Otravná ženská 18 - konec

Mladíkovy oči se pomalu otevřely, pohled mu padl na dívku spící hned vedle něj. Rty se mu skroutily v lehkém úsměvu. Co nejopatrněji vylezl z postele a posbíral své věci, co nejtišeji se oblékl a na lístek napsal jen čtyři slova.
Vědom si skutečnosti, že loučení by nezvládl, opustil Temarin byt.

Kroky jej přivedly k cestě ven z vesnice a po posledním smutném ohlédnutí ven z ní.
Temari se probudila sama, po krátkém zmateném rozhlížení jí pohled spočinul na lístku. S obavami se zvedla a přešla k němu, vzala ho do ruky a očima přeletěla ty čtyři jednoduchá slova. Ruka sklouzla podél těla a lístek vypadnul. Z Temariných pootevřených rtů vyšel vzlyk a z očí stekla slza. Nohy už ji dál nést nemohly a dívka sklouzla na zem, dalších několik hodin jen seděla na zemi a plakala a dalších několik dní procházela bezcílně vesnicí jako tělo bez duše.

Shikamaru se vrátil domů a stejně jako Temari byl duchem nepřítomný. Nejeden z jeho přátel se ho pokusil rozveselit, zabavit nebo alespoň zjistit co se stalo.
Takto to pokračovalo dobré tři týdny prakticky beze změny.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jednou se Shikamaru probudil a stejně sklesle jako každé ráno zamířil do kuchyně. Snídaně byla jednoduchá a osamělá, stejně jako každé ráno.
Seděl u stolu a otráveně jedl, stejně jako vždy, ale v té chvíli se něco změnilo, na jeho ramenou se ocitly ženské ruce a do ucha zašeptal jemný povědomý hlas: „Ahoj.“
Mladík sebou škubl a chvíli zůstal jako přimražený, dívka srazila obočí k sobě a mimika její tváře naznačovala směs nervozity, zmatení a zklamání.
Hned, jak se Shikamaru probral z prvotního šoku, se rychle zvedl ze židle a otočil. Na Temin vkus to bylo až moc rychle, protože tentokrát to byla ona, kdo sebou překvapením škubl.
„Co tu děláš???“
„Tady konkrétně nebo celkově v Konoze?“
„Ee, to je jedno… Teda oboje.“
Temari se usmála od ucha k uchu a řekla: „Tak tady konkrétně s tebou mluvím a celkově v Konoze...“ Menší odmlka než: „Sem se stěhuju.“

Mladík otevřel ústa dokořán a nakonec ze sebe dostal jen: „Stěhuješ?“
Blondýnka se zasmála a v duchu se vrátila do doby před týdnem.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Otevřela dveře a otráveně vešla dovnitř se slovy: „Tak co potřebuješ?“
„Co tak hrr, ty snad někam spěcháš?“
„Ne, ale nechci být zrovna tady. Nic proti.“
Úsměv stále zdobil jeho ústa, když říkal: „Aha, takže asi nechceš misi do Konohy, že?“
„Ne, já na žád… Říkal jsi Konoha?“
„Ano, co jsi slyšela?“
„Eh, počkej, co v Konoze a na jak dlouho?“
„Délka záleží na tobě.“
„Na mě? Co je to za misi, Gaaro?“
„Hezká mise, speciálně pro tebe.“
„Pro mě?“
„Ano.“
„Jak to myslíš pro mě?“
Gaara si otráveně foukl do ofiny a řekl: „Prostě pro tebe a jestli to ještě jednou vytáhneš, tak nikam nejdeš.“
Nemizící úsměv na jeho tváři napovídal, že žertuje, ale i tak se Temari raději soustředila na něco jiného: „O co přesně půjde?“
„Mluvil sem před dvěma dny s Tsunade a ona souhlasila s mým návrhem.“
„S jakým návrhem?“
Dívčina netrpělivost rostla a o to víc se Gaara bavil. „Říkal jsem jí, že bych chtěl mít v Konoze nějakého velvyslance nebo něco takového.“
„Velvyslance? Na co?“
„No, kvůli mezinárodním vztahů, obchodu, lepší komunikaci s našimi vesnicemi a taky kvůli ninja akademii, jak jistě víš, pořád to není ono.“
„Ninja akademie je celkem dobrá.“
„Celkem mi nestačí.“ Poznamenal s úsměvem.
Temari konečně pochopila, nebylo to kvůli obchodu, vztazích, nebo akademii, ale jen a jen kvůli ní.
„A na jak dlouho?“
„No, dokud velvyslanec neuzná za vhodné se vrátit.“
„Tak já si jdu sbalit, měj se.“
„Né, počkej, neskončil jsem.“
‚Co ještě, s*kr*, chceš?‘ Pomyslela si, ale nahlas řekla mile: „Ano?“
„Jen až se tam budeš nudit, tak dej vědět, pořád podléháš mně, tak bych ti mohl dát nějakou misi blízko Konohy.“
Temari se usmála a přikývla: „Ještě něco nebo si už mám jít sbalit?“¨
„Jen poslední věc.“
„Jaká?“
„Budeš nám všem moc chybět, takže se na nás přijď někdy podívat, ano?“
Temin úsměv se roztáhl od ucha k uchu a řekla: „To víš, že přijdu.“
I Gaara se smál a pokynul jí konečně ke dveřím.
Dívka se v nich zastavila a jako by zapomněla něco životně důležitého, zamířila zase zpátky k němu. Gaara jen nechápavě zvedl obočí a chystal se jí zeptat, co ještě potřebuje vědět, když ho předběhla: „Díky, bráško. Taky mi budete chybět.“ Objala ho a pevně stiskla.
Když opouštěla jeho kancelář, po očku mrkla na jeho šťastný výraz značící, že je spokojený sám se sebou.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„No, Gaara se zase jednou předvedl jako skvělý brácha.“
„Tak to nechápu.“
Temi se zasmála a dala se do vysvětlování.
Zatímco mluvila, na zem dopadl už značně opotřebovaný papír se slovy: