Kiruču 01 - Orochimarův vězeň

Velký útěk

Čtrnáct let. Neskutečně dlouhých čtrnáct let jsem vězněm. Neskutečně krutých čtrnáct let jsem Orochimarův otrok. Každý večer se mé oči zavřou a mým tělem zmítá bolest. Každý den trávím v úporném vedru Orochimarova podzemního chrámu. Čtrnáct let trpím každou minutou a myslím na jediné; pomstu! Umírám kdesi uvnitř svého těla, a to vše jen kvůli nim. Nenávidím je. Konohu!
Taková doba. Jiní by zhynuli. Ale já?? Já ne! Jsem živen pomstou té zpropadené vesnici. Nenávist sžírá moji duši, ale posiluje tělo. Sílím. Každý den kruté práce zocelí svaly. Touha po krvi mě žene vpřed. Pracuji z plných sil. Večer trénuji nové techniky a to vše pro jediný účel…
Neumíte si představit, jaké to zde je. Každý den se zažehnou plameny pod obrovskými kotli. My přikládáme a umíráme. Málokdo z Orochimarových objetí vydrží déle než rok. Ti se štěstím, mluvím o těch, kteří nepodlehnou fyzické námaze, zemřou pod hrůznými pokusy krutého otrokáře. Orochimaru pobil mnoho silných chlapů. Ti silní a odolní, přežijí jeho pokusy, hrůzné metody, jedy a operace. Zesílí a stanou se jeho otroky. Já, se stanu svobodným. Ten satan na mě použil snad všechny hrůzné techniky.
Místo pravé nohy mám kopyto bájného tvora. Jsem příšerou z nejtemnějších snů každého přihlouplého vesničana. Mé ostny na zádech mě ochrání. A hadi, které mi Kabuto implantoval do mezižeberních svalů zabijí mnoho mých nepřátel. S okem sokola mi nikdo neunikne. Budu drtit a zabíjet svou polokamennou rukou. A vyřezávat srdce drápy své pravé ruky. Každý si bude přát, abych padl. Aby mě má otrávená krev zabila. A děje se tak. Každou noc trpím hroznou bolestí. Jakmile klesne teplota v těchto zdech, mé žíly se samy rozpálí natolik, že můj bolestný řev neumlčí ani Kabutovy prášky. Beztak mi je nepodává proti bolesti, ale připravuje mě na další pokus.
Když se zde občas Orochimaru objeví, vysmívá se mi. Jistě cítí moji nenávist a zároveň moji ubohost. Je to had. Pán všech slizkých bytostí. A přesto jen díky němu jsem natolik zesílil. Části těl vzácných zvířat mi dodaly nové schopnosti a energii. Naučil jsem se všeho využít ve svůj prospěch. Vše jsem zdokonalil. Vymyslel jsem techniky, jež mému zohavenému tělu vyhovují, a nyní jsem připraven.
I Orochimaru ví, že jsem silný. Začínám být nebezpečný a to možná i pro něj. Z pouhého řadového ninji se stal zuřivý válečník s touhou běsnit. Jistě mě brzy vezme na operaci mého mozku. Jeho zlotřilé techniky by mě přivázaly k jeho vůli. Stal bych se pouhou loutkou, jako pár přeživších přede mnou. Ale to se nestane, protože já uteču. Já, Kiruču, uteču a zničím Listvou.
V místnosti zapráskal bič. Kiruču se rozhlédl. Vidíte je? Jen tam stojí a mlátí nás, aby se pobavili. Jak já je nenávidím. Brzy jim to oplatím. Nejen za sebe, ale za všechny ty ubožáky tady. Nemohu ty stráže ani cítit. Deset jich stojí na horním zábradlí a pár zde po stranách. Mezi námi chodí jen ti nejodvážnější z nich. Častokrát nátlak někdo nevydrží a strhne se krvavá rvačka. Orochimarovi poskoci jsou ale mnohem lépe vybaveni. K čemu nám jsou kusy uhlí, když oni mají hvězdice? Do bojů se nezapojuji, raději tiše sílím a těším se na svoji pomstu.
Už mám naplánovanou cestu útěku. Nejtěžší bude projít kolem toho velkého tlusťocha u východu. Je schopen roztáhnout své tělo přes celý otvor a nikoho nepustí ven. Zdrží tím utíkající krysy a ostatní je v mžiku odstraní. Už půl roku tajně trénuji způsob jak se skrze něj dostat. A myslím, že se mi to konečně podařilo.
Do karet mi hraje i velký přísun nových obětí, který se už týden připravuje. Část stráží by měla převážet karavanu. Trápí mě jen neznámé. Co se nachází za tlouštíkem? Další chodby? Místnosti? Past? Samotný Orochimaru? Raději tím vším projdu, než abych tomu sloužil. Jsem rozloučen se životem. Poslední krvavá pomsta nebo nic. To je můj úděl. Ale protože jsem přežil až doteď, tak věřím, že přežiji a splním si svůj sen.
Vytryskly plameny zpod vedlejšího kotle. Železná dvířka se urvala a rozlétla po místnosti. Dvanáct vrhnutých desek zranilo nepřipravené hlupáky. Plameny popálily pár přikladačů a někteří uhořeli. Přišly stráže a odklidily na dvanáct mrtvol. Jo, ještě tohle dělají, uklízí.
Pach smrti se uhnízdil v těchto zdech. Mnoho lidí tudy prošlo, ale výraznou většinu z nich vynášeli v pytlích. Ale musím uznat, že si ten slizký had zaslouží obdiv. Všichni věděli, že zemřou a přesto se nepovedlo zorganizovat vzpouru, která by vedla k osvobození. Proto uniknu sám. Nebudu s sebou mít žádné břímě. Proč taky. Ti nováčci na mě koukají jako na stvůru. Nejen děti, ale i dospělí nemají ani špetku úcty a pochopení. Já si to nevybral a nebylo mi to dáno, ale vnuceno!
Ohnivá kamna vyhasla. Byl konec dalšího dne. Ani nevím jakou práci prováděli ti nad námi. Byli o poschodí výš a jen občas jsem přes hukot plamenů slyšel jak někdo vykřikne. Otočil jsem se a zamířil ke své temné kobce. Dnes bude ta velká noc. I přes bolest ve svém těle uteču.
Jak jsme šli, někdo do mě narazil. Ani jsem se na něj nepodíval a pouze jsem naježil ostny na zádech. Cítil jsem jak ho některé sekly přes tvář. Jeho problém, má být opatrnější. Já do nikoho také nevrážím, a to mám kopyto.
Zalezl jsem do tmy a za mnou se zavřely ocelové dveře. Posadil jsem se, zkřížil nohy a čekal jsem, až vše utichne. Poté uteču. Mé srdce bušilo vzrušením a vhánělo mi nesčetněkrát otrávenou krev do celého těla. Má mysl byla čistá a svaly klidné. To bylo dobře, cítil jsem se silný a připravený.
Nastalo ticho. Temno a ticho. Opět jako v hrobě. Cítil jsem jak klesá teplota. Zdi byly chladné. Jed v mé krvi se začínal probouzet. Byl jsem odolný jedinec. Nebyl jsem nadaným ninjou, ale do vínku mi byla dána odolnost jako nikomu jinému. Jed mě nedokázal zabít, způsoboval mi pouze bolest. Zatnul jsem zuby. Pomalu jsem se zvedl. Začal jsem kroužit rukama ve svém temném pokojíčku. Již brzy ho opustím. Spustí se poplach. Ale já uniknu.
V soustředění jsem sbíral energii do své pravé ruky. Propojil jsme se se vzdáleným nitrem svého já a objevil jsem drápy ptáka, kterého jsem neznal. Vyvolal jsem jejich energii a přidal jsem jí vlastní. Každý z pěti drápů se rozsvítil. Náhle byla místnost plná světla. Viděl jsem jak se dveře přede mnou třesou strachy.
Zuřivě jsem zaryl drápy do dveří. Drápy pronikly ocelí jako papírem. Vyřízl jsem kruh a s výkřikem jsem ho polokamennou rukou vyrazil. Rychle jsem přerušil přísun energie do drápů a ty zhasly. Vyskočil jsem z místnosti. Vše bylo připraveno. Do posledního detailu se mi podařilo promyslet celý útěk a poslední překážkou bylo provedení. Co když se něco nepovede? Vyběhl jsem podél stěny. Snad mě ochrání temnota.
