Co dokáže láska?, část XVIII.: Otec s dvojími pocity

Itachi byl oblečen v kožené černé zbroji, v ruce se mu blýskalo a prskalo chidori a bojoval pod Tatanariiným oknem o svůj život.

V dálce zahřměl blesk.
Dnes bude pršet... Hustě a nelítostně, stejně jako krev v této válce. problesklo mu hlavou. Zhluboka se nadechl a vydechl a ucítil mužký pot smíšený s podivnou vůní, předzvěstí bouřky.
A proč to vlastně udělal? Nevěděl. Prostě jen sebral svou zbroj, kterou měl již od svých dob ANBU – od kterých prchl... a šel bojovat za svou pevnost. Potřásl hlavou a oklepal se.
Vrhl nejbližšímu protivníkovi chidori do břicha a hned nato vytasil kunai. S přikrčením, díky kterémuž se vyhnul máchnutí šavle svého protivníka, a otočkou se kunai zarazil do protivníkova nechráněného podpaží. Pak se narovnal, chvíli sledoval nepřítelovu smrt, jen aby pobral dech. Bez mrknutí oka pak cukl hlavou dozadu, aby mu shuriken hozený z pravé strany proletěl těsně kolem nosu, a svým vlastním se ohnal po nepříteli. Nebyl moc přesný, a tak pouze škrábl protivníka do pravé tváře a než se stačil vzpamatovat z leknutí, kdo před ním stojí, Itachi vyvolal ohnivou kouli a spálil ho na prach.
Zaklel.
Proč tohle všechno dělám? zeptal se sám sebe. Nač vyvolávám zbytečnou válku? Abych potlačil její vojska? Její království? Otázky jako by směrovaly dovnitř, odkud se také ozývala tichá, přesto však nepříjemná odpověď. On ji slyšel, ale nechtěl. Nechtěl si přiznat tu příšernou pravdu, která ho přes všechny tyto úskalí dovedla až sem.
Nebyl si ani jistý, proč Tatanari jednoduše nezabil. Z toho, že oni dva by měli mít potomka, se mu z nevysvětlitelného důvodu stahoval žaludek. Kdepak, ne nevysvětlitelného – on věděl proč, ale sám sobě namlouval, že neví. Není přeci možné, že by... To by bylo naprosto směšné...
Ale ačkoliv to bylo k smíchu a on věděl, že kdyby to někomu řekl, vysmál by se mu, tomu bylo tak. Kdyby měl v ruce šavli, tak by ji ze zoufalství, otrávenosti a zklamání zabodl do země. Pomalu, den za dnem, hodinu za hodinou a minutu za minutou si uvědomoval to, co bylo jasné už od začátku, on však neschopen si to připustit.
Nemohl. Nechtěl. Poskvrnilo by to jeho čest a v očích jeho poddaných by už nebyl ten strach, který ho tak živil, respekt, který si u nich vybudoval... Nechtěl to riskovat.
Ale přeci jen... Možná, jen možná, to někdy vysloví. Byla to věc, která neobsahovala pouze jej, a tak mu připadalo moudré říct to i těm nebo tomu, koho se to též týká. Ano, pomyslel si. až příjde správný čas, tak to řeknu. Na malou chvíli zavřel oči a nechal se unášet představami, které doteď skrýval pod těžkou slupkou své pýchy. Srdce se mu rychleji rozbušilo...
Zprudka otevřel oči a probral se. Byl by si sám v tu chvíli nafackoval, kdyby se neobával, že bude vypadat jako šílenec. Nechal to tedy být a s línou povinností nadskočil nad šavli jednoho vojáka, který se ho pokusil podlým nízkým máchem skolit. Zahnutý úzký meč neškodně promáchl pod Itachim a zastavil se až kolmo vedle muže. Bylo však už pozdě. Itachiho ostrý loket vojáka vyvedl z míry a odletěl dozadu, kde se nechtěně napíchl na šavli jeho přítele. Pak se Itachi narovnal, znuděně zachytil mezi dvěma prsty kunai na rukojeti, který se nyní nácházel asi milimetr od jeho levé tváře a stejně znuděně ho hodil vojákovi, který napíchl svého přítele. Výbušný lístek zareagoval téměř okamžitě.
To, co však pak uviděl, ale přilákalo jeho pozornost mnohem víc. Skoro se zarazil, když to uviděl. Zamračil se.
Co tady dělá? Jestli po jeho myšlenkách následovalo ještě něco, utichlo to ve chvíli, kdy ucítil na sobě pohled osoby, na kterou se díval.
Tatanari.
Nedbal na to, jak se mu rozechvěla hruď, nadále s kamenným pohledem zkoumal ten její ustaraný pohled. Ustaraný. Itachi se zamračil ještě o trochu víc než předtím. Stál jako přimražený na místě, a jako by mu otrnulo, když si Tatanari nadzvedla panensky bílé šaty a mířila k němu.
Stále s ustaraným pohledem v očích, který se mísil s uraženou pýchou. Uraženou pýchou, kterou nasadí žena, která se stydí za činy jejího manžela. A Itachi si byl jistý, že není daleko od pravdy.