Dostat druhou šanci 03

Byla tu teprve pár dní, ale zdálo se jí to jako věčnost. Většinu času strávila sama, ponořená jen do svých vlastních myšlenek. Po nějaké době ji to ale značně omrzelo a začala se neskutečně nudit. Kromě celkem pravidelných návštěv osob v bílých pláštích tu nebylo nic, co by ji nějak ze svého provrtávání mozku vyrušilo.
Ani si nevšimla, že někdo vklouzl do místnosti. Jak by taky mohla. Onen dotyčný byl celkem nenápadný. Byl velmi malého vzrůstu, tichý a plášť dokonale splýval s barvou okolních stěn. Málem seskočila z postele, když koutkem oka zavadila o nějaký pohyb.
Zrovna něco čmáral do karty, jakmile zjistil, že byl již zpozorován posunul si brýle na nose a pravil: „Nevidím žádný důvod, proč by jste měla zůstávat v nemocnici. Dnes odpoledne můžete odejít.“
Nevěřila svým uším. Konečně vypadne z tohoto až moc sterilního prostředí. Její radost opadla v momentu, kdy si uvědomila, že ji venku nic tak úžasného nečeká. Po chvíli pustila depresivní myšlenky za hlavu a plně se soustředila na možnost klidného a zcela normálního života. Když už dostala tu šanci nenechá ji jen tak protéct mezi prsty.
Tohle dopoledne se táhlo mnohem víc než jakékoli jiné. Po dlouhé době se na něco těšila a začínalo se zdát, že se ani nedočká. S úderem třinácté hodiny se dostavilo i vysvobození. Když člověk nemá nic je balení jedna radost. Vlastně se stačilo jenom převléct do normálního oblečení. Přece jen si z posledního výletu stačila zapamatovat, že noční košile není ta nejlepší volba pro promenádování se na veřejnosti.
Jedna sestřička, při pohledu na Ayno staré, potrhané a značně znečištěné oblečení energicky prohlásila, že ji v tom oblečení nikam nepustí. Kamsi odběhla a za chvíli se vrátila s balíčkem v ruce. Položila to na postel a beze slova odešla.
Aya přešla k onomu balíku a rychle ho roztrhala. Našla tam, asi ne úplně nové, oblečení. Netrvalo jí dlouho se do toho nasoukat. Postavila se před zrcadlo. Musela uznat, že jí padne celkem dobře. Měla na sobě černé tričko a tříčtvrťáky. Aby nepůsobila moc morbidně, hodila si na sebe ještě bledě modrý, uplejší plášť. Vypadalo to celkem dobře. Ještě si pročesala svoje uhlově černé vlasy, ale nechala je rozpuštěné.
Zanedlouho vyšla vstříc svému novému životu. Netušila co vlastně teď bude dělat. Ovšem v tem moment jí to bylo jedno. Rozhodla se, že půjde kam ji nohy ponesou. Sluncem zalitá Konoha vypadala úchvatně. Všude okolo to žilo. Ať už to byly děti, které si ledabyle pobíhali po ulicích, nebo někteří hluční prodejci snažící se získat co nejvíc zákazníků. Nad některými „slogany“ se chtě nechtě musela zasmát.
Ve chvíli, kdy její oči zavadily o jeden ze stánků, si uvědomila jednu z nemilých skutečností. Měla hlad. Byl tu ovšem jeden problém a to dost podstatný. Peníze totiž nepatřily mezi to málo věcí co měla u sebe. Zastavila se před stánkem a mlčky hypnotizovala právě odcházející čerstvě nejedené lidi. Dřív by jen tak odešla bez placení, ale pokud teď opravdu chtěla začít lepší život, tak by tohle asi nebyla ta nejlepší možnost.
„Že by tu měl někdo hlad?“ ozvalo se přímo za ní. Ten hlas jí byl odněkud povědomý. Nasucho polkla a pomalu se otočila. Celkem v ní hrklo, jak byl dotyčný blízko. Měla co dělat aby si zachovala chladnou hlavu, jenže i přes všechno její úsilí cítila jak rudne. Byl to ten chlápek z nemocnice. Bohužel si v tom momentě nevzpomněla jak že se to jmenuje. Jména nikdy nebyla její silnou stránkou. Aniž by stihla zareagovat, tak ji se slovy: „Tak teda jo,“ chytl za ruku a odvedl k barovému pultíku. Než se stačila vzpamatovat, měla už objednané jídlo. Onen muž, jehož jméno si zatím nedokázala vybavit, seděl vedle ní, něco si četl a vůbec to nevypadalo, že by ji nějak registroval. Sedla si ob jednu židli a čekala na svůj vytoužený pokrm.
O chvíli později bylo jídlo hotové. Kuchař jí ho už chtěl podat, avšak její spolustolující misku zachytil a přitáhla k sobě. „Teď mi o sobě budeš muset říct víc,“ odpověděl na její tázavý výraz. Tohle byl hnusný podvod. Rozhodně o svém životě nechtěla nikomu na potkání vykládat. Její žaludek byl ovšem jiného názoru. Těžko by tu potkala jiného dobrodince ochotného koupit jí jídlo. Začínalo to vypadat, že hladová spát nepůjde…..