Druhá dimenze - 2.díl Podchod

Když jsem se probudila tak táta už zase seděl u počítače a něco vyřizoval s někým z L.A. Máma myla nádobí po včerejší superromantický večeři Kibi a Karin a byla šťastná že se Kiba bude ženit. Byla chudák tak naivní. Ale bylo to milý jak je šťastná.
¸¸Dobré ráno!´´ slyšela jsem vykřiknout na celý dům. BOŽE! Karin!!!
¸¸Copak je k snídani?´´ řekla s úsměvem. Nemohla jsem se divit. Tohle bylo moc.
¸¸Copak by sis přála Karin?! Můžu ti nabídnout na co si vzpomeneš!´´ Bože můj! Teď už i máma? Proč jí to každej vždycky seřere? Pitomá Karin. Takhle se mnou máma nikdy nezacházela.
¸¸Dám si míchaný vajíčka prosím.´´ opět řekla tím omamným hlasem na kterej jí každej skočí…až na mě.
¸¸Karin?´´ začala jsem mile, ¸¸Ano Sakuro?´´ ¸¸Nechceš si radši skočit sama do tý tvý čínský čtvrti a něco si koupit!!??´´ odsekla jsem jí.
¸¸ Sakuro!´´ zařvala na mě máma.
¸¸Jasně…já vím. Jdu do školy.Užij si snídani Karin.´´ BLÉÉÉ..nechci na ní bejt milá! Ale máma toho má tak i tak dost tak jí ještě nebudu přidělávat starosti.
Ve škole nám Iruka oznámil že kvůli naléhavé situaci budeme mít teď týden prázdnin. Neřekl nám proč, ani co se děje, dokonce ani to čeho se týkala včerejší schůze. To by ale vysvětlovalo proč táta zařizoval něco s L.A. Budu se ho na to muset zeptat. Vykašlala jsem se teda na to a šla jsem zase do podchodu aby mě někdo neviděl. Tsunade musela jít domů tak jsme šli jen já a Suigetsu.
¸¸Víš že by si s tím vážně měla přestat.´´ staral se Suigetsu s cigaretou v puse.
¸¸To nemyslíš vážně? Ty můžeš a já ne? Tak to teda ne! ´´ smála jsem se.
Najednou se stalo něco strašnýho. Ne Strašnýho, ale děsivýho, nenormálního, divnýho…nevím jak to popsat.
Celej podchod se zachvěl a posunulo se pár kamenů u z zdi o kterou jsme se opírali. Zablesklo se, na chvíly jsem nic neviděla, pak jsem se trochu rozkoukala. V obří díře z vypadaných kamenů se objevila jaká si zářící brána. Se Suigetsem jsme se pěvně drželi a nevěděli jsme co se děje.
Když se zem uklidnila, bylo ticho, brána zářila přes celý podchod a já se konečně nadechla Suigetsu mě pustil a přiblížil se k bráně. Natáhl ruku, ale já ho chytla za mikinu a rychla zatáhla zpátky.
¸¸Co blázníš!? Nevíme co to je!´´
¸¸Tak to půjdem zjistit ne?´´ řekl s radostí Suigetsu. V jeho hlasu jsem cítila spoustu adrenalinu a touhy po dobrodružství. V tu chvíli brána zmizela.
¸¸Panebože! Co to bylo?!´´ řekla jsem zděšeně ale tiše abych nerušila tu děsivou atmosféru.
¸¸To nevim, ale měli jsme tam vlízt.´´ křikl nadšeně.
¸¸Nevíme co tam je ani jak by jsme se dostali zpátky. Nevíme absolutně nic! Je to hrozně riskantní. Radši pojď, už je pozdě.´´
¸¸Jasně..´´
Domů jsem přišla kvůli tomu o něco dřív a se Suigetsem jsem sedla k počítači. Začali jsme hledat na internetu různý nadpozemský jevy nebo co to ale nic jsme nenašli.
¸¸Co kdybychom zavolali Tsunade, možná nám pomůže a určitě by o tom měla nejmíň vědět.´´ řekla jsem po dvouhodinovém a marném hledání.
¸¸Jo, klidně….´´ řekl znuděně.
¸¸Co ti je? Vždycky jseš na ní tak natěšenej a teď jenom ´jo, klidně´?´´ Udivilo mě to…
¸¸To teď neřeš. Jen jsme se ňejak nepohodli v tom co budeme dělat o víkendu. Vážně nic strašnýho. Vždyť nás znáš. Já si stojím za svým a ona si stojí za svým.´´ tentokrát se už smál takže jsem poznala že to je fakt v pohodě.
Když už byl celej náš ´tým´ byl pohromadě dali jsme se do pořádnýho pátrání.