Mise typu Hop nebo Trop

Mise typu hop nebo trop

Léto. Parné léto, jaké Konoha ještě nezažila. Vzduch se pod návalem tepla vlnil v obzoru. A právě v tam se lemoval obrys postavy. Hlídači jen tak mžourali, než identifikovali postavu, která se náhle zastavila a hned za ní se objevili další tři.
„Zygu? Pošli zprávu Hokage-sama. Mám podezření na tým…“ hlídač kývnul a vypařil se. Postavy, jakoby čekali, než je hlídač ohlásí. Stále stáli na místě. Zničehonic to ticho vyrušilo růžové prase, které běželo pryč z vesnice a za ním se hnali dva chlapci a v zákrytu za nimi dívka. Než se hlídač vzpamatoval, aby jim zabránil utíkat vpřed, bylo pozdě. Tým utíkal přímo k tajemným postavám. Tým prudce skočil na prase, které se před tajuplným týmem zastavil.
„Mám ho, držím ho za nohu.“
„Ne to je moje noha, já ho držím za hlavu.“
„Au, Konohamaru, pusť mě.“ Řvali děti, které se prali na praseti. Chlapík s velkým mečem si odkašlal. Děti si je teprve teďka všimli. Zvedli hlavu a civěli na osoby.
„Sasuke Uchiha?!“ zhrozila se dívenka. Konohamaru se na ní podíval, a pak si prohlédnul hlavního muže, který měl lhostejný výraz v obličeji. Při zaznění svého jména se na ně podíval. Děti se začali klepat.
„Na co tak zíráte?“ zeptal se jich muž s tím obrovským mečem.
„N-na nic.“ Řekla dívenka a vstala. Celý tým dětí pomalu ustupoval.
„Jak dlouho se tady budeme ještě pařit?“ promluvil muž znovu.
„Až ty děcka odejdou zpět do vesnice a až uslyšíme křik.“ Řekl ledovým hlasem Sasuke. Děti se na sebe podívali.
„V-vy nás necháte j-jít?“ zeptal se pro jistotu Konohamaru.
„Si snad hluchej, prcku?“ obořila se na něj jediná žena v týmu.
„Karin, si hrubá. Měla by jsi se koncentrovat, nebo ty děcka z tebe dostanou šoka.“ Musel si rýpnout Suigetsku znovu. Děti se mírně zasmáli, popadli prase a běželi zase zpět.
„JAKŽE?!!!!!!!“ vzneslo se celou Konohou.
„Dobrá, už můžeme vyrazit. Jsme ohlášeni.“ Řekl Sasuke a pomalu vyšel k vesnici, jeho tým ho následoval. Kolem brány prošli jakoby nic, nevšímali si pohledů lidí ani jejich strachu a zalézání do domů. Suigetsu se velmi dobře bavil.

„Hokage-sama, splnili jsme misi a narazili jsme přitom na Sasukeho tým.“ Informovala rozčílenou Hokage dívenka.
„Jo a nechal nás jít, prej ten jeden se ptal, kdy už půjdou sem a Sasuke mu odpověděl, až se my vrátíme zpátky do vesnice a uslyšej výkřik.“
„Zřejmě Váš.“ Doplnil druhý chlapec. Tsunade bouchla pěstí do stolu a rychle se otočila k oknu. Hlavní ulice, která byla vždy tak plná, byla najednou liduprázdná. V dáli byly vidět jen čtyři postavy. To sou oni. Pomyslela si.
„Konohamaru, rychle odsuď odejděte a po cestě mi zavolejte Shizune.“ Děti kývli a odběhli. Po chvíli tam přiběhla Shizune.
„Tsunade-sama,víte, že…“
„Ano vím, vesnicí se mi potuluje tým Hebi. A já tu nemám žádný schopný ninji, sakra kde je ochranka?“ zvolala. Do kanceláře přiběhli volní jouninové.
„Přejete si, hokage-sama?“
„Co si přeju? Přímo sem si to míří tým Hebi a vy se ptáte, co si přeju? Okamžitě ať mi tu stojí Kakashi a další jemu podobní.“ Muži kývli a než stačil tým Hebi vstoupit do budovy, byli tu všichni. Tsunade jim vše v rychlosti vylíčila.
„A neměli by jsme informovat Naruta?“
„V žádným případě.“ Zhrozila se Tsunade. V tom se ozval klepot na dveře a následně se dveře otevřely. Tým Hebi nevzrušeně vešel dovnitř. Tsunade se mírně mračila a čekala, co se bude dít.
„Evidentně nám nebudete klást otázky, proč tu jsme a co tu děláme.“ Zasmál se Suigetsu a opřel se o svůj meč.
„Suigetsu!“
„Co je?“
„Mlč.“ Řekl Sasuke, aniž by se na něj podíval.
„Co potřebujete?“ zeptala se tedy Tsunade.
„Doslechli jsme se, že se již dost dlouho připravujete na nejtěžší misi, co Konoha kdy zažila. A to tažení proti Akatsuki.“ Začal líně Sasuke.
„To ano, ale to je ještě nadlouho.“
„Zbavil sem Vás Orochimara a za to mám jedno prosté přání.“
„Nejsem si jistá, jestli si ho můžeš klást.“
„Myslím, že na to mám plné právo, jinak jeho běsnění nahradíme my. Na tu misi, chceme jít také. Bude pro mě snazší zabít Itashiho a ještě zbytek.“
„Nevím co na tohle dodat. Si hledaný ninja, ostatně vy všichni. Přijdete si sem jen tak, máte štěstí, že tu nejsou Danzouovi jednotky. Bylo by po vás.“
„Dohodneme se. Pomůžeme Vám s misí a Vy nás pak necháte být a nebo nahradíme post Orochimara.“
„To zní jako fér, nemyslíte?“ usmál se Suigetsu. Sasuke na něj vrhl vražedný pohled. Suigetsu se zase otráveně otočil na vedení.
„Musím si to nechat projít hlavou. Poradit se s radou. Musela by se celá akce udělat dřív než bylo očekáváno.“
„Fajn, máte prostor. Usadíme se tedy v sídle Uchiha a zítra ráno si přijdeme pro odpověď a neříkejte nikomu koho znám z minulosti, že jsem zde. Nemám na ně náladu.“ Řekl Sasuke a odešel. Tým ho následoval. Tsunade se podívala překvapeně na jouniny. Ty na ni taky hleděli.
„Tak co mi na to povíte?“
„My? Snad Vy se máte rozhodnout.“
„Ale já bych potřebovala poradit. .. a už vím od koho.“ Vyťukala jednoduchou pečeť a na stole se objevil malý bílý slimák s tmavě modrými vzory.
„Přejete si má paní?“
„Katsuki, předej tuhle zprávu.“ Katsuki udělala PUF. Chvíli čekali a Katsuki se vrátila s odpovědí.
„Vzkazuje Vám, že se máte rozhodnout srdcem, jen jestli se jí připletou do cesty, nebude je brát jako společníky mise.“
„To je celá ona. Takže je rozhodnuto. Zavolat všechny týmy včetně Hebi do přijímačky. Do osmé hodiny.“ Zvedla se Tsunade a otevřela tajné dveře v kanceláři, které vedly do knihovny. Shizune ji následovala, ostatní zmizeli.
„Myslíte si, že to stihne, co když ji nepustí.“ Strachovala se Shizune.
„Ale pustí.“ Usmála se Tsunade a vyslala orla do odpoledního dne.

