Itadakimasu!! 10 - Když kvetly kosatce - závěr

Vzpomínky jsou jako lázně.
Občas mi horká pára brání vidět jasně. Věci jsou neostré, vidím jen jejich části… neúplně. Rozhlížím se a snažím se ty střípky dát dohromady… nebo jsem za mlhu rád – protože některé věci vidět nechci. Budu si je raději pamatovat nejasně, vyprávět je trhaně… protože celá pravda někdy není to nejlepší.
Někdy ale náhlý poryv větru páru rozptýlí – a já najednou vidím. Zářivě barevné, známé a blízké.

Po té strašné noci, kdy zemřel Tamaguchi-san, jsem se dlouho cítil mizerně, ale už nevím, jak přesně to probíhalo. Víte, spousta lidí říká, že šokující a strašné situace si dokonale zapamatujete navždy – ale to je naprostý nesmysl. Jednou taky zapadnou, jako slunce, které dává večer sbohem lidem.
Setkání s Ayou bylo něco, Ayame-chan, co ti popisovat nebudu. Prostě jen… bylo to zlé. Studené. Rozpačité.
Když jsem uslyšel ten pláč, hned jsem za tebou běžel. Vlastně ne, jistě že to nebyl tvůj pláč – bylas přece v bezpečí u sousedky, daleko od nás. Brečelo to jiné dítě, ale… záleží na tom? Slyšel jsem ho, jako bys to byla ty. V lásce a starosti nehledej logiku, nebo se ztratíš.
Nevím, co čekala. Možná jsem ji měl obejmout, když přišla. Měli jsme si padnout do náručí, dívat se navzájem do očí a slíbit si, po všech těch těžkostech, věrnou lásku.
Nestalo se tak. Pořád jsem ji měl moc rád – a ona mě snad pořád ještě milovala.
Ale… city jsou schované hluboko v srdci. A co záleží na tom, že je v propasti ukrytý diamant, když stojíš nahoře a vidíš jen temnotu? Možná, že tam někde je. Ale v propasti… v tak nedostupné hloubce. Kdežto nahoře byl jen chladný vichr, zmatek, zklamání, bolest… a ztráta otce.
Nemohl jsem ani zařídit pohřeb, protože Tamaguchiho tělo jsme nikdy nedostali. To byl taky důvod, proč jsem pořád cítil, že je ta záležitost tak bolestivě neuzavřená, visela ve vzduchu jen jen spadnout a zničit nám naše životy.
Ale přesto nikdy nespadla.
Nemusela.

