyprala si oblečení. Pak vstoupila do pokoje Naku. Byl obrovský s krvavě rudými stěnami. Byla trochu unavená a tak si lehla do hnízda a tvrdě usnula.

„Uf, kolik toho ještě chybí?“
„No, už jenom uvařit a nakrmit drakeny a saně.“
„Aha, tak já jdu vařit a ty je běž nakrmit, jo?“
„Jo.“
„Hm…ještě štěstí, že mám magii, s ní jde všechno rychle. Takže myslím, že tak dvě až tři tuny masa by stačily. Hm… jo, jo. Tohle kouzlo je lehké.“ Mávla prackou, z prstu ji vyšlehl černý záblesk, na stole se objevily tři obrovské kopy masa.
„Tak a teď to ještě odnést do kasáren.“
Všechny úkoly již měli hotové, vyčerpaní a stále hladoví se vypravili za Haragasem. Ten se docela divil, že to zvládli v tak rekordním čase. Sežral poslední maso a oznámil jim, že se teda vrací na svá stará místa. Přeci jenom, Naku byla jeho dcera a takhle ji trápit. Naku s Waruiem spustili jásot. Poděkovali, no teda Warui poděkoval a oba dva odešli. Mířili do pokoje Naku. Byli poměrně unavení. Otevřela těžké dveře.
„Jigoku! Pojď, odvedu tě do tvého pokoje.“
„Hm… Co?“
„Ty jsi spala? No to je jedno pojď.“
„No jo furt.“
Odvedla ji do malého pokoje, zřejmě sloužil jako kumbál, ale byla tam postel a to byl základ.
„Tak zatím.“
„Jo.“
„Zítra pro tebe přijdu, jinak se ocaď nehni.“
„Jo.“

Naku přišla pro Jigoku brzy ráno. Šli na snídani, Jigoku vyhovovalo, že mají syrové maso. Po snídani se Naku s Waruiem odebrali ke své jednotce, všichni je vřele uvítali. To se nedalo říct o Jigoku, i když ji Haragas zaměstnal jako pečovatelku o drakeny a saně, ostatní draci ji nenáviděli. Nedokázali unést to, že na jejich hradě žije vlkodlak. Dokonce ji i jednou napadli, ale to si s nimi vyřešila Naku. Dnes už to je týden, co jsem Jigoku přišla. Obě dvě stáli na balkoně a dívali se do dáli na krvavý západ slunce, když v tom se spustil ten ohlušující křik drakenů.
„Poplach?“
„To by mě zajímalo, kdo to je.“
„Počkej tady.“
„Ne, letím s tebou.“
„Nemůžeš bojovat!“
„Ale můžu.“
„OK.“
Jigoku naskočila na Naku, ta prudce mávla křídly a vznesla se do vzduchu, následně se pustila střemhlav dolů. Zastavila se až těsně nad zemí.
„Ty tváře, ty čelenky! To je…,“
„KONOHA!“