Orel do dvou hodin přiletěl k příjemci. Obě postavy v černých pláštích s červenými obláčkami se zastavily a hleděly na černého orla, který se k nim snášel. Jeden z nich nastavil ruku a orel si sednul. Druhá postava vzala vzkaz, který měl připevněný na noze.
„To si snad dělá srandu.“ Odvětil muž. Dívka se na něj zamračeně podívala a mlčky si vzala vzkaz. Přečetla si ho a podívala se společníkovi do očí.
„No, co naděláme, rozkaz je rozkaz.“ Řekla a vyhodila orla do vzduchu, poté oba zmizeli. Objevili se v jejich sídle přímo před jejich šéfem.
„Omlouvám se, že jsem vás musel vyrušit, potřebuju vás dva čilý. Místo vás šel Zetsu a Hidan. Vy dva si teď jděte odpočinout do svých pokojů.“
„Kdy to vypukne?“ zeptala se dívka. Pein se otočil na muže s maskou, který si říkal Tobi.
„Jakmile se vrátí Kisame s poselstvím a tím démonem.“ Odvětil Tobi.

Tsunade si procházela veškeré informace o Akatsuki, které do teďka měla nashromážděné. O každém členovi, jeho síle a slabinách. Že si ani nevšimla kolik je hodin.
„Tsunade-sama, je nejvyšší čas, týmy už čekají.“ Přiběhla do knihovny Shizune. Tsunade vzhlédla od dokumentů a vyšla do přijímací haly. Tam se skupily všechny týmy.
„Jdete pozdě, Hokage-sama.“ Rýpnul si Kakashi.
„Ty máš co říkat.“ Odsekla.
„Pardon, studovala jsem. Jistě jste si všimli týmu Hebi. Nebudu to nijak komentovat, prostě se spolupodílí na misi Akatsuki. A teď. Proč jsem si vás zavolala. Misi uskutečníme dříve.“

V tu samou chvíli se před bránou Konohy zjevila dívka. Černý plášť s obláčky si v pomalém tempu chůze uvázala kolem boků. Lidé ve vesnici, kteří ještě stále byli na hlavní ulici, pozorovali její ladnou chůzi. Velmi dobře ji znali, neměli důvod se obávat. Sama se ale na žádného z nich nepodívala. Jen si to mířila do hlavní věže Hokage.

„Proč? Vznikly nějaké komplikace?“ ozval se Shikamaru. Sasuke tikal pohledem po místnosti po týmech, kde byly osoby, které moc dobře znal z dřívější doby. Oko mu spadlo na Kakashiho a tým stojíc u něj. Naruto, nějaký kluk s bledou tváří a přihlouplým úsměvem. Kde je jeho bývalá společnice?
„Ne, jen se na to rychleji připravíme, ať to máme za sebou.“
„Ale říkala jste, že ještě nemáme dostatek informací. Dokud to neprostudujeme a nezkusíme celý plán, je to na nic.“ Přidal se Neji.
„Samozřejmě plán, vyzkoušíme se vším všudy i s tréninky. Každému senseiovi ve Vašem týmu dá teď Shizune složku o skupině Akatsuki, Vy budete mít jeden den na kompletní nastudování všech členů. A týden strávíme tréninkem našeho plánu.“
„To znamená?“ ozval se Suigetsu. Sasuke si prohlížel dokumenty, které dostal, složka s jeho bratrem ho velmi zajímala.
„To znamená, že Váš tým tu bude muset nějakou dobu zůstat.“

„Hej slečno,“ ozvalo se za dívčinými zády hlas starého muže, dívka se zastavila, ale neohlédla. Muž tedy pokračoval, „nechcete si ode mě koupit květiny.“ Dívka se jen letmo usmála.
„Dnes ne. Promiňte.“ A pokračovala v cestě stoupala po schodech do hlavní budovy, ninjové, kteří hlídali na chodbách jen kývali hlavou na pozdrav a ona jim.

