SasuSaku...Jako ve snu...
„Změnila jsem se,“ pronesla naprosto sebejistě a dlaně sevřela v pěst.
Slunce, které se před chvílí schovalo za šedé mraky, ještě nevyšlo, takže když zafoukal vítr, ovála je oba zima. Ani jeden to však na sobě nedali znát, nevnímali počasí.
„Jak moc?“ pronesl svým vždy klidným hlasem, což ji nepřekvapilo; jeho taktéž klidný a cynický pohled ji taky nijak nepřekvapil. Vlastně ji na něm nepřekvapilo nic.
Sledovala jeho oči, černé s nádechem ironie. Teprve po chvíli, když už si opravdu v mysli potvrdila větu, kterou hodlala vyřknout, se zhluboka nadechla (ale tak, aby si toho nevšiml) a úsměvem mu řekla: „Tak moc, že když řeknu, že jsi haj*l, myslím to vážně, smrtelně vážně,“ a nevyvedla ji z míry jeho tvář, kterou se vysmíval. Koutky se mu zvýraznily a ty oči, ty říkaly, že je blázen, když říká tak veliký omyl, ale ona přesto zůstala klidná. Jako kostka ledu zůstala chladná. Jenže i mráz pomine a led roztaje, a když tam tak stála a vteřiny běžely jedna za druhou, počala přemýšlet, tváře zkřivené nejistotou. Ona, učeň samotného Hokageho, o jejíž síle si povídá mnoho dospívajících ninjů nad sklenkou saké, sledovala jeho tvář, jež jí nedala mnoho nocí spát, a nevěděla, co říct. Opět ji přepadly pochybnosti, zda-li před chvílí vyřčená věta, byla pravdivá.
Jemu se úsměvné koutky pomalu vytratily, cynický pohled zmizel a oči ji přejížděly od shora, dolů. Neřekl nic, pomalými kroky se vydal k ní a ona se lekla, neboť znala jeho rychlost a myslela si, že chce zaútočit. Byla by začala utíkat, ale poznala, že zaútočit nechce, tak zůstala stát.
Krok za krokem k ní byl blíž, krok za krokem jí více a více bušilo srdce, krok za krokem se jí plnil sen. A ta jeho tvář, nebyla cynická, ani ironická, ba co víc, ona nebyla ani klidná; hrálo mu na ní něco, co by nepopsala přesně, ale z části v ní viděla smutek.
Od sebe je již dělila vzdálenost, kterou si obyčejně lidé volí pro rozhovor- ani blízko, ani daleko, neutrální vzdálenost. Jenže pro Sakuru to bylo něco víc, nikdy ji nesledoval z takové blízky; a kdyby se člověk utišil, mohl by slyšet i její tlukot srdce. Jenže i kdyby se on zastavil, neslyšel by to, v myšlenkách měl zmatek.
Postoupil směrem k ní ještě o kousek a naklonil se, až ji dýchal na tvář; a ona se mu dívala do očí směrem vzhůru, neboť byl zhruba o hlavu vyšší.
Zafoukal vítr a opět je ovála zima, jenže ani tentokrát ji nevnímali, ani zpěv ptáků, šumění potoka a listů stromů. Jako by byli hluší.
On sledoval její tvář, každou vrásku, vytvořenou nejistotou, její jemně přiotevřenou pusu a její, zhluboka se zvedající hruď, skrytou v tmavě růžové tunice. Pak, když uběhlo několik málo sekund, které se zdály jako věčnost, pomalým tahem vytáhl z pouzdra kunai a sevřený v dlani, ho dal kousek před ni.
Pohlédla na zbraň, pak na něho a v momentě jí došlo, že všechno, jeho neklidná tvář, smutné oči, že to všechno bylo jen hrané. Nedala to ale na sobě znát.
„Dokaž to,“ a ovládl ho pocit vítězství. Usmál se, opět s cynismem, a s jistou hrdostí ukázal své bílé zoubky. Vždyť on ji znal, on přeci věděl, že jediné, co umí, je bulet jako dítě.
Ale ona se nedala zmást. Ne po tolika dnech strávených tvrdým tréninkem, po nocích, kdy přesvědčovala samu sebe, že nad ním zvítězí. K jeho překvapení se na něj usmála taktéž s cynismem, vzala si od něj kunai a než se stačil vzpamatovat, vrazila mu jej do hrudi, byla si jistá, že probodla srdce.
