manga_preview
Boruto TBV 14

Cesta, která nekončí 19

„Huh, konečně zas doma.“ Stříbrovlasý muž s maskou přes obličej a páskou, jež mu zakrývala levé oko se utahaně rozvalil na své posteli. Byl to týden, co odešel vyplnit jednu z těch klasických jouninských misí, ale jemu se to zdálo jako věčnost. To protože na ni myslel celou dobu. Nedala mu spát. Tak moc mu chyběla. Chyběla mu vždy, když byli kvůli svým povinnostem odloučeni, byť jen na chvíli. Ale on byl profesionální ninja, byl zvyklý. A přesto mu dělalo problémy nemyslet na ni minimálně každých pět minut.
„Chtěl jsem se přivítat s Anko, ale zdá se, že tu teď není. Měl bych jít oznámit výsledky mise,“ pomyslel si, načež se líně zvedl z postele a odpotácel se až ke dveřím. Jakmile vyšel, mířil své kroky přímo ke kage sídlu, kde by pravděpodobně právě měla trůnit Godaime.
Na dveře její kanceláře klepal lehce, kdyby náhodou měla zas menší ‚opičku‘.
A to ji viděl tak velmi nerad. Zkušenost dá svoje, holt.
„Dále,“ ozval se… že by STŘÍZLIVÝ hlas??? Tak to je poprvé.
„Dobrý den, hokage – sama,“ vešel a s respektem pozdravil.
„Ah, Kakashi, tak jsi se konečně vrátil. Přišel jsi mi oznámit výsledky?“ zpozorněla blondýnka, jakmile spatřila jeho zářící vlasy, vždy ho tak poznala, odrážely světlo.
Kakashi udělal k její katedře jen několik kroků a položil na stůl svitek.
„Mise splněna bez problémů. Kazekage – sama mi svitek osobně předal a ochranka mě pro jistotu doprovodila až na hranice Suny. Dál jsem pochopitelně pokračoval sám. Po cestě nenastaly žádné problémy, žádná přepadení. Ani jsem nezaregistroval, že by mě někdo sledoval,“ dokončil v klidu, stále si držel vzpřímený postoj.
Šlo poznat, jak se Tsunade po takovémto hlášení tetelila blahem. A nebylo divu, po tom dnešním divadélku v její kanceláři.
„Výborně, Kakashi, co jiného bych od tebe mohla také čekat. Skvělé, pošlu Gaarovi zprávu, že svitek dorazil v pořádku,“ pochválila svého skvělého shinobiho a věnovala mu dokonce i úsměv. Kakashi se už měl k odchodu, ale zarazil ho Tsunadin hlas, jenž k němu mluvil. „A taky mám pro tebe překvápko,“ mrkla na něj ještě. Ninja jen netrpělivě zamrkal…

„Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takovýho dozvím, jen co dorazím z mise. Jak na to mám reagovat? Co mám dělat? Mám za nimi jít? Ne, Tsunade říkala, že u ní byli ráno a teď už je podvečer, nebudu je dnes obtěžovat. Možná zítra… bych se stavil…“ Ustavičně přemýšlel nad skutečností, kterou se právě dozvěděl od své šéfky. Měl by být šťastný… no, taky že jo, přesto v něm přetrvával pocit nejistoty a strachu. Ale radost byla silnější, proto nad sebou moc nepřemýšlel.
Zastavil se uprostřed poloprázdné ulice, ruce zastrčené v kapsách, pohled zabodnutý do země, myšlenky přelétající v hlavě jako vítr. Pod maskou se mu záhy vyrýsoval úsměv. Odtrhl oči a zadíval se na nebe, poseté chomáči mraku, jež tentokrát měly barvu červánků. Však už se stmívalo. Ale pohled to byl nádherný. Přesto ale zanechával v člověku zvláštní prázdnotu, nikdo nevěděl, čím byla způsobena.
„Možná, že když je člověk okouzlen krásou, začne pociťovat zvláštní pocit, jako kdyby si uvědomil, co všechno mu chybí, co všechno by chtěl mít. Zvláštní pocit… ne, spíš sobeckost!“ Vždy musel nad vším dumat. Nedalo mu to, chtěl přijít na tajemství života. Jenomže… čím víc záhad odhaloval, tím víc nevyřešených se mu postavilo do cesty. Smysl života je asi nekonečný, říkával si vždy. Ale ani ho to nezlobilo.
Nejspíš je dobře, že je nám leccos skryto pod rouškou tajemství, tím se uklidňoval. A pomáhalo to.
„Když odešel Naruto, vyrovnal jsem se s tím, žák by měl tvrdě trénovat a překonat i svého mistra.
Jenže když pak, znova po několika letech, odešli všichni… všichni tři… vlastně čtyři, nehledě na zbytek těch dobrých duší, jenž je následoval, pocítil jsem nepřekonatelné prázdno. Jako bych ztrácel rodinu, smysl života. A teď, když jsou dva z nich zpět… tři tedy, zapomínám na to pako. Jakpak se asi naučil cítit?
To je jedno, teď, když je většina zpět, cítím, jako bych do jejich života nepatřil. Nechci se litovat, jen… chci být součástí jejich existence.“