„Hej, bábi-Tsunade a nechcete počkat na…“
„Neříkej mi tak Naruto, jinak se té mise za trest nezúčastníš.“ Zahřměla Tsunade.
„Pardon, ale chtěl jsem se zeptat co bude se špehem?“
„Se špehem?“ zopakovala otázku Karin.
„Nasadili jsme do Akatsuki špeha, možná jste se s ním už setkali.“
„To ne, to by jsme si ho určitě pamatovali.“ Vyvrátil myšlenku Suigetsu.
„Pokoušela jsem se s ním spojit, ale jak vidím tak….“ Bouchly dveře. Všichni přítomní se prudce otočili. Stála tam ona dívka. Mírně se usmála a šla pomalu k Hokage.
„Jdeš pozdě.“
„Omlouvám se, malé komplikace. Mise se mi prodloužila, než jsem našla Váš vzkaz, bylo tři čtvrtě na osm.“ Dívka se podívala po místnosti a pohled jí utkvěl na týmu Hebi.
„Takže jste se rozhodla je přece jenom vzít.“
„Ano. Posaď se vysvětlím ti plán.“ Dívka kývla a šla si sednout vedle Naruta, ten ji hned na přivítanou objal a ona jeho.
„Sem rád, že jsi v pořádku,Sakuro.“ Mile se na něj usmála.
„Podle přání týmu Hebi se celá mise na zničení Akatsuki uskuteční dříve. Za týden. Potřebujeme veškeré informace z aktuálního dění. Sakuro?“ podívala se na ní Tsunade.
„Nevím jestli je to možné. To že si tým Hebi přijde a řekne si, že uděláme generální útok na Akatsuki, si všichni nesednou na pr**l, obzvlášť já. Akatsuki mají teď něco v plánu. Dejte mi týden.“
„To je vyloučeno.“
„V tom případě oni udeří dřív než vy. Dneska mě s Itachim stáhli z mise. Pein mluvil něco o tom, že nás oba potřebuje. Zřejmě povedeme cestu za Narutem. Zatím se čeká než se vrátí Kisame s osmiocasým. Poté nám vysvětlí plán.“
„Sakura má ale pravdu, já bych počkal, nakonec by mohli opravdu zaútočit dříve než budeme čekat. A my na to nebudeme připravení.“ Přidal se k Sakuře Ibiky. Tsunade se podívala omluvně na tým Hebi. Sasuke jen lhostejně pokrčil rameny.
„Je mi to jedno, chci jen zabít Itachiho a to co možná nejdříve.“ Sakura se usmála a musela si prostě rýpnout.
„Jestli Sasuke neumíš ovládat Mangekyou Sharingan, ani se nemusíš vzrušovat. Zabil by tě mrknutím oka. Po tu dobu co spolu trénujeme, je čím dál tím silnější.“ Sasuke na ní hodil vražedný pohled.
„Sakuro, nějaké zprávy o démonech?“ zeptala se Anko.
„Pracuju na tom, zbývá mi ještě paralyzovat dvou ocasého. A jestli se Kisame vrátí brzo, budu u stahování osmi ocasého. Takže tam něco málo škodlivého hodim. Ale upozorňuju Vás, že mě budou sledovat.“ Sakura vstala a podala Tsunade dokumenty a něco málo jí pošeptala.
„Cože?!“ vyjekla.
„O tom by mohl vědět něco málo Sasuke. Co?“ otočila se na jmenovaného Sakura.
„Co mám vědět?“
„Kdo je Madara?“
„Madara? To byl jeden z hlavních vůdců Uchiha klanu.“ Řekl. Sakura si listovala těmi dokumenty.
„Byl nebo je?“
„Co tím myslíš?“ Sakura mu ukázala fotografii z reality a namalovaný obraz z minulosti. Sharingan v očí obou mužů byl naprosto stejný.
„Měla jsem to štěstí, že jsem ho viděla. Díky Itachimu mám přístup snad ke všemu. Důvěřuje mi a já jemu. Není zas tak špatnej, jak se o něm pořád mluví.“ Řekla provokativně Sakura. Sasuke se zamračil.
„Každopádně, Naruto, ty obzvlášť, nechoď ven sám. Teď si na řadě a pravděpodobně na tebe vyšle nás. Chci, abys věděl, že na tebe budu útočit, ale už teďka mám záložní plán. Až tě chytíme a půjdeme zpět, vždy si dáváme pauzu v cestě, až Itachi usne vyměníme se jasný? Půjdeš s Itachim jako já a já budu jako ty. Jakmile budeš mít volnou chvilku, utečeš. Akorát, ale to ti řeknu až budeme sami.“ Sasuke se zamračil ještě víc. Měl na něco podezření.
„Dobře. Takže budeme hrát hru.“
„Celou dobu hrajeme hru, Naruto. Samozřejmě tě budeme bránit.“ Praštil ho přes hlavu Kiba a Akamaru souhlasně zaštěkal. Sakura se mírně usmála, ale hned jí to přešlo. Zavřela na vteřinku oči. Cítila ho. Blíží se sem.
„Sakra, jak mě našel? Rychle, Saii, Kibo, pojďte se mnou a bojujte proti mně.“ Přikázala. Vytrhla Sasukemu katanu ze zad, rychle si nahmatala nějaké místo na břiše a prudce do něj zapíchla katanu, že se všichni zděsili.
„Díky.“ Řekla trošku ztěžka a vrátila udivenému Sasukemu katanu, „rychle se pojďte přemístit do lesa.“ Přikázala jmenovaným klukům a vzápětí byli pryč. Všichni zde přítomní se zděšeně dívali na Sasukeho. Zatímco v lesích za Konohou se odehrával namaskovaný boj, kde Sakura jakoby utrpěla rány. Itachi se blížil, cítila to. Dala jim znamení a ti ji odkopli co nejdál, ale zároveň nejblíže k Itachimu, přistála mu skoro u nohou. Vzal ji do náruče a vrhnul nenávistný pohled na kluky.
„Už ji sakra nechte, rozhodla se sama.“ Zamručel a v kouři zmizel. Kluci se jen mírně usmáli a přemístili se zpět.
„Co to bylo? Co se stalo? Proč se Sakura bodla?“ čekalo je nával otázek.
„Nic, Sakura cítila Itachiho chakru, jak se sem blíží a aby nevzbudila pozornost na fingovala s námi její napadení. Vzkazuje Vám, aby jste jí dala aspoň ještě týden. Že Vás bude o všem informovat.“
„Jakto, že cítila jeho chakru už z takové dálky?“ zeptala se překvapeně Karin.
„Sakura je s Itachim každý den, zvykla si na něj a navíc má nejlepší koncentraci chakry v zemi. Cítí chakru na míle daleko.“ Řekl Kakashi, „Zkusme Sakuře ten týden dát, mezitím můžeme přece společně trénovat.“ Týmy s ním souhlasily a týmu Hebi nezbývalo nic jiného.