Spokojenost jí projela tělem a úsměv, který se objeví po těžké práci, převzal vládu nad tváří. Samou radostí vyskočila, za což se po chvíli styděla. Jenže ne protože by ji někdo mohl sledovat a myslet si, že se chová jako blázen, ale protože ho zabila! Ona ho zabila! Mysl opěvovala jeho brzký odchod, ale srdce…Jak ráda by se zbavila toho naivního předmětu v těle, které ji tolikrát přivodilo tolik bolestného. To srdce totiž krvácelo a hořelo a to nejvíc, jak jen mohlo.
Stoupla si nad něho a nyní již bez jakéhokoliv výrazu, sledovala bezvládné tělo.
„Kde je ta stará Sakura, která stále řvala jako malý spratek, kterému se vezme bonbón?“ ozvalo se z nedaleké koruny stromu a v témže momentě se tělo pod ní rozplynulo v dým.
Její reakce se nedá lehce popsat. Vyjekla, ale sama nevěděla, jestli radostí nebo zlostí. Mysl pomalu pukala, za to srdce opět příjemně hřálo a tváří projel strach, pak nejistota, nedůvěra, úsměv, zlost a nakonec pohlédla na korunu stromu s výrazem nechápavosti.
„Sa*ra, měla jsem hned vědět, že jsi moc pyšný na to, zemřít mou rukou, že?“
„Nikdy jsi nebyla můj typ, Sakuro,“ odpověděl a odtáhl malou větvičku, která mu bránila ve výhledu a pak, když se přesvědčil, kde je, seskočil na zem.
Pohlédla mu do tváře: „Co to máš za výraz?“ Byl totiž jistým způsobem nechápavý.
Sasuke neodpověděl, nevnímal ji, neboť mu něco v něm říkalo, že jeho věta, je přesným opakem toho, co má uvnitř, vždyť přeci žádná ještě nebyla jako ona: zaútočit s úsměvem, mluvit s ním bez jakéhokoliv výrazu té, jak často říkal, naprosté a otravné šílenosti. Ona byla jediná, kdo to dokázal.
Sledovala jeho nepřítomný výraz a ani se nepohnula, a když na ni po chvíli pohlédl a promluvil: „Dobře tedy, řekla si, že ses změnila, ale co teda znamenal ten bolestný výraz, když si sledovala moje mrtvé tělo?“ zůstala stát a přemýšlela a tisíce myšlenek se jí míhalo hlavou.
O počasí, o dětství, o mládí, o kameni vedle ní, o větru a slunci, o snídani, o Narutovi, o Ino, o své tunice, o dešti…Tolik toho bylo. A kdykoliv, kdy si jen vybavila jeho otázku, objevila se další, ještě šílenější.
Nakonec jen lehce nahnula hlavu, jako když se člověk protahuje, upnula na něj pohled a lehce s milým hlasem pronesla: „Víš, že ses moc nezměnil?...Jsi větší, to ano. Taky máš ostřejší pohled…A zesílil si,“ dodala, když pohlédla na jeho silné paže, „ale tvé smýšlení, touha, ten tvůj cynismus! Všechno je to už známé, nezměnil ses vůbec, stále stejný namyšlený výraz a slova!“
Sasukeho obočí se stálo do jedné husté čáry a na čele se mu vyznačilo mnoho vrásek, opět přemýšlel. Myslel si, že se čas zastavil: vítr zmizel a tím zanechal stromy bez pohybu, šumění ustalo a Sakura sledovala jen jeho a nedívala se nikam jinam a nedělala nic jiného, všechno ztuhlo.
Nechápal, co se to s ním děje a v mysli ho napadlo mnoho možností, nejvíce se přikláněl k teorii, že k ní cítí tak velký odpor, až je mu jí líto. Jenže pak jí pohlédl do očí a začal se utápět, ale ne v barvě, ale v odvaze a odhodlání. Poznával úplně jinou osobu a poznával ji rád.
Celou ji přejel pohledem tak, aby si toho všimla: „Ty ses změnila hodně, pomalu tomu nemůžu uvěřit.“ Na tváři se jí objevil úsměv.
„Víš Sasuke, Naruto neví, že jsem tady. Asi by nebyl moc rád,“ usmála se a v tom momentě v ní něco poskočilo, nebo zahořelo, on se totiž usmál taky; byla si ale jistá, že to opět jen hraje.
„Máme tři možnosti, Sasuke. Buďto se se mnou vrátíš, nebo budeme bojovat na život a na smrt a nebo se rozejdeme tak lehce, jak jsme se sešli. Ty asi nechceš možnost jedna, já zase tři, zbývá dva!“ řekla, vytáhla kunai a rozběhla se k němu, k osobě, o které nevěděla, jestli ji má ráda nebo nenávidí.