***

A roky šly dál…
Vyšel jsem na zápraží. Venku v prachu se válel bílý šátek. Ayame-chan ho tady určitě odhodila. Usmál jsem se. Na čtyřletou holčičku jsi skutečně dost nezbedná, má malá!
„A já abych to zase uklízel…“ povzdychl jsem si.
Ohnul jsem se pro něj a zvednul ho. Hlína ze země mi uvízla pod nehtem. Zamyšleně jsem se ji pokusil vyrýpnout, ale držela se tam. Budu si muset ty ruce umýt, takhle nemůžu do kuchyně…
„Zdravím,“ přerušil mě hlas. „Miso. Jednou. Teda, dvakrát asi bude fakt lepší.“
„Ji-jiraiya-san…“
„Teda, klepání do dřeva je fakt nic moc, ale mluvit sám se sebou… začínám mít o tebe starost,“ zahlaholil vesele.
„Nedívej se na mě jako na ducha a radši koukej vařit. Mám fakt hlad,“ řekl.
„Ale… ale co tady děláte? Po všech těch letech?“ po tom, co jsi nechal Tsunade, uvědomil jsem si zmateně.
„Tati!“ zavolal vysoký hlásek. „Kde jsi?“
Moje holčička otráveně vyplivla pramínek vlasů, který jí do pusy přivál vítr, a dala si legračně ruce v bok.
„No tak! Ramen!“ řekla roztomile nazlobeně.
„Tvá malá?“ usmál se Jirayia. Natáhnul k ní ruku.
Jen tak tak jsem se udržel, abych jeho paži zase neodsunul. Má malá? Ano. Určitě. Snad.
Neměl… neměl se sem teď vracet!
Před několika lety bych se teď zmateně ptal sám sebe, co mám dělat. Nevěděl bych – a tak by to zase skončilo tím, že bych neudělal nic. Nebo nějakou chybu.
Ale už jsem nebyl dítě. Byl jsem otec. Muž.
„Moje dcera Ayame-chan,“ představil jsem ji. Stydlivě ukrývala své velké oči pod černými řasami. Váhavě ke mně vzhlédla. Pohladil jsem ji po tvářičce a usmál se.
„Strýček Jiraiya, mě se nemusíš bát,“ řekl můj starý přítel.
„A kdepak je maminka?“ zajímal se.
„Maminka je v nebi,“ ozvala se dívenka.
„To je mi moc líto.“
„S dědečkem. Ale sou moc šťastný, táta to říkal,“ řekla důležitě. „Celej den si jenom hrajou… a dívají se na mě. Proto musím být moc hodná.“
„To má tatínek pravdu.“
„Tatínek má vždycky pravdu,“ řekla.
Kdo by to malé dítě dokázal nemilovat?
Ještě chvíli jsme si povídali. Stáli jsme tam jako blázni. Bylo to tak… absurdní! Zrovna my tři. Otec, přítel a dcera.
Kdo je ale kdo?
Když jsem nakonec se starostlivým výrazem nechal Ayame-chan hrát si s ostatními dětmi z vesnice – samozřejmě tak, abych na ně viděl… začal s tím.
„Slyšel jsem, že se tady odehrála nějaká tragédie. Před třemi lety, nebo tak nějak. Hrála v tom roli Tsunade…“
Podíval jsem se mu do očí. Byly laskavé, starostlivé. Jako oči moudrého, staršího bratra.
A já měl najednou pocit, že pár slov nestačí. Že mu chci říct víc… konečně si s někým promluvit. Vysypat to. Jako… smetí, které zapáchá až příliš na to, aby mohlo být ještě u domu.
„Její studentka měla za úkol… hlídat mou ženu. Její otec totiž plánoval něco… nevím, nějakou politickou záležitost proti vládě. Zabili ho. ANBU. Byl asi… nebezpečný.
Moje žena potom onemocněla.“ Zarazil jsem se. Tuhle verzi jsem lidem říkal tolikrát, až jsem jí sám skoro uvěřil. „Ne, neonemocněla. Čekali jsme druhé dítě. Ale… nikdy se nenarodilo. Pokusila se totiž zabít.“ Protože se mnou byla tak strašně sama? Nerozuměl jsem jí?
„Nevím, proč. Ten jed by byl moc slabý, aby ji zabil. Ale stačil na to, aby potratila – a pak… nevydržela tu bolest.“
Nějak nebylo třeba dodat víc.
Jedna z nejlepších věcí na Jiraiyovi je to, že se mě nikdy na nic nevyptával. Díval se na mě… a byl tam. Jen to. Nic víc. Neutěšoval mě, neříkal, že je mu to líto. Neříkal, jak je válka krutá. Jak působí na lidi, ničí životy. Ale věděl to. On to věděl dokonce lépe než já.
Pravdou ale bylo, že jsem to chtěl slyšet strašně moc. Protože pak by to nebyla jenom moje vina. Stalo se to, protože se to mělo stát. Ať mi to řekne… ať to uzná! Ať je to pravda!
Sklonil hlavu a zvedl hůlky. S tichým lupnutím je od sebe oddělil.
Staré a spolehlivé dřevo…
Nedal mi ránu. Netvářil se vážně a neučil mě o životě. Nedělal … nic.
A já si tehdy uvědomil, ne poprvé a ne naposledy, co to znamená být dospělý.
„Víš… život je někdy-“ spustil náhle.
„To je dobré. Už je to dávno,“ přerušil jsem ho rychle.
Chvíli bylo ticho.
„Takže… Žádné problémy? Jako doktorka je fakt užitečná,“ změnil téma s kamennou tváří.
„Ne, je naprosto v pořádku,“ prohlásil jsem. Tsunade ano.
„Však ona vydrží všechno,“ přikývl. Tvář se mu uvolnila. „Vzpomínám si, jak jednou… jo, to byly časy! Veřejný lázně, všude ticho… a spousta krásek… pohodlně tam ležela, ale pak si mě všimla, jak špeh- teda, jak sbírám informace! To víš, ono psát příběhy není jenom tak… to nejdřív musíš dostat nějakej…“
Jeho slova pomalu utichala. Přestal jsem ho poslouchat, díval jsem se na jeho tvář a… už už jsem se nadechnul, abych mu řekl o dítěti. Nevím proč. Jen mě to tak napadlo. Jako dospělý udělat správnou věc. Ale… nemohl jsem.
On má svůj život. Bude mu líp, když si ho bude dál nerušeně žít… ano, dodnes si přesně vzpomínám, jaké myšlenky mě napadaly. Samý ušlechtilý kecy o tom, jak se nehodí na otce. Ať si jde, dál píše druhořadé nesmysly a nechá se fackovat od slušných žen.
A možná, že jsem to tak taky trochu cítil… ale… co teď lhát. Jiraiya byl zvláštní, ale velmi silná osobnost.
Ale… proč by měl mít všechno? Je skvělý kamarád, výborný učitel… ale taky sennin. Poustevník. Nikdy se neusadí. Tak proč by měl o mém malém vědět?
Možná mě vždycky ve všem porážel. Ale v tomhle budu lepší já. Já jsem schopný být dobrý otec, na rozdíl od něj. Mou nejcennější věc mi nevezme.
Promiň, Jiraiyo, promiň, Tsunade.
Rychle jsem se s ním rozloučil. Otočil se a šel. Zapadající slunce oranžově rozzářilo jeho siluetu. Svitek, který nosil na zádech, ježaté vlasy, oblečení… tohle bylo naposledy, co jsem ho viděl. Na dlouhých pět let. Další rozloučení, ale tentokrát to bylo definitivní. Konec našemu přátelství, protože už nikdy k němu nebudu moci být skutečně upřímný.
Ještě se s ním několikrát setkám, až mě bude žádat, abych dohlédl na Naruta. Usměje se na mou dcerku, pochválí ji, jak je šikovná malá pomocnice, prohodí, že z ní jednou určitě bude krasavice. Řekne, že Namikaze Minato pro něj byl jako syn, kterého nikdy neměl a mě provinile bodne u srdce - ale ne dost na to, abych udělal největší chybu svého života. Tamaguchi-san i Aya jsou mrtví. Brzy jsem měl přijít i o Kushinu s Minatem. Ayame-chan je jediná, kdo mi zbyl.
Slíbím mu pomoc s tím chlapcem, už jako malou náplast na svoje svědomí. Ačkoliv, od Minatových a Kushininých let jsem nikdy neměl tak dobrého zákazníka!
A vždycky, vždycky bude odcházet, proslavovat se, hledat… hledat to, co já už našel.
Svou cestu člověka.
Místo, kam patří.
Tam, kde budou kosatce kvést jen pro něj.
I když… on bude spíš vždycky kráčet po cestě ninji. Asi vznešenější, než je ta moje obyčejná, cesta člověka. Ale každý má své štěstí v něčem jiném.