„Jak ses mohla nechat, takhle zřídit?“ křičel na Sakuru Itachi, když ležela v posteli a Itachi jí čistil ránu.
„Trénovala jsem, přišli tam nečekaně a já byla bez chakry.“ Hájila se.
„Zase tě chtěli zpátky?“
„Jo…auu.“ Sykla bolestí.
„Kdyby ses tak nezřídila, mohla sis to vyléčit sama. Odteďka nikam sama nepůjdeš, je jasný, že po tobě pořád jdou.“
„Je to už dva roky, že je to ještě baví.“
„No ty si taky dva roky chodila a pokoušela se přivést mého pošetilého bratříčka do Konohy.“
„To je minulost, až tenhle kšeft dokončíme, s radostí ho půjdu zabít.“ A opět to doprovodila bolestným syknutím. Itachi zakroutil hlavou.
„Máš štěstí není to nijak hluboké. Až nabereš chakru, tak si to hravě vyléčíš.“ Zadíval se jí do očí. Poslední dobou v nich měla to co on. Zlost. A to jí hrozně slušelo. To ho velmi přitahovalo. Vzal obvaz do ruky a začal ho obmotávat okolo Sakuřina břicha. Pořádně utahoval, takže Sakura opět dala znát bolest. To sem si zase něco udělala, já kráva. Nadávala si v duchu Sakura. Itachi jí to pořádně utáhl a opřel se rukama o polštář vedle její hlavy.
„Víš, že jsem se docela bál kde jsi? Ani s Kisamem jsem si nerozuměl tak, jako s tebou.“
„Mám být poctěna?“ zle se usmála.
„Více méně.“ A naklonil se k ní blíž. Skoro se dotýkali nosy.
„Řeknu Peinovi, že pro Kyubiho nepůjdeš.“
„Cože?!“ zeptala se naštvaně Sakura. Itachi se také zle pousmál a lehce se dotknul svými rty jejích. Nejdřív se jen otřel a čekal Sakuřinu reakci, když se dostavily jen překvapené oči, pokračoval. Lehoučce ji políbil a hned na to přidal trochu vášně. Čekal na Sakuřino pozvání. Sakuře se ta vášeň začala líbit a pootevřela ústa, Itachi toho ihned využil a pronikl do nich jazykem, kroužil tím svým kolem toho jejího. Sakura se také zapojila, hra jazyků se jí velmi líbila, tolik vášně nikdy nezažila. Chytila ho za vnější stranu paží. Itashi trošku zrychlil tempo. Pomalu začal bloudit rukama po jejím těle, nechal se ale unést, a tak si neuvědomil , že Sakuře zatlačil na zranění. Ta se mu zaryla nehty do kůže a přetrhla jejich pouto bolestným stenem.
„Promiň. Budu opatrnější.“ Zašeptal jí do ucha a zavadil o něj rty. Sakuře zamrazilo, poznal to a bloudil rty po jejím krku. Sakura slastně zaklonila hlavu. Tento nádherný okamžik však přerušilo zaklepání na dveře. Itachi se od ní rychle odtrhl, postavil se rovně a založil si ruce na hrudi.
„Ano?“ zeptala se ještě mírně vzrušeně Sakura. Do pokoje vešel Kisame.
„Jsem tu vážení přátelé, to máte radost, co? Slyšel jsem Sak, že si se zase zmordovala v lese a listoví tě dodělali, že si nedáš pokoj.“
„To víš, když mě nezřídíte vy, tak někdo jinej musí. Ráda tě vidim.“ Pousmála se Sakura.
„Vážně? Nebo to byl jen vtip.“
„Co myslíš?“
„Je mi to jasný, ale chybí mi naše společný mise. Prej půjdeme možná na Kyubiho.“
„My dva ano, Sakuru bych tam nerad viděl.“ Řekl zase chladně Itachi.
„A máš to.“ Zazubil se na ní Kisame.
„Ne, Itachi ještě neví, co chystám, víš?“ zle se usmála a pomalu se posadila a vzápětí na to vstala.
„U toho bych chtěl bejt. Jo a máme prej jít k Peinovi, že nám vysvětlí plán.“
„Možná se zapojíš, že už jdem.“ Mrkla na něj Sakura a Kisame jen s úsměvem odcházel. Itachi se na Sakuru podíval.
„Škoda.“ Nahodila zase ten jeho výraz Sakura a odcházela. Itachi ji ale přirazil ke stěně.
„Vůbec nebereš ohledy na zraněného člověka.“
„To je ale tvoje blbost, že si zraněná.“ A opět ji vášnivě políbil, tentokrát to bylo ještě vášnivější než předtím. Sakura se celá zachvěla, ale schválně se od něj odtrhla.
„To si moc nezvykej.“ Řekla a vycházela z pokoje.
„Chtěl jsem ti říct, abys sis vážilo toho co jsme teďka dělali. Bůhví kdy budu mít zase tu možnost. Tu mám jen, když jsi zřízená.“
„To bylo jen párkrát.“ Řekla, aniž by se na něj otočila. Šli chodbou až do hlavní místnosti s velkým výklenkem, kde měl Pein nádherný výhled na celou vesnici. Na schodě také sám seděl a pod ním seděla o něj opřená Konan. Vedle nich stál Tobi. Kousek dál už stáli nedočkaví Zetsu a Kisame.
„Jak se daří Sakuro? Chceš aby se ti na to Konan podívala?“
„To je v pohodě, vyléčím si to, až budu mít chakru.“
„Dávej si bacha. Mohli jsme o tebe přijít.“ Řekl Tobi.
„Tak k našemu plánu. Zítra ráno zbavíme Jinchurikyho osmi ocassého. Hned na to vyrazí Itachi, Kisame a Sakura pro…“
„Se vší úctou tě prosím Peine, aby se Sakura téhle akce nezúčastnila.“
„Co?! O tom jsme mluvili.“ Vyjela na něj Sakura.
„Ano mluvili, proto to řešim. Nehodlám se starat o tebe a ještě o Naruta.“
„Vím, že jsi chtěla jít, ale Pein ti jistě najde jiné vybití.“ Zamyslel se Tobi.
„Dobrá, místo Sakury půjde Zetsu a Sakura půjde s Konan vyřídit toho chytráka Kabuta. Převzal na sebe část Orochimarovi duše. Takže ho máte vy dvě na starost.“
„Ale já… chtěla jsem jít…“
„Sakuro, pak si o tom promluvíme.“ Řekl chladně Itachi.
„Fajn, ale nepočítej, že to bude v klidu.“
„Jů můžu se dívat?“ zatleskal Kisame.
„Ani náhodou!“ křikla naštvaně.
„ Uklidni se Sakuro, když tuhle akci splníš, můžeš svého dávného kamaráda ještě vidět.“
„Vážně?“ uklidnila se Sakura, „A pak můžu jít na tým Hebi?“
„Až to všechno doděláme, tak samozřejmě.“ Pousmál se Tobi. Sakura spokojená si dala ruce v bok a usmívala se. Tobi se musel pod svou maskou usmát. Jak málo stačí ke štěstí. Pomyslel si.
„Saky, má nařízený odpočinek, Itachi hlídá, Kisame si také půjde odpočinout a já si ještě něco musím vyřídit.“ Řekl Pein. Všichni utekli do svých skromných pokojů, jen Sakura byla doprovázená Itachim. Jak mám takhle sakra dát vědět Konoze? Pomyslela si. Lehla si na postel a tiše přemýšlela. Itachi se na ní chvíli díval, ale pak si vzal knihu z její poličky a začetl se. Oba mlčeli.