Sasuke uskočil a zůstal stát na větvi stromu, jenž dlouho sloužil jako úkryt: „Možná, že si zesílila, ale určitě ne dost. Vážně chceš zemřít?“
„Si piš!“ vykřikla a vší silou udeřila do kmene stromu. Ozvala se rána a ihned po ní se strom doslova roztrhl na dvě půlky a Sasuke vyletěl do vzduchu, jenže jakožto správný ninja, dopadl na zem a nic se mu nestalo.
„Asi tě zabiju rychle, Sakuro, ať tě mám z krku,“ usmál se a během vteřiny byla Sakura oblíčena snad desítkou jeho klonů, každý s tak známým cynickým úsměvem.
Srdce ji poskočilo a nasucho polkla, věděla, že nemá šanci, udělat cokoliv, a než se dokázala lépe zorientovat, jeden z ninjů k ní přiskočil a svůj kunai jí vrazil rovnou do boku. V tom momentě klony zmizeli a jen jeden Sasuke před ní zůstal a byl to ten, který postrádal svou zbraň.
A ona spadla a rukama si přikrývala krvavou ránu; kunai odhodila.
„Sa…Sa*ra,“ řekla kousavě a pohlédla na ránu, „Máš pravdu, jsi silnější, o dost.“ pohlédla na něj a usmála se.
Jenže jeho něco tížilo a tak moc, až se bál, jestli ho něčím nezasáhla. A zrovna, když chtěl odejít (ačkoli s bolestným pocitem), vykouklo slunce a on pohlédl nejdříve na něj a pak na ni; v očích měla stále tu hrdost a odvahu. Něco v něm se změnilo.
Až nyní začal vnímat všechno, co mu před tím ušlo. Opět zafoukal vítr, ale silnější než předtím, větve se pod jeho sílou ohýbaly, tráva se nakláněla a jako o závod běžela po obloze mraka. Oběma jim po těle přejel mráz.
Naklonil se k ní a udělal to, co vždy odsuzoval, co nazýval naprostou zbytečností, čím opovrhoval a čemu se vysmíval, políbil ji. A nebyl to polibek od vraha, ale od pravého muže. Nesmírnou rychlostí upadal do hlubin lásky k dívce, která ho nenávidí a miluje zároveň, a byl šťastný.
Kolena se jí podlomila, a když začala padat, uchopil ji jemně, jako děťátko. Opřela o něj hlavu a slzy, jenž nemohla zastavit, nechala stékat po tváři a následně po jeho oblečení.
Sasukemu se otevřela část jeho samého, o které nikdy nevěděl, jakoby se vznášel v oblacích a musel se usmát, neboť již mnohokrát slyšel o zamilovaných a o lásce, ale vždy se tomu vysmíval.
„Sa*ra, Sakuro, miluji tě,“ zašeptal jí do ucha a ona se usmála: „Já tebe taky.“
Sebral ji do náruče a tichým spokojeným hlasem řekl: „Už bude vše, jak má být. Odnesu tě a uzdravím, vykašlu se na pomstu i na sílu, sa*ra vždyť já chci být jen s tebou.“ V tom momentě jí srdce poskočilo radostí, splnil se jí sen…
„Co to?!“ otevřela oči a uviděla svůj jemně oranžovou barvou natřený strop, „Sa*ra, to byl ale naivně blbý sen…“
Tak trocha špásu Přeci jenom, svět snů je nepřidvidatelný a jedinečný (u mě naprosto mimo)
Snažila jsem se používat středník, takže jestli to přečetl někdo, kdo se v tom vyzná a komu by nevadilo napsat komentář, moc ybch chtěla vědět, jestli je tam používaný správně. Tak, kdyžtak bych moc prosila
A k ději-Nedávno jsem projížděla videa na youtube a narazila tam na SasuSaku a vzpomněla jsem si na dřívější časy a mé názory v nich, tak mě napadlo tohle, potřebovala jsem se hold vypsat...
Děkuju těm, kteří to nevzdali při zjištění, že se jedná o SasuSaku, a zároveň se omlouvám za ne moc pozitivní konec...
Uplne skvely!Naprosto bozi!Vtahla si me do toho a reknu ti ze bych to brala i jako dil (nakresleny) ja byt sakurou necekam ani minutu a ten kunai mu tam vrazim hned jak ho jen uvidim!I kdyz ten konec tomu dal tresnicku;D
Smrt je lechká.To život je těžký.Proto sa nikdy nevzdám a budu pokračovat dále.Život je příliš krátký aby jsme se dívali na minulost a řešilu ju.Proto se vždy koukám dopředu a věřím v lepší zítřky.