A jak to s námi bylo dál? Nikdy jsem se nedozvěděl, jestli je Ayame skutečně biologicky moje nebo Jiraiyova. Ale nezáleží na tom. Je to moje dceruška, moje holčička. Jsem její otec, jako jsem jí byl vždycky.
Není těžké přijmout zdánlivě neznámou větvičku, když lístky jasně ukazují na druh stromu…
Co kdyby byly zelenější?
Ale stejně mě občas napadne, jaké by to bylo, kdyby se Tsunade tehdy rozhodla pro Jiraiyu. Dala dítě jemu.
Nebo ji sebral někdo jiný…
A když ho vidím… nemůžu se ubránit pocitu, že je mi ho líto. Možná, že je tady na světě člověk, kterého by měl dobře znát… ano, měl svoje žáky, má Naruta – kterého bere jako vnuka. Ale já jednou budu mít skutečná vnoučata.
On… pomohl více lidem než kdy já budu schopen. Bezejmenným davům i přátelům. Je slavný a uznávaný.
Ale… já snad ne? Chodí ke mně celá vesnice. Vždycky si s lidmi popovídáme, někdy o vážných věcech, někdy o ničem. Mluvíme o válce i o tom, jaké těsto je nejlepší na nudle k polévce miso. O tom, kdo se nedávno oženil, kdo má problémy, kdo je na jaké misi… A já si říkám, že tohle je to skutečné štěstí.
V tom ramenu zdarma, který dám blonďatýmu klukovi, který se po něm může utlouct.
Stín se však najde všude. Tsunade se u mě nikdy neukázala. Možná ji bolelo vidět svou dceru, možná nechtěla rozdírat starou ránu. A taky… dneska už nejsem naivní jako tehdy. Vím, že Tsunade milovala kromě Dana vždycky jenom jeho. Ale stejně nikdy nemohli být šťastní. Určitě ne! Nejsem naivní, i když možná spoustu věcí podle nich nechápu. Ale láska všechno nevyřeší. Možná se mají rádi, ale…
Už nejsem ten mladík, který hledal krásu v červených tvářích a zlatém třpytu saké.
Byli jsme tři staří kamarádi. Doktorka, kuchař a poustevník. Prožili jsme svoje životy, více či méně šťastně.. ne, moment, byli jsme čtyři. Ještě Aya, matka mé dcery.
Už se to ale stalo a žádná slova to nezmění.
A… moje dcera na mě mává, už musíme jít, znovu postavit to, co bylo zničeno. Není čas na vzpomínání, už jsem objednal nové ingredience na ramen, mám jeden zajímavý nápad na recept… a dělníci už určitě také dorazili! Musím toho ještě tolik udělat…