„Sakura, se nám ještě neozvala. Mám strach.“ Řekla Hinata.
„Neboj, oni jí nic neudělají. Třeba je na nějaké akci, kde je s Itachim a nemůže nás kontaktovat.“ Uklidňoval jí Naruto.
„Ten kluk se snaží spíš uklidnit tímhle výrokem sebe než ji.“ Řekla Karin.
„Naruto?“ zeptal se najednou Sasuke. Naruto vzhlédnul už od páté misky ramenu.
„Jak se k tomu Sakura dostala?“
„Normálně, je to její mise. Bábi Tsunade jí dala misi, aby se stala špehem Akatsuki, měla si získat jejich důvěru a tak. Zabila proto dva jejich členy, aby si udělala místo, potom ukradla schválně pár svitků s tajným jutsu a přinesla je k Akatsuki. Musela kvůli tomu i změnit vzhled. Ale sluší jí to ne? No Akatsuki jí vzali pod sví křídla, ale musela bejt hlídaná a nikdo jinej se na to nehodí víc než Itachi samozřejmě. Takže chodila na mise s Itachim a Kisamem. Potom se to prý nějak zvrtlo, když Orochimaru zemřel, zůstala priorita vláda démonů a opět začali chytat démony. Ale jedna věc mi vrtá hlavou. Vždycky se jí na to chci zeptat, ale ona se tomu nějak vyhne.“
„A co je to, Naruto?“ zčervenala Hinata.
„Kde je můj sensei, Jiraya?“ podíval se na poloprázdnou misku ramenu.
„Naruto-kun! Naruto-kun! Máte jít okamžitě všichni k Hokage-sama.“ Volal již z dálky Konohamaru. Všichni se sbalili a odešli.
„Co se děje?“ vtrhli do kanceláře Naruto a tým Hebi. Přímo před stolem ležel Sakuřin holograf. Podívala se na ně.
„Nemám moc času, Itachi usnul, takže jen ve stručnosti. Osmi ocasého pečetíme zítra, až si odpočinu, a hned na to si jde Itachi, Kisame a Zetsu pro Naruta. Já jdu s Konan zabít zbytky Orochimara. S Narutem se pak budu moc jednou vidět před pečetěním. Takže mezitím vymyslím plán. Jsem neustále hlídaná, takže se s Vámi teď vůbec nespojím, ale jestli chcete zaútočit, ještě předtím, než vyrazí na Naruta, klidně, ale já u toho nebudu. Toho hada musim zabít.“
„Sakuro, řekni mi pravdu, kde je Jiraya-sensei?“ optal se Naruto.
„Je mi líto, Naruto, nevydržel boj proti Peinovi. Byla jsem u toho. Vše se dozvíš časem.“
„Co zranění?“ zeptala se ještě rychle Tsunade, která se neustále koukala na její obmotané břicho.
„Bolí to, ale až budu mít chakru, vyléčím si to. Itachi to zafixoval, takže pamatujte teď se nebudu moct ozvat. Jinak můj budoucí úkol měl být, zabít tým Hebi. Tak si toho važte.“ A holograf zmizel.
„Máme si toho vážit?“ zeptal se znovu Juugo.
„Ty taky umíš mluvit?“ podívala se na něj překvapeně Ino.
„Umím, jen vám nemám co říct.“ Ihned se obhájil a dál se věnoval ptactvu, který mu seděl na ramenou.
„Takže jste slyšeli,máme ani ne den, na přípravu, zítra ráno vyrážíme do úkrytu Akatsuki, dnes se věnujte nacvičením plánu, rozchod!“ zavelela Tsunade.