Jakkoli byla krása oblohy nepřekonatelná, nejspíše nebyla dosti mocná, aby upoutala jeho pozornost ve chvíli, kdy se na scéně objevila Ona.
Oči barvy právě se snášející noci, stejně tak i vlasy. Rty, které ani nemusely promluvit, vše řekl její pohled. Oči jsou přece brána do duše, v té její se četlo krásně. Byla čistá, jakkoli se to zdálo nemožné.
Stála mu naproti, nehledě na dálku, která je dělila. I přesto si dokázali číst ve tvářích. Znali se přeci tak dlouho. Byli jako… rodina? Ano, brzy to tak bude. Už budou tři. Jak moc se na to oba těšili.
Chvíli strnule postávala, ale poté se k němu rychlým krokem rozešla.
Mise byly pro oba na denním pořádku, tedy… pro ni v tomhle období ne, ale to nehrálo roli. Ať to bylo cokoli, bála se o něj. Čím víc byli šťastní, tím se bála víc. Nehledě na to, že si velmi dobře všímala, jak moc se změnil. Spolu byli šťastní, ano, ale jedna jeho část jako by byla mrtvá.
Když k němu, dá se říci, že skoro i běžela, nechtěla nic jiného než ho obejmout, ujistit se, že ho tu skutečně má, ale něco jako by ji zastavilo. Těšně před ním.
Nějaký ten moment si jen stáli tváří v tvář, snažili se přečíst myšlenky toho druhého. A nutno podotknout, že to nebyla žádná věda.
„Byly na misi nějaké problémy?“ optala se náhle, tak klidně, že její přemáhání se, aby nepůsobila hystericky, bylo naprosto zřejmé.
Nutilo ho to se usmát. Dvakrát se mu sice nelíbilo, že se před ním přetvařuje, lichotilo mu jen, že myslí na jeho pocity. Snaží se mu vycházet vstříc.
Neodpověděl. Nebylo to nutné, moc dobře věděl, že ji to nezajímá.
Pohledem sjel až k jejímu pasu. Pravou ruku měla položenou na lehce vystouplém bříšku, druhou svěšenou podél těla. Jako by chránila to, co je jí nejdražší. A nebylo divu, v tomhle světě nic jiného nezbývá.
S krokem vpřed zvedl levou ruku a lehce ji přitiskl vedle její, jako by se snažil zaznamenat život, tlukoucí srdce.
„Chyběli jste mi,“ zašeptal s úlevou. Musel to říct. Zmatené oči jeho lásky začaly odrážet odlesky, jak se plnily tou zvláštní tekutinou, jenž vždy po několika vteřinách přetekla přes víčka jako řeka přes hráz.
Beze slov si ji k sobě přitiskl a tvář schoval do jejích sametových kadeří. Když byl s ní, konečně se necítil osamělý, jako celých těch pět dlouhých let.
„Kakashi, stalo se ně-?“
„Jsou zpět!“
„Co – cože?“ Všimla si, že je nesvůj, jenže než stačila vyřknout otázku, on se jí svěřil. Ale moc jí nenapověděl.
„Jsou zpět,“ zašeptal tentokrát tak, že to mohla slyšet jen ona. Stále ji držel v objetí, neschopen ji pustit. Ona mu byla oporou.
„Jsou zpět, Anko,“ zpevnil stisk, nemohl tomu uvěřit. Skoro jako by to musel říkat stále dokola, aby tomu uvěřil. A čím častěji to říkal, tím víc se mu ulevilo, byl šťastný.
„Kdo, Kakashi? Kdo je zpět?“ snažila se dozvědět se něco víc, než jen prázdná slova.
„Moji žáci, oni… jsou zpět.“ Na chvíli byla z jeho řečnění zmatená, netrvalo však dlouho, než si uvědomila, co bylo důvodem jeho nepochopitelného chování a slov.
„Opravdu? To tak z ničeho nic?“ divila se, byla překvapená, přesto šlo v jejím hlase rozpoznat nadšení.
Neodpověděl, lehké přikývnutí stačilo. Přitiskl si ji ještě blíž. Měl pocit, že se mu to vše jen zdá. Chtěl to ale udržet v realitě.
„To… to je skvělá zpráva!“ vykřikla náhle, skoro jako kdyby si teprve teď uvědomila, co to znamená.
„Jo… je to bálejčný,“ kuňkal si pro sebe stále, ani se nehnul.
„Jsi ale nějaký -.“
„Jen jsem… zmatený a překvapený zároveň, nevím, jak s tím naložit,“ přiznal, konečně se choval trochu normálně, dokonce ji i pustil z objetí.
„Měli bychom už jít domů, můžeš je jít přece navštívit. Zítra nebo kdykoli jindy,“ povzbuzovala ho. Moc dobře chápala, že se z toho nedokáže jen tak radovat, přeci jen byl zaskočený.
„Jo, to bude nejlepší,“ přitkal. Anko mu spokojeně kývla a už trochu klidnější se s ním vydala domů.

