Osud tomu prostě chtěl 01

"Nemůžu uvěřit, že jsem se nechala k tomu vyprovokovat." mluvila vysoká dívka s vlasy, jako ten nejkrásnějí strom Japonska, k jejímu malému bílému bišonkovi. procházela se parkem plným sakur a nádherné zeleně. Došli k malému bazénku s fontánou. Posadila se na lavičku. Mírně zaklonila hlavu, zavřela oči a užívala si tu úžasnou vůni. Malý bišonek vyskočil za ní a vetřel se jí pod ruku. Pohladila ho.
"Máš pravdu, proč se tím zabývat? Je to magor." bišonek souhlasně zaštěkal, ale zničehonic zavětřil. Postavil se do pozoru. Dívka si toho všimla.
"Co je to s tebou, děvče?" bišonek najednou seskočil z lavičky a pelášil pryč. dívka vstala taky, ale nečekaně prudkým trhnutím se málem zapotácela. Bišonek to ale bral přes bazének, sice tam bylo vody sotva po kolena, ale ona přes své neočekávání do něj zahučela, bišonek ale plaval dál.
"Dost, Celesto, zůstaň, stůj!" jenže ona na to nebrala ohledy. Když dívka zahučela do bazénku, pustila vodítko. Celesta vylezla z bazénku a běžela za svým druhem. Ten také zbystřil a běžel jí vstříc a za sebou táhl svého pána. Ten měl větší štěstí a nespadl do vody. Pobaveně se díval na evidentně nový milenecký pár, když si všimnul dívky v bazénu, která vypadala, že každou chvíli vybuchne vzteky. Usmál se na ni. Ona se brodila vodou na břeh. Teď si teprve všimla kluka, který stál nad ní. Vzhlédla k němu a cítila se docela trapně, ve svých promočených tmavě růžových šatech, které jí obtahovaly její štíhlou postavu, černých legínách pod kolena a růžových střevíčkách. Její dlouhé růžové vlasy byly od vody zplihlé a sem tam se vlnily v pramíncích.
"Zdá se, že jsi nemohla odolat zdejší koupeli, co?" usmál se na ni a podal jí ruku.
"No jistě, je celkem vedro." řekla ironicky a jeho ruku přijala, vytáhl ji na břeh. Stála v jeho těsné blízkosti, ale to ji v tuhle chvíli nijak nevzrušovalo, vyhledala pohledem svou kamarádku.
"To ti nedaruju, holčičko." řekla rozzuřeně směrem k Celestě, která ji ale absolutně nevnímala a zabývala se svým novým kamarádem.
"Leto." ozval se kluk.
"Cože?"
"Leto. To je jeho jméno. Ta tvoje je Celesta?"
"Jo, jak to víš?"
"Na obojku je jméno a slyšel jsem, jak na ni křičíš. Zdá se, že se do sebe zakoukali."
"No bezva." řekla a ždímala si vodu z šatů a vlasů. Kluk se jen pobaveně usmíval a sedl si na lavičku poblíž a pozoroval dívku. Ta si po chvíli k němu přišla sednout.
"Není ti zima? Na, půjč si ji." řekl a podal ji svou mikinu. Vděčně ji přijala a oblékla se do ní. Vzhlédla k němu. Prohlížel si ji. Naprosto ji uchvátily jeho oči. Takové černé jako eben a vlasy taktéž černé.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se najednou.
"Sakura a ty?"
"Jsem Itachi, nikdy jsem tě tady neviděl. Jsi tu nová?"
"Ne, bydlím jen na druhém konci města."
"To to vysvětluje. Podle té čelenky soudím, že chodíš na Konožskou univerzitu, co? Jakej obor?"
"Soudíš správně, no co bys na mě tipnul?"
Itashi se zamyslel.
"No, podle oblečení tak management módního průmyslu?"
"Prosím, soudíš, že každá, která nosí růžovou, je hned barbína? Díky."
"Ne, ale tak vypadáš na to."
"Ne, studuju třetím rokem právní a bezpečnostní ochranu lidí."
Itachi na ni vykulil oči.
"Prosim? Ty a policajtka?"
"Proč se divíš? Baví mě to a mám vyznamenání, navíc to není tak zcela policejní služba."
"Aha, tohle sem fakt nikdy neviděl."
"Ani se nedivím, ve třídě jsme jen dvě holky."
"No jo."
"Kam chodíš ty?"
"Já už sem na vejšce. Policie."
"Aha, jak jinak."
"Jak jako 'jak jinak'?"
"No typla jsem si, že budeš dělat něco takovýho, vymakaná postava, tajemnej výraz, podoba ředitele policejní akademie a znak Uchiha klanu na mikině."
"Všímavá."
"To policisté bývají."
"No jo." zničehonic je ale přerušil zvuk mobilu, oba ho pohotově vytáhli a zeptali.
"Ano?" řekli najednou, až se tomu zasmáli.
"Jo hned tam budu. Ahoj." ukončil rychle hovor Itachi.
"Už jdu." řekla i Sakura.
"Musím jít." řekli zase oba najednou.
"Už by jsme s tím měli přestat." smála se Sakura.
"Souhlasím, tak už musím jít, táta volal, tak zase někdy." usmál se a podal jí ruku na rozloučenou. Taky se usmála, čapla vodítko a odcházela s Celestou pryč. Zničehonic se ale otočila.
"Itachi! tvoje mikina." zavolala na něj.
Otočil se a: "Vrátíš mi ji příště."
"Pozítří? V tu samou dobu?"
"Budu tady." a ztratil se za rohem.
"Páni, vidíš Celisto, na téhle straně města jsou samí gentlemani. Máš rande, děvče." Celista spokojeně štěkla a nadšeně šla po Sakuřině boku. Nerada se vracela zase domů, věděla, kdo tam na ni čeká, a kdyby zjistili, že byla venku s někým jiným, tak by toho asi Itachi hodně litoval, i když přece jenom, on je starší. Modlila se, aby se jí na nic neptali.

"Kdes byl?" ptal se Itachiho znuděně Sasori.
"Co vidíš?"
"Psa, vodítko a tebe bez mikiny. Takže venku?"
"Tak vidíš."
"Kdes ji nechal?"
"Koho?"
"Mikinu, obvykle ji nedáváš jen tak někomu."
"Půjčil jsem ji jedný moc milý slečně."
"Jo jedný moc milý slečně." začal se smát Sasori.
"Nevím, co je tu k smíchu, spadla do bazénku a tak jsem ji jí půjčil, aby nenastydla."
"Hezkej příběh, další tvoje fanynka, která se chtěla nějak vnutit? Tu mikinu už neuvidíš." stál opřený o futro kluk se stejným výrazem, havraními vlasy a očima jako eben, jako Itachi.
"Možná, mám s ní pozítří zase schůzku. Je přesně tvůj typ."
"Prosím tě, s holkama na mě nechoď, stačí, že jich je ve škole hafo a ještě blbý."
"Tahle není, věř mi. Tahle by tě mohla strčit do kapsy. Nevíš, proč mě táta volal?"
"Jo, máš jít za ním do kanclu. Prej nějaký žádosti přišly."
Itachi jen zakroutil hlavou, vzal Leta a podal ho svému bratrovi. Sasuke si ho od něj vzal a začal s ním blbnout. Itachi se usmál a šel za otcem do kanceláře.

Co je to za žádosti, které musí Itachi vyřídit? Proč má Sakura strach z toho, co ji čeká doma? Vrátí se mikina do rukou majitele?
To vše v dalším díle....