Sakura seděla na posteli a zadívala se na Itachiho, který pravidelně oddechoval na křesle. Usmála se pro sebe a spustila nohy z postele. Pomalu se postavila. Bolest se vzápětí ozvala.
„Tohle uzdravování bude to nejhorší co jsem kdy zažila.“ Zanadávala potichu, opatrně prošla kolem Itachiho do koupelny. Sundala si oblečení a vlezla si do sprchy. Pustila na sebe vodu a sundala si obvaz. Díra se sice zacelila, ale jak byla hluboká, tak pořád bolela.
„Já sem fakt pitomá, to sem se nemohla jen pořezat?“ nadávala špitem a přiložila si nashromážděnou chakru k břichu. Nechtěla vzbudit Itachiho, ale ty tlumené výkřiky podle ní byly slyšet až na chodbě. Po půl hodině uzdravování, kdy ji došla chakra, přestala, zbyla tam jen ošklivá jizva. Večer tedy musí v uzdravování pokračovat. Osprchovala se a vyšla jen v ručníku a vysušenými vlasy z koupelny v domnění, že Itachi ještě spí. Ale na křesle již nikdo neseděl, rozhlédla se po místnosti. Stál u okna.
„Ty nespíš?“ zeptala se ho ledově.
„Vzbudily mě něčí výkřiky.“ Neotočil se k ní.
„No tak to bolelo.“ Řekla a šla k nočnímu stolečku, sklonila se k šuplíku a hledala v něm mast. Itachi se na ní otočil, chytil mírný ruměnec, když ji viděl.
„A vyléčeno?“
„Ne. Došla mi chakra. Večer musím pokračovat.“ Řekla nevzrušeně a otočila se k němu zády, aby si mohla jizvu ještě natřít. Ucítila za sebou ale jeho přítomnost, takže dál nepokračovala. Chtěla se k němu otočit a poučit ho o osobním prostoru, ale ucítila jeho ruce, jak zapluly pod lem ručníku a jemně jí masírovali tu jizvu. Sakura trochu zaklonila hlavu, pod návalem slasti zavřela i oči, ale jen na okamžik. Uvědomila si, že to by neměla. Itachiho ruce ale sjížděly trochu níž. Sakura mu je rychle zastavila a z pod ručníku vyndala.
„Osobní prostor ti nic neříká, že ne? To si takhle otravoval i Kisameho? To musel mít radost.“ Řekla rázně a šla ke skříni. Itachi ji sledoval pohledem a opět se posadil do křesla.
„Kisamemu, bych tohle dělat nemohl.“
„Jo, takže si to vybíjíš na mě? Tak na to hezky rychle zapomeň. Já ti nepatřim!“ odpověděla mu rázně a házela na postel oblečení, který si vezme. Itachi se zvedl a odcházel. Sakura se ho ani neptala kam jde a dál nevzrušeně hledala oblečení.
Itachi mířil chodbou rovnou k Peinovi. Když vstoupil, byl Pein zrovna zaneprázdněn Konan. Itachi si tedy odkašlal.
„Co potřebuješ?“ všiml si ho Pein.
„Cítil jsi to?“
„Ehm… ty vibrace? Jo cítil.“
„A?“
„Nebudu se tě ptát co jste dělali potom. Ty výkřiky mluvili za vše.“
„To se uzdravovala. Nikdy bych s ní nic neměl. Po tomhle už ne.“
„Hlídat. Nespustit z očí.“
„Už je nebude kontaktovat. Říkala, že ji budeme hlídat. Takže se dobře kreje.“
„Hraje to moc dobře. Konan na misi ji nespustíš z očí, jasný jo?“
„Spolehni se.“
„Jdi, teď ji nech být, ať si myslí, že nic netušíme víme o tom jen my tři. Madarovi to radši řikat nebudeme. Budeme tu hru hrát s ní.“ Itachi kývl a odešel. Do jejího pokoje se však už nevrátil a šel rovnou do svého. Vytáhl si bingo knihu, kterou ji před lety vzal. Ještě se do ní nepodíval. Byly tam jména a fotky hledaných ale i nehledaných zločinců. Skoro celá kniha byla už proškrtaná. U Orochimara měla otazník a vázlo to na celé organizaci Akatsuki, hned za ním byla fotka Sasukeho. Zakroutil hlavou a zalistoval nakonec. Úplně na konci byla fotka Danzoua a jeho černé jednotky, která je jedna z nejnebezpečnějších na světě. A úplně první fotka byla Sasoriho, jako samostatného loutkaře. To byl její první krok. Pomyslel si Itachi a vytáhl si dokumenty o Listové, našel si složku kunoichi a následně Sakuru. Začetl se do jejího životopisu.