Kosatce kvetou dál. Všechny ty zamotané nudličky v polévce života nádherně voní. Jak bude chutnat tohle sousto?
Mladě vypadající žena odstoupí od okna. Nechce už vidět postavu uzdraveného kuchaře a jeho dcery. Odcházejí, vstříc své budoucnosti. Otočí se a povzdychne si při pohledu na haldu papírů. Snad se jí to podaří zase hodit na Shizune… protože ona má moc práce s vyšetřováním dalšího útoku Akatsuki. Je přece kunoichi. Usměje se a hořce zavzpomíná na dobu, kdy o sobě nejvíc pochybovala. Na dobu, kdy se jí narodilo dítě… do toho nejtemnějšího možného světa. Kdy slovo kunoichi symbolizovalo jen odpornou povinnost vůči státu. Ne lásku, jako pro jiné.
Ale už není taková, jaká bývala. Znovu má naději. V tom bláznivém klukovi, v Jiraiyovi, který by měl zase brzy zavítat do vesnice. Pohádají se, ona mu vynadá… a takhle to bude ještě hodně dlouho – dokud jeden z nich nezemře. Protože láska, jakákoliv, takhle prostě končí.
Usmála se. Ne. Oni takhle neskončí.
Vzala do ruky tužku.
Štěstí má každý v něčem jiném. Ale co je štěstí? Přemýšlet o minulých chybách? Radovat se, že jich zase tolik nebylo? Nebo litovat?
Ne. Ochránit své blízké. Útok se podařilo zastavit. Konoha je silná vesnice – a ona ani nikdy nedovolí, aby padla. S Jiraiyou a novou generací ji ochrání. Ano, byl to sice spíš jeho sen než její. Ale sny jsou jako nemoci - některé jsou nakažlivé, některé dokonce smrtelné. Ale ona to zvládne.
I pro ni.

Jsou na budoucnost připraveni.
Takže… Itadakimasu!!