Dějiny jsou stále stejné

Pohoda klídek a tabáček,
Asuma dal by ti odznáček,
ale nedá, není živ a zdráv,
uctít památku přišel dav.
-
Asuma ale bohužel není jediný,
kdo zemřel tak mlád, tak nevinný.
Smrtka obchází se závojem smutku
každou vísku, kde cítí bitku.
-
Smrt lidstvo odjakživa provázela,
přesto nyní zbytečně zabíjela.
K čemu válečné běsnění spěje?
Proč se toto všechno děje?
-
Syfilis, tyfus, hlad a mor
plení lid, v kostele zní chór.
Podívej na zbídačenou zem,
dnes políbenou bombami jen.
-
Výbušné lístky, dělové rány
rozdává i ladná paže dámy.
Před ničím nezastaví se ta cháska mizerná,
co se člověkem s hrdostí sama nazývá!
-
Myšlení a lidskost kamsi mírně upadá,
život v zemých válkou zničených uvadá.
Zeleň v měsíční krajinu se proměnila,
matka by úsměv syna za život svůj vyměnila.
-
Sedí u okna s pohledem zvráceným,
boj odplul s jejím štěstím jediným.
Sama sebe se táže stále znovu a znovu.
Proč přežila syna? Pálí to jak kus kovu.
-
Nenávist opět oheň boje rozdmýchá,
až i poslední protivník dodýchá.
Žhavé uhlíky tančí dále v duších pozůstalých,
krví barví se další košile, rudě zbarvil se i sníh.
-
Temnota kráčí, hrdě vztyčená, chladným světem,
kde rodiče i dětství bylo ukradeno dětem.
Již nikdo netuší, jak vypadá úsměv,
radost proměnila se ve smutný nápěv.
-
A tak počkáme pár tisíc let,
kdy lidstvo bude zpět.
Postaví se na startovní čáru,
začne znovu v historie baru.
-
Opět světem rozšíří se radost a smích,
bělat se zprvu bude i čistý sníh.
Po čase opět zbarví se barvou nachu,
lid holt neumí žít beze strachu.