„Hokage-sama, co když se ale Sakuře něco stane, co když to prokouknou?“ panikařil Naruto, na cestě k sídlu Akatsuki, následující den.
„Ale kušuj Naruto, netvoř paniku. Sakura je vynikající herečka, a Akatsuki sou blbí, nic nepoznaj.“
„No jen aby.“ Strachoval se i tak Naruto. Početná skupina mířila k sídle Akatsuki velkou rychlostí. Touhle dobou byl již osmi ocasý zapečetěný, Sakura s Konan se pomalu vracely z vyplněné mise a Itachi s Kisamem a Zetsuem šli na proti Narutovi.
„Sakuro?“ optala se Konan, nespouštějíc z ní zrak.
„Co?“
„Chci abys věděla, že vím o tvém tajemství.“ Sakura se zastavila.
„Ano?“
„Hérečko, dobře si to hrála, ale Itachi tě prokouknul.“
„Kdy?
„Včera večer, prý jsi se spojila s listovými.“
„Kdo to ještě ví?“
„Jen, já on a Pein.“
„A proč mi to říkáš?“
„Protože, jakmile dostanou Naruta a ovládnou ty démony, tak tě zabijou. A já si myslim, že je tě škoda. Máš úžasné schopnosti. Něco ti řeknu, ale chci, aby to zůstalo jen mezi náma.“
„Poslouchám.“ Obě se posadily do trávy.
„Tyhle jejich plány mě už nebaví. Nevím jestli sis toho všimla, ale ta květina, co mám na hlavě…“
„Ohnivá kamélie. Vím co je zač, ale když jí nosíš na hlavě, tak jsem si myslela, že si jí zbavila účinku.“
„Jsem na její účinky zvyklá, a ty evidentně taky. Jsi medic, učila jsi se jí nepodléhat. Já jím napájím celou Akatsuki. To ale nikdo neví.“
„Takže ty je…“
„Přesně tak, každý den si dávám čerstvou, je to jen otázka času. Krom toho že mi nahrává Itachiho sharingan. Slepne.“
„To vím. Kisamemu zase ochabuje kůže.“
„Pomůžu ti v tvém plánu, jen mě s ním seznam a pak mě necháš odejít. Mám své plány.“

„Jsi nějak potichu, Itachi, jak dlouho jsme si spolu nevyrazili na misi.“
„Dost dlouho.“
„Ty holky nás jednou zničí, co?“Itachi mu neodpověděl. Najednou se ale zastavil.
„Co je?“
„Něco se tu děje. Cítíte to? Početná skupina.“ Informoval Zetsu.
„Jsou tady.“ Řekl tiše Itachi. Před nimi se objevily týmy z listové.
„Zdravíme. Takže koho tady máme? Rybu, Aloe vera a nějakýho emouše.“ Ozval se Naruto.
„Ále, Kisame – sempai, rád vás zase vidím.“ Usmál se Suigetsu a přehodil si meč přes ramena. Itachi se zamračil. Je jich víc, než jsem počítal. Pomyslel si, naštěstí se vedle něj objevili Pein s Tobem.
„A dvě vám chyběj.“ Řekla Ino.
„Měly jinou práci, my vám budeme muset stačit.“ Řekl Pein.
„Ale no tak.“ Usmál se Kiba. Všichni se zničehonic postavili do bojové pozice. Připraveni k útoku. Ale najednou se před nimi v kouři objevily další dvě postavy.
„Vítáme Vás dámy, jaká byla mise?“ usmál se Tobi.
„Úspěšná.“ Nahodila Itachiho výraz Sakura a šla si stoupnout k němu. Konan zase k Peionovi. Sasuke se podíval na oba dva. Na svého bratra, který měl ledový pohled a čekal co přijde. Na svou dávnou kamarádku, která se tvářila úplně stejně jako Itachi, i ona čekala co přijde, i když to moc dobře věděla. Musel uznat, že jí to v Akatsuki nesmírně sluší a ten pohled také. Ovšem po všech těch hodinách strávených s Narutem a jeho řečmi o Sakuře, změnil ihned názor. Obě skupiny se propalovaly pohledem. Listoví měli přesilu. Byli si toho vědomi. Akatsuki si zase byli vědomi, že si jejich protivníci moc věří a tudíž nebude snadné je přemoci.
„Sakuro? Musím uznat, že ti to mezi Akatsukami velmi sluší.“ Řekl zničehonic Kakashi. Sakuru jeho slova překvapila, ale dál se tak tvářila jen se mírně zamračila.
„Udělala dobře.“ Promluvil za ní Pein, „škoda jen, že ta hra skončila. Sakuro, si opravdu skvělá herečka.“ Usmál se Pein, aniž by se na ní podíval. Sakura stále v klidu stála a dívala se na svou skupinu. Itachi se pohnul směre k Sakuře. Vykryla jeho pohyb a rychlostí blesku udělala stejný útok jako on. Oba si zapíchli katanu do hrudníku. Všichni to vyděšeně sledovali, nikdo s tím nepočítal. Itachi se na Sakuru díval sharinganem. Sakura se do něj zase vpíjela svýma očima. Konan zatím nepozorovaně udělala neznámou pečeť. Sakura ji zaregistrovala a kývla na ní. Oba v tu chvíli klesli na kolena, stále drželi v rukou každý tu svou katanu. Listoví k nim chtěli utíkat.
„Stůjte!“ křikla na ně Sakura, „nepřibližujte se. To je součást plánu.“ Řekla už trochu tišeji a vytekl jí pramínek krve z úst. Sakura vyvolala zelenou chakru a přiložila ji pomalu Itachimu na místo, kde měl srdce. Poté Konan vykřikla KAI a všichni členové Akatsuki spadli k zemi, omráčení.
„Jsou Vaši. Udělejte si s nimi co chcete, jen Vás varuju, utečou Vám, a jsme všichni v háji. Sakuro,“ podívala se na ní Konan, „Díky, doufám, že o tobě ještě uslyším.“ Naposledy zamávala, než zmizela v bouři malých papírových origami motýlků. Sakura zase svou ruku spustila z Itachiho srdce.
„Co to mělo být?“ zeptal se jí ztěžka.
„Skončil by jsi jinak úplně stejně s výjimkou, že by ses už neprobudil a já chci, aby tvůj poslední pohled patřil mě.“ ItaChi vstal a vytáhl si katanu z hrudníku, na povrch začala téct krev. Sakura udělala to samé. Tsunade vykřikla, věděla, co to znamená.
„Podívej se na svého bratra. Itachi, podívej se na Sasukeho.“ Poručila mu. Itachi se ač neochotně na něj podíval. Sasuke v tom pohledu viděl omluvu. Nevěděl, jak má reagovat. Sakura se zase dívala na Naruta a Tsunade. Úplně stejně. Poté se zase podívali na sebe.
„Nechtěl jsem si to přiznat, ale nějakým způsobem jsi mě hodně přitahovala. Ale toho sis určitě všimla.“
„Toho se nedalo nevšimnout.“
„Sakuro, já už to cítím, takže, než se sejdeme někde nahoře, chci ti říct, že tě miluju a taky to, že jako dvojitá špionka si bezvadná. Je vidět, že naše týmová práce fungovala. Sem pyšný.“
„Itachi…“ usmál se a sesunul se k zemi. Sakura k němu natáhla ruku, ale začala kašlat krev. Všichni k ní okamžitě přiskočili. Naruto jí chytil, ležela mu v náručí. Dívala se na všechny.
„Naruto, to poselství od Jirayi je u žabáků, a už to tý Hinatě proboha řekni. Tsunade-sensei, já … omlouvám se, že jsem zradila …. Měla jsem zákaz o tom…..“
„Já vím, zlato, to je v pořádku.“ Uklidňovala ji Tsunade se slzami v očích.
„Tým 7, co Naruto?“ usmála se Sakura, to si k ní sedl i Sasuke. Podívala se na něj. Chytil ji za ruku.
„Ne, abyste se zase prali. Mám Vás oba moc ráda a nikdy na vás….nez…………………………………….“ Naruto si ji přitáhnul k tělu a plakal ještě víc. Sasuke se také nebránil slzám. Nikdo v tu chvíli nepromluvil, jen jedna osoba spojila osudy dobra a zla, alespoň pro jednou. Není žádného ninji, který neznal Sakuřino jméno a její činy…

Dva zamilovaní lidé to vše pozorovali, pozorovali, jak přátelé oplakávají milující osobu, která chtěla jít za láskou.
„Já jen doufám, že nelituješ, co jsem udělal. Věděl jsem to už od začátku, ale nebyl jsem si tím jistý.“
„A čím? Tou láskou ke mně, nebo tou dvojitou špionkou, nebo tou hérečkou.“
„Všeho. Miluju tě.“ Políbil Sakuru vášnivě Itachi, oplatila mu to a hned na to vděčně objala, než se oba rozplynuli v záři zapadajícího slunce.

THE END