Škoda že je to jen jednorázovka!!! NÁDHERA
Někdy mi vše leze na mozek!!
sugoi
Já miluju tenhle pár
Ikdyž to byl sen byl v tom nádech tý reality, nádherně si to popsala
Fakt krása, I love it
Děkuju, komentář u starších příspěvků vždycky moc potěší
Co se chyb týče opraveno...A ohledně listů stromů, Tvá varianta zní rozhodně líp, ale chtěla bych tam chci mít nějakou tu podivnost (ani nevím proč)
Moc děkuju
Hledat štěstí v maličkost dala jsem si za úkol - a jde mně to.
super, jenom se ted asi potrham smichy:D:D:D
Karisan: Děkuju a pokud Tě rozesmál fakt, že vše byl pouhý sen, jsem ráda...
Iino Ayumu: Děkuju
Hledat štěstí v maličkost dala jsem si za úkol - a jde mně to.
ále nemáš zač!
Bolo to veľmi pekné.
_____________________
https://konoha.cz/?q=node/79049 - Itachi a Iruja
Bolo to veľmi pekné.
_____________________
https://konoha.cz/?q=node/79049 - Itachi a Iruja
zase super =o)nemam slov. hezky se to cetlo. se strednikem ti neporadim(dokud sem si neprecetla tvoji poznamku, vubec bych si stredniku nevsimla, mela sem totiz plnou hlavu deje - proto sem se pak musela vracet abych stredniky vubec nasla =o)) takze si myslim ze jestli je spravne nebo ne nehraje roli vzhledem k perfektnimu deji. =o) konec me sokoval, to se ti fakt povedlo. =o)
Děkuju Páni, jak potěší takový komentář u poměrně starší povídky...
Jsem ráda, že ten konec neodradil nebo nepohoršil
Hledat štěstí v maličkost dala jsem si za úkol - a jde mně to.
Musím pochválit... strašně krásně se mi to četlo. Vážně píšeš pěkně a procítěně. Ale docela jsi mě dostala. U té poslední Sasukeho věty jsem si říkala: "Ale ne, vždyť to bylo téměř dokonalé a teď to tak přepísknout." Tou úplně poslední větou si to ale zachránila a já jen chválím
Se středníkama taky nepomůžu. Vůbec je totiž nepoužívám, snad jen v matematice a ta sem určitě nepatří
S tou procítěností-možná? Ale spíše je to podle nálady a podle múzy a teď hlavně podle školy...Moc děkuju
Hledat štěstí v maličkost dala jsem si za úkol - a jde mně to.
O tomhle páru toho bylo napsáno hodně. Jenže málo se toho dalo vůbec číst a jen napatrný zlomek (Vlastně jen Bez boje a Haikan) jsem si vychutnal. Tohle je do další povídka u které to platí. Z velké části je to dáno stylem rozhovorů a popisů, který se mi líbí. (A je samozdřejmně velmi dobře napsaný.)
Nefrites (moje sestra) vždycky říkala, že SakuSasu je nejtěžší pár na napsání tak aby to nevyznělo lacině. U tebe to nevyznělo (kvůli konci, kdyby to nemělo tu poslední větu bylo by to horší).
Se středníkem ti nepomůžu, interpunkci dosazuju hlavně citem a to je ne vždy správně.
Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.
No...Asi začnu díkem...
Kdykoliv uvidím komentář od tebe, mám zlepšenou náladu. A i kdyby tam bylo kritiky nejvíc, co jsi kdy napsal, nevadilo by mi to, naopak snažila bych se polepšit, protože ať už víš, či nevíš, kde že se ty středníky píší, rozumíš psaní a hlavně se nebojíš napsat svůj názor.
Čili děkuju
A co se dvojice SasuSaku týče- Ještě než jsem začala psát, veděla jsem, jak to skončí. Nemám totiž ráda ty naivně optimistické povídky a hlavně, nerada měním postavám charakter. Což znamená, že když Sasuke běhá za Sakurou, jak náš pes za námi, když máme něco k snědku, končím s četbou...
A povídku Bez boje jsem přečetla před chvílí a mám zhruba stejný názor
Hledat štěstí v maličkost dala jsem si za úkol - a jde mně to.
Líbí se mi to, moc! Super popis děje Super konec
Musím ti to jen a jen vychválit
Arigatou gozaimas
Bála jsem se, že se ten konec odsoudí ke zmaru, ale dobré, děkuju
Hledat štěstí v maličkost dala jsem si za úkol - a jde mně to.