Ledová královna

Jednoho dne, je to už hodně dávno, se v Zemi Vody narodila do obyčejné rolnické rodiny holčička. Byla šťastné a veselé dítě, které si užívalo života, jak jen to šlo. Když objevila v tatínkově skříni schovanou katanu, okamžitě se rozhodla, že se stane kunochi. Rodiče by ji rádi vyhověli, ale neměli peníze a tak si nemohli dovolit zaplatit Akademii. Dívenka tedy začala trénovat tajně sama. Byla hodně šikovná.
Jako každý první den v měsíci se vydali rodiče do nedalekého města. Holčička chtěla zůstat doma, aby mohla trénovat, a tak šli sami. Když se až do večera nevrátili, začala se dívenka bát. Doufala, že se jen někde zdrželi a že další den přijdou. Ale nepřišli... Co mohla malá dívka sama dělat? Došli jí i poslední zásoby a proto se vydala do města, vyžebrat trochu jídla. Svou katanu si vzala s sebou. Když se ji na ulici pokusily okrást jiné děti, vytáhla katanu. Děti se hned rozutekly, ale přišel k ní mladý muž. Vyptával se jí, proč nosí katanu a dokonce s ní zkusil i bojovat! Bylo to učitel na Akademii. Všiml si, jak je dívka talentovaná a zaplatil ji školu.
Dívka dokončila jako jedna z nejlepších, ale nechtěla žít život obyčejné kunochi. Proč dál cítit bolest, když by se mohla stát někým, kdo žádně city nemá? Proč se nestat ANBU? Tehdy ještě žádné protože nenašla a začala dřít ještě víc. Netrvalo dlouho a její touha se vyplnila – stala se ANBU. Chtěla být šťastná, ale nemohla. Nesměla cítit žádně pocity. Možná, že si už tenkrát začala uvědomovat, že to není to, co by si přála. Nebylo ale cesty zpět. Byla hrdá, než aby odešla od elity. Dřela tvrdě moc dlouho, než aby to teď nechala jen tak, protože se ji něco nelíbí. Pak ale potkala JEHO...
Byl to někdo, pro koho by udělala cokoliv, koho milovala a kvůli komu by se vzdala všeho. Nic však není tak snadné, jak to vypadá. ON byl totiž také ANBU. Jen jednou jedinkrát si dovolili odhodit masky a prožít spolu den jako normální zamilovaní lidé. Potom odešel na misi, ze které se už nikdy nevrátil. Truchlila pro něj, ale měla i důvod k radosti. Pod srdcem přece nosila jejich dítě. Když smutek přešel, zmizela i radost – byla zase ta bezcitná ANBU. Vlastně jeden cit v ní zůstal. Nenávist prostupovala každou její buňkou. Nenáviděla život, osud, sebe i to malé nenarozené dítě.
Porodila v jiné zemi. S úsměvy jí řekli, že má syna, ale ona ho jen vzala a odešla. Snad se bála, aby zase nezačala milovat. Možná chtěla toho malého jen ochránit, protože její láska zabíjí... Možná, že v ní vážně všechna láska zemřela... Chlapečka dala prvním mladým lidem, kteří byli ochotni se o něj postarat. Podala jim ho s kamenou tváří. Ptali se na jméno, ale ona jen zmizela.
Dobře věděla, že jít na tu misi je to samé jako sebevražda. Přesto šla dobrovolně. S maskou na tváři hrdě vykračovala vstříc smrti, kterou vítala jako starou známou... Nebála se, neměla přece city. Nebo ano? Vážně to byla slza bolesti, co jí stekla po tváři, než naposled vydechla?
Malý chlapec se právě probudil s brekem. Mladá žena k němu hned přiskočila a začala ho uklidňovat.
„Budeme ti říkat Momochi.... Momochi Zabuza.“