„Zajdeš za nimi zítra?“ zajímala se, když mu do postele přinesla heřmánkový čaj. Vždycky se po něm dobře spalo.
„Jo, nic nemám, snad je zastihnu,“ potvrdil jí úvahu a přijal šálek.
„A,“ přisedla si vedle něj „kdo všechno se vrátil?“
„Sasuke, Naruto, Neji a Sai,“ napil se horké tekutiny a zvláštním tónem hlasu vyjmenoval všechny čtyři.
„Sakura a holky ne?“
„Ne, Tsunade se o nich nezmiňovala, takže pochybuji,“ vysvětlil.
„Aha, tak dobře, zítra za nimi tedy zajdi, uleví se ti,“ zvedla se spokojena s vysvětlením a odpotácela se zpět do kuchyně.
Kakashi do sebe kopl skoro celý šálek a pak se rozvalil na posteli.
„Jak moc se asi změnili?“ napadlo ho, když tak fascinovaně zíral do stropu.
„Nevím, lidé v sobě mají zakořeněny jisté základy, ale když si vzpomeneš na Sasukeho, uvědomíš si, jak moc se měníme,“ přišla na něj se svou teorií, která ale byla až příliš pravdivá, skoro ho to vyděsilo.
„Já už nechci, aby se měnili,“ zareagoval téměř v zápětí.
„Uklidni se, už nejsou puberťáci. No, i když…“ zachechtala se, když si vzpomněla třeba takhle na kolegu Gaie.
„Ty zas myslíš na Gaie, že jo?“ zaměřil si ji podezíravě, když zaslechl její smích.
„To jsem tak průhledná?“ divila se.
„Ne, jen já tě až moc dobře znám,“ vychloubal se, jako by uměl číst myšlenky a šel za ní do kuchyně. Zacítil vůni dušeného masa, táhlo ho to za nosem celou dobu. S úsměvem prošel kuchyňskými dveřmi, viděl Anko stát u plotny. Pomalu se k ní přiblížil a ruce jí obmotal opatrně kolem pasu, aby jí neublížil. Nečekala to a lekla se, takže ho hned vzala vařečkou po hlavě.
„To jsem si nezasloužil,“ fňukal a hladil si bouli.
„Nemel,“ namířila na něj vařečkou a vrátila se k vaření. Kakashi už tedy nechtěl nic riskovat a raději se opřel o stůl vedle. Fascinovaně si ji prohlížel.
„Už jenom šest měsíců,“ vypadlo z něj záhy. Anko se překvapeně otočila.
„Jo, myslím, že to uteče jako voda,“ souhlasila a pohladila si napnuté bříško. „Ale děsím se dne, kdy nebudu schopná se ohnout,“ uchechtla se a zároveň i zatřásla.
„Asi budu nucen se ti od toho dne smát,“ škádlil ji a provokoval. Vždy mu to zvedlo náladu, už jen proto, že Anko vypěnila velmi rychle.
„Hele, možná se nebudu moc ohýbat, ale kunaie házím stále se stejnou přesností, nehraj si s Anko!“ hodila na něj pohled ala ‚rozespalá Tsunade s kocovinou‘, ale ani to nepomohlo.
„Jenom se nedělej, já tě znám,“ nedal se odbít a dál se snažil zbořit hradby jejího odporu.
„Jo, až mě s tím děsíš,“ povolila konečně trochu a připustila si, že je asi opravdu naivní, snažit se přetvařovat.
„Takže už zítra… znova.“