Ukryl jsem se a čekal na svou první oběť. Dva hlídači. Každou noc jsem cítil jak tudy prochází. Za pár krátkých okamžiků budou u mě. Prošli kolem a ničeho si nevšimli. Vyskočil jsem z úkrytu a vpadl jim do zad. Nic nečekali. Jejich nepřipravená těla byla slabá. Jednomu jsem rozdrtil hlavu, že ani vykřiknout nestihl. Druhého se mi povedlo povalit a zabít drápy, přesto vydal hlásku. Ale i s tím jsem počítal. Ostatní půjdou zkontrolovat, co se to děje. Nejdříve najdou rozpárané dveře a spustí poplach. Poté najdou dvě mrtvoly z jejich řad a dostanou strach.
Zmizel jsem tak rychle, jak jen mi znetvořené tělo dovolilo. V místnosti se nacházelo jen pár slabých světýlek. Bude se bojovat v naprostém šeru. Mé oči, a obzvlášť to sokolí, si navykly na tmu a proto nyní i s tak malým zdrojem světla vidím dobře. Podařilo se mi dostat na druhou stranu místnosti. Jsem blízko cíle. Chvíli jsem čekal až hlídky spustí poplach.
Stalo se. Rozkřičely se. Zpustil se zmatek. Křik probral uvězněné otroky a ti začali hulákat. Přesně tohle jsem potřeboval. Nyní se potřebuji dostat na vyvýšené zábradlí. Nashromáždil jsem trochu energie do kopyta a odrazil se. Podařilo se mi vyletět zhruba do tří čtvrtin. Za pomoci zvířecích drápů, jsem se vyškrábal nahoru. Sledoval jsem ten zmatek tam dole. Všichni byli slabí. Všichni až na mě. Vyvoleného který čtrnáct let sílil.
Horní chodba byla bez stráží. Rozběhl jsem se proti velkému tlusťochovi. Jak se mé tělo zahřívalo, jed v žilách mě přestal trýznit. Tak tohle potřebuji, nekonečné zabíjení. Ještě že v Konoze ho bude tolik. Viděl jsem tlusťocha. Pomocí svého jutsu se roztáhl přes celou místnost. Nemáš šanci!
„Svobodu!“ Vykřikl jsem. Odrazil jsem se, mé tělo letělo vzduchem. Nabral jsem energii do drápů, až se rozzářily. Pomocí chakry jsem probudil šest hadů na mé hrudi, ti roztáhnuli tlamy a těšili se na první sousto svobody.
„Svoboda!“ Zařval jsme jako lev, když jsem povalil tlouštíka. Byl jsem první, komu se to podařilo. Na nic jsem nečekal a utíkal jsem dlouhou chodbou pryč.

Doteď tomu nemohu uvěřit. Opravdu se mi podařilo uniknout. Jsem svobodný a mohu vykonat svoji pomstu. Nepopsatelná radost otupila moje smysly. Už celé dva dny jsem svobodný. Proběhl jsem dlouhou chodbou, vyrazil dveře a opustil úkryt. Nikde Orochimarovi poskoci, asi ztratili mou stopu. Jsem skutečně volný.
Ozvala se rána. Co to může být? Myslel jsem, že jsem v tomto velkém lese sám! Schoval jsem se do křoví a snažil se najít protivníka. Orochimaru? Ne, po chvíli se mi podařilo spatřit chlapce ve žlutomodré kombinéze. Nejspíš trénoval. Bušil do stromu co mu síly stačily. „Nebudu ho rušit,“ pomyslel jsem si. Otočka v mé skrýši trvala jen okamžik a chystal jsem se k odchodu.
„Ksá, Jak to ten Jiraiya myslel. Takhle ten resengan nikdy nezdokonalím!“ Nadával ten chlapec.
Cože? Takové dítě a je zde? Tak daleko od vesnice? A zná Jiraiyu. Pořádně jsem se na něj zadíval a sledoval jej. Konečně, má čelenku se znakem Konohy. Ovládla mne krvežíznivost. Takže ten hoch, který tu trénuje s Jiraiyou i mistr budou moji první obětí…