Poznámky: 

Je to kratší a kratší co? xD Gomen, připadá mi, že ztrácim půdu pod nohama a taky už mi nejde psaní jako dříf Laughing out loud
v příštim díle čeká překvápko, už na to dlouho čekáte xD

4.933335
Průměr: 4.9 (30 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Aki Uchiha
Vložil Aki Uchiha, Po, 2017-08-21 18:14 | Ninja už: 5117 dní, Příspěvků: 701 | Autor je: Ošetřovatel TonTon

"Misia L2" Hmm, Kakashi bude taťulkom a dokonca to bude mať s Anko. Skvelý nápad,ako vždy. Páčia sa mi páry, aké dávaš v tejto sérií. Starostlivý Kakashi sa mi nehorázne páči, je v poviedke taký ňunózný, zlatučký. Som zvedavá ,a kobude prebiehať stretnutie Hatakeho a jeho bývalých učencov a tiež sa konečne dozvieme dôvod, prečo baby skrývajú svoju identitu.

Obrázek uživatele Narutofilka7
Vložil Narutofilka7, St, 2010-06-30 21:12 | Ninja už: 5517 dní, Příspěvků: 545 | Autor je: Prostý občan

Krásný díl jako vždycky Eye-wink Těšim se na další Laughing out loud

Jsem fanda:

Obrázek uživatele Myslbek
Vložil Myslbek, Po, 2010-06-28 16:31 | Ninja už: 5267 dní, Příspěvků: 196 | Autor je: Prostý občan

máš to moc pěkný Smiling přečet sem si všechny díly a těšim se na další tak piš ať je to tu co nejdřív Smiling dávám pět hvězdiček

Ať si myslíte, že něco dokážete, nebo nedokážete, pokaždé máte pravdu...
- Henry Ford

…hodina se skloubila s hodinou…
…a ráno zmizelo v plášti večera…
…protože nastal čas pro další den…
…ten dlouhý, slunečný den…
…kdy se nechtěně rozhodlo úplně všechno…
… a pak, po pár měsících…
…se rány otevřely znova…
…aby se mohly v průběhu let znovu zacelit…
…i přes to po nich vždycky zůstanou jizvy…
…a ty se nikdy nezahojí.

Hlupáčku...
story by Kimm-chan

Obrázek uživatele Amael
Vložil Amael, Út, 2010-06-29 11:25 | Ninja už: 5676 dní, Příspěvků: 819 | Autor je: Prostý občan

dík, ale jak je hezky, tak sem líná psát xD v poslední době porušuji úmluvu, že budu vydávat každý dva